Nový majitel, nové vedení a průvan v kancelářích. Ve Spartě se na jaře od základů změnily pořádky. Odnesl to také Michal Broš, sportovní manažer a architekt týmu v posledních dvou sezonách. „Arogantně mi oznámili, že mám jít. Nebylo to fér, navíc absolutně chyběl právní rámec. Byly podepsané smlouvy, ty ale skončily v koši,“ pálí ostrými. O dusné atmosféře uvnitř Sparty, vztazích za oponou i svém hořkém konci se rozpovídal v rozhovoru pro iSport Premium.
Do Sparty přicházel po prohraném čtvrtfinále s Kometou v roce 2017. Tehdy mluvil o průseru, který se nesmí opakovat. Výsledek dvou následujících ročníků Sparty s Michalem Brošem v manažerském křesle? Dvě desátá místa. Průser na druhou. „Je to moje vina, na nikoho nic neházím,“ říká. V klubu pak s nástupem nového majitele Karla Pražáka skončil. Podle svých slov za dost podivných okolností.
Když jste do Sparty před dvěma lety přicházel, mluvil jste o tom jako o návratu do klubu vašeho srdce. Je Sparta i nyní stále vaší srdeční záležitostí?
„Rozhodně! Bez debat. Strávil jsem ve Spartě celkem třináct sezon, třikrát jsem odcházel a pokaždé mě to mrzelo. Zpočátku vám to vždycky přijde nespravedlivé, nefér. Kdybych se ale měl do klubu počtvrté vrátit, udělám to. Sparta je tady mnohem dýl než já, než tady budu. Teď jsem naštvaný, ale že bych začal naráz fandit Slavii, to opravdu ne. Určitě nebudu jako Petr Ton, který po konci ve Spartě při každé příležitosti v médiích naříkal, jak se k němu klub nehezky zachoval, a jak to nemůže překousnout. Já jsem vděčný, že jsem se jako hráč mohl podílet na jednom z nejúspěšnějších období historie organizace. Práce manažera pro mě byla ctí a ohromnou životní zkušeností. Nikdy mě nikdo neuslyší o Spartě mluvit ve zlém.”
Berete tenhle poslední odchod, kdy jste skončil coby sportovní manažer klubu, jako nejtěžší?
„Těžko se mi to hodnotí. Nejdřív bych vysvětlil, jak to celé vůbec bylo. S Petrem Břízou jsme byli dlouho dopředu dohodnutí, že stejně jako manažer skončím. V kanceláři mě to nebavilo, nebyl to můj šálek kávy, potřeboval jsem dolů k ledu, trénovat.“
Práce manažera vás tedy nenaplňovala?
„Víte, největší problém je v tom, že já vždycky očekávám od všech to, co od sebe. Nic víc, nic míň. Jsem náročný. Kdo mě zná jako hráče, ví, že jsem občas býval hysterický, když se nedařilo a já jsem cítil potenciál, že máme na mnohem víc. Jiný jsem nebyl ani teď. Z kanclu je tohle hrozně těžké ovlivnit. Nemůžete se starat jen o sebe, v korporátním způsobu fungování máte taky výrazné mantinely. Vliv na hru není skoro žádný, což mi vadilo nejvíc. Ubíjelo mě to. Měl jsem dokončit dvouletou smlouvu a pak se přesunout. Nástupcem v manažerské funkci měl být Tomáš Vrábel, moje pravá ruka, která by pokračovala v nastolené cestě.“
Co bylo přesně v dohodě s Petrem Břízou? Měl jste se stát asistentem Uweho Kruppa?
„Do tak daleké fáze jsme nedošli, měl jsem se ale stát šéfem sparťanské akademie. O výchově dětí vím dost, mám na to nějaký názor. V dubnu už jsem například vedl juniory na Memoriálu Jana Marka, všechno bylo dohodnuté. Začal jsem letní přípravu, nakonec se ale všechno změnilo příchodem nového vedení.“
Jaká byla jejich první reakce?
„Sotva jsem se dozvěděl o prodeji klubu, od nových šéfů přišel befel, že nemám nárok na jakoukoli pozici a mám okamžitě odejít.“
Znáte důvod takhle radikálního postoje?
„Neznám, což je právě to, co mě mrzí nejvíc. Zaráží mě to. Všechno bych chápal, nejsem blbej. Po dvou desátých místech
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
KoupitNejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
