Pojem pardubický hokej už neexistuje, říká Šejba. Kde vidí problémy?

Když slyšíte jeho jméno, každému se vybaví hattrick proti Kanadě na zlatém MS v roce 1985. V roli trenéra pak Jiří Šejba dovedl spolu s Vladimírem Martincem Pardubice k extraligovému titulu při výluce 2005. Sedm z posledních devíti sezon trénoval v Polsku. „Bavilo mě to tam, mohl jsem si dělat hokej po svém,“ říká 56letý kouč. Ale tohle dobrodružství prý už stačilo. V rozhovoru pro Sport mluvil o situaci v Dynamu, bolestech českého hokeje i touze se dál posouvat.

Vnímáte, že z českého pohledu jste byl v Polsku zahrabaný?
„Vyznávám jednu věc: trenér, který něco umí, moc nemění kluby. Když někdo zůstane pět roků na jednom místě, něco umět musí. Manažeři jsou nároční všude na světě, i v Polsku. Podívejte se jenom na Pardubice, za posledních šest sezon se tam protočilo čtrnáct trenérů, to je šílený číslo. V Davosu trenér vydržel přes dvacet let. Takže si nemyslím, že bych byl zahrabaný. V Tychách jsme byli pětkrát ve finále, to není špatná vizitka.“

Čekal jsem, že na Pardubice přijde řeč později, ale když už jste začal... Proč se tam trenéři střídají podle vás tolik?
„Předně to není jejich chyba, ale hlavně to jde za managementem, on je vybírá. Pak je tady další věc. Kolik tady je pardubických trenérů, kteří byli u áčka? Pepa Paleček, Vladimír Martinec, já, Láďa Lubina. Chvíli se tam mihl ještě Richard Král. Ale proč to tak je? Asi se jim nehodíme do krámu. Až teď je tady Láďa.“

Vás ale klub během listopadu a prosince, když hledal trenéra, oslovil taky, nebo ne?
„Nikdo mi nevolal. Oficiálně mě nikdo neoslovil. Volal mi jen jeden agent, kterému občas pomáhám s nějakými hráči, jestli bych nešel do Pardubic. V první řadě nechápu, proč ke změně nedošlo dřív. Aby trenér naskakoval ve chvíli, kdy máte nad sebou díru 15 bodů, je psychicky extrémně těžké.