Bukač o ztracené identitě Sparty, Kruppovi, i útěcích dětí do ciziny
Hokejová Sparta tone v nesnázích, zvlášť doma mučí své příznivce, proti týmu už se obrací i doteď velmi trpěliví skalní fanoušci. Jak na soužení renomovaného klubu pohlíží ti, kteří v něm prožili kus života a leccos mu předali? Legendární kouč Luděk Bukač má pro hráče jisté zastání, základy marnosti slavné značky vidí v prostředí klubu a celkovém pojetí jeho chodu. „Není to jen problém Sparty, je to záležitost celého nastavení českého hokeje,“ říká 83letý věhlasný odborník, kouč mistrů světa 1985 a 1996.
Co všechno vidíte za dlouhotrvajícími potížemi kdysi slavné a úspěšné Sparty?
„Určitě ne v prvé řadě výkony hráčů. Ty jsou něčím zapříčiněné. Mám za to, že jde o nastavení celkové atmosféry v klubu, která úzce souvisí s tím, jak tu zacházíme s českým hokejem. Málokdo si uvědomuje šíři problému, jež se dotýká i současné Sparty. Ta se nedovede vypořádat s tím, co obnáší profesionalismus a co znamená výchova mládeže. Nejen ona samozřejmě, jde o typický znak zdejších klubů. Klíčové jsou kroky lidí, kteří kluby vedou a ti nedovedou vést mládež. Nedovedou, o tom jsem přesvědčen. Nemají zkušenosti, jsou k tomu nevzdělaní, chybí jim etika. Velkou chybou je, že máme sloučenou mládež s profesionálním sportem. Jestliže si někdo myslí, že to jde, myslí si to špatně. Řada klubů v hokeji má své akademie, jejichž cílem je vychovávat lidi. Naše velké kluby to neumějí. Dříve to uměly, nyní ne. Nějací hráči z akademií vycházejí, nemají však patřičnou úroveň. V minulých časech naše nejlepší celky produkovaly světové hráče, hráče nejvyšší kvality. Tehdejší průměrní hráči měli úroveň evropskou, ti v uvozovkách nejslabší hráli velice solidní hokej na domácí úrovni. A veřejnost byla nadšená.“
Jak se na výkonnosti klubů včetně výchovy projevuje poměrně obvyklý rys, že není zřejmý skutečný cíl vlastníků klubu, přičemž se mnohdy ani neví, kdo za nimi skutečně či v pozadí stojí?
„Velmi. Plaveme v tom. Nikdo neví, komu kluby opravdu patří a přitom jejich nejvyšší vedení velí výchově mládeže, má na starost naši budoucnost. Majitelé klubů či jejich domnělí vlastníci se těší velkému postavení na půdě hokejového svazu, mluví tedy zásadně do výchovy českých hokejistů. Výsledem toho je, že hráče nevychováváme, jednoduše nejsou. Smutné je, že třicet let od listopadu 1989, tedy výsledky třicetileté práce s naší mládeží jsou tristní. Pak se podíváte například na obranu extraligových Pardubic, slavné značky českého hokeje, a v obraně najdete samé cizince. K čemu to je dobré? Našim majitelům to zřejmě nevadí, smutným faktem zůstává, že není pro koho sáhnout do vlastních řad. Absolutně se nedokážeme v procesu výchovy vyrovnat dřívější době.
