Gernátův příběh: třinecký bek se léčil s hvězdou NHL, víc trofejí má z fotbalu

Bolest a tréninkové dávky v jednu chvíli polykal společně s Connorem McDavidem v Edmontonu. Utržené koleno, které Martina Gernáta v zámoří připravilo o premiérový start v NHL, si léčil ve stejný čas jako McDavid rameno. „Connor si tehdy cvaknul rameno, společně jsme chodili na led, poznali se,“ vzpomíná Martin Gernát. „Měl osmnáct devatenáct, skromný a v pohodě kluk. Nedivím se, že už je kapitánem Edmontonu a má všechno pod kontrolou, protože už tehdy na něm bylo vidět, že na to má. Správně na něj vsadili.“

Vám ale sen o NHL těsně a smolně utekl, proč vlastně?
„Když jsem dostal pozvánku z farmy do NHL, roztrhal jsem si poslední zápas před odchodem nahoru vazy v koleně. Pak už se to těžko rozbíhalo. Byl jsem vyautovaný deset měsíců, nestihl jsem kemp a vytrejdovali mě z Edmontonu do Anaheimu. Tam měli na farmě jedenáct obránců, věděl jsem, že se budu vracet do Evropy. Byla to smůla. Ale i poučení a škola. Byl jsem mladý, nerozvážný. Vím, že pořád musím makat, abych nezůstal stát.“

Co přesně se vám s kolenem stalo?
„První střídání, nahodili puk a já si hned v hlavě říkal: Hlavně se nezraň! To byla chyba, i to asi hrálo roli. Hráče jsem pustil před sebe, dohrával jej. Podklouzli jsme, on se vytočil na jednu stranu, já na druhou a spadl mi na koleno. Chtěl jsem se postavit a celá noha mi odešla do strany. Hned jsem věděl, že to je špatné. Nečekal jsem, že to bude až tak vážné, ale přední křížový i boční vaz byly roztrhané. Stalo se.“

Přitom jste se v zámoří rozjížděl velmi dobře, hned první rok (2011/12) jste slavil titul v juniorské WHL a měl skvělé statistiky.
„Sám jsem čekal, že to bude v zámoří náročnější. Ale poslední rok v Košicích už jsem trénoval s áčkem a to mi dalo hodně. Byl jsem zapojený do procesu s muži a jejich vnímání hry mě posunulo. V zámoří jsem přišel do juniorské ligy, měl jsem po kempu NHL dost zkušeností. Těšil jsem se, chtěl tomu dát vše. Pravda je, že mi to hned ze startu vyšlo, ze sedmi zápasů jsem měl čtrnáct bodů, hned jsem se chytil. Trenéři mě rychle poznali, seděl mi ofenzivní hokej, nechali mě ho hrát. Rok na to jsem podepisoval NHL smlouvu.“

Pomáhalo vám, že jste v hokeji začínal jako útočník?
„Určitě. Až do osmé deváté třídy jsem hrál v Prešově centra. Měli jsme ale málo obránců a trenér za mnou přišel, že jsem vysoký, jestli bych to nechtěl zkusit v obraně. Řekl jsem, že ano, že to vyzkouším, ale pořád mě to víc táhlo do útoku. Kvůli gólům. Moc se mi to na začátku nelíbilo, ale zvykl jsem si.“

Proto vám tak sedí časté ofenzivní výpady a přečíslení z obrany?
„Mám to rád, něco z útočníka ve mně zůstalo. (usměje se) Pomohlo mi i to, že jsem byl brankář ve fotbale. Měl jsem celou hru před sebou, naučil jsem se ji číst. Kdo si kam naběhne, kam půjde míč. To jsem si přenesl i do hokeje. V obraně mám hru taky před sebou, a když se vrhnu do útoku, přesně vidím, kam bych se mohl zapojit, abych dostal dobrou nahrávku nebo měl prostor na přečíslení.“

Zmínil jste fotbal, jak se vám v něm dařilo?
„Mám víc trofejí z fotbalu než z hokeje, to je pravda. (usměje se) Měli jsme velmi silné mužstvo, Tatran Prešov měl silný ročník. V patnácti jsme vyhráli mistra Slovenska. I první reprezentační pozvánku jsem dostal z fotbalu, ale nevzal jsem ji. Chtěl jsem hokeji dát všechno, musel jsem se tehdy rozhodnout.“

Proč vyhrál hokej?
„Odmalička byl prioritou. Hokej byl i tátův nesplněný sen, od tří let mě bral na brusle na jezero, nebo jsem hrával na kolečkových bruslích před barákem.