Tomášek o své proměně, návratu do Sparty i náhlém konci ve Finsku
Valí se dál. Sparta v posledních týdnech působí v Tipsport extralize nezničitelně. Výsledkově zbytek soutěže drtí. „Chceme být pořád na špici. Kdo říká, že tam nechce hrát, kecá,“ říká jasně útočník David Tomášek. Prožil si šok, když o něj ztratilo zájem Jyväskylä, řešil co dál. Návrat do Česka? Velké téma. Nakonec kývl Spartě a udělal dobře. V rozhovoru pro iSport.cz rozebírá, jak mu Finsko změnilo pohled na vlastní hru.
V létě 2015 trénoval David Tomášek individuálně v Praze. Mateřská Sparta, ze které odešel jako teenager do Kanady? Nestála o něj. Tak kývl Pardubicím. Vynikal hlavně svým bezstarostným ofenzivním myšlením, sebevědomou kličkou, nebál se riskovat. Po třech letech odešel do Finska, kde se nakonec plány zamotaly. Takže je zpátky v Česku, už ve Spartě.
Hrajete oslabení, jste daleko silnější dozadu. Můj první dojem z vaší hry byl, že vás nemůžu poznat. Vnímáte sám, že jste se ve Finsku posunul?
„Co se týká defenzivy, tak ano. Ve Finsku byl akcent na systém hodně velký, někdy možná až přehnaný. Hodně tam do vás tyhle věci tlačí a musel jsem se přizpůsobit. Neměl jsem tam tedy žádnou ultra defenzivní roli, ale zlepšit hru dozadu jsem musel, když chcete hrát. Bral jsem to tak, že tohle se mi bude v budoucnu jedině hodit, většina trenérů má ráda obousměrné hráče. Tenhle typ hokejistů je vždycky hodně žádaný. Neříkám tedy, že už jsem se dokonale naučil bránit, ale rozhodně mi tady Finsko pomohlo hodně.“
Musí k takovému pohledu hokejista časem dospět?
„Jako centr určitě. Hrál jsem ve Finsku i v reprezentaci křídlo a nastoupit ve středu útoku je nejsložitější pozice. Postupně vám dojde, že musíte spojovat lajnu, fungovat směrem k bekům i k oběma křídlům. Do toho se po vás chce, abyste byli úspěšní na vhazování. Když centr navíc špatně brání, tak kolikrát lajna nemá vůbec puk, i když vy máte kolem sebe skvělé hráče.“
Kde je ten kluk, který si vždycky rád udělal stahovačku a v situaci 50 na 50 vždycky volil riziko?
(usměje se) „Pořád radši útočím a mám puk. To se nemění. Ale když už mám bránit, dávám si pozor, abych dělal věci správně, a zatím se nám to daří. Navíc i styl, který hraje Sparta pod Uwem (koučem Kruppem) je podobný, jako se hraje venku, což je jedině dobře. Všechny špičkové týmy u nás se vyvíjí, hrají víc evropský hokej, než když jsem odcházel z Pardubic.“
Myslíte, že je důležité takhle o hokeji přemýšlet a nevidět ho stejně jako třeba v 18 letech, kdy vnímáte hlavně vlastní hokejku, puk a branku?
„Jo a je to zkušenostmi. Finsko mi tohle vnímání právě urychlilo, nebo aspoň to tak beru. Poznal jsem pár věcí asi dřív, než bych k nim došel časem sám. Tam tohle myšlení mají kluci v sobě od začátku a vy sám si to ani nakonec nepřipouštíte. Jen do takového prostředí přijdete, akceptujete ho, snažíte se v něm fungovat a ono vás přirozeně formuje.“
Finsko mělo být pro vás dalším krůčkem k vysněné NHL. V Jyväskylä se ale změnilo vedení a vy jste zpátky v Česku. Nebylo těžké si srovnat hlavu, abyste extraligu neviděl jako krok zpátky?
„Psychicky to nejdřív bylo těžké hodně. Už jenom fakt, že se můj konec ve Finsku seběhl ze dne na den. Změnilo se vedení a v klubu se chtěli vydat jinou cestou. Fakt je, jako zahraniční hráč stojíte daleko víc než domácí, platí za vás i daně, takže občas to pak posloucháte, což taky není úplně příjemné. Nemyslím si, že bych hrál špatný hokej, byl jsem schopen se nějakým stylem prosazovat, ale stejně to dál nešlo. Víc bych ten konec nekomentoval.“
Říká se, že Jyväskylä se chtělo vrátit o pár let dozadu, to znamená parta velkých dříčů, kde nikdo extra nevybočuje, hlavně všichni létají, pracují a ze specifického stylu pak přicházejí výsledky. To je pravda?
„Dá se to tak říct a mně vyhovovalo, že jsem v minulé sezoně mohl hrát jinak. Podle mě se to i od cizinců čeká, jsou dobře placeni, tak mají přinést týmu i něco jiného. Klub chtěl teď hrát navíc hlavně na odchovance a do toho jsem prostě nezapadal. Ale to se nedá nic dělat. Jenom mě mrzelo, že mi to takhle nepodali dřív, chtěl jsem původně zůstat v Evropě. Na přelomu září a října ale v mém věku nic moc neseženete, to by byl zázrak.“
Všude mají plno?
„Právě a já nejsem třeba Honza Kovář, který se před rokem vracel z Ameriky. On je hokejista s velkou historií, má zkušenosti z reprezentace a odehrál hodně velkých a těžkých zápasů. Když mají evropské týmy kvóty na cizince plné, kvůli takovému hokejistovi si je uvolní. Ze mě si ve 23 letech a jedné sezoně ve Finsku nikdo na zadek nesedne. Nabídla se tak varianta vrátit se do Česka, zkusit prodat to, co jsem se naučil v Jyväskylä. Celkově to byla velká zkušenost, která mě může zase posunout, nedívám se na nic špatně.“
Zkušenost i v tom směru, že i když se hráč přetrhne, stejně jsou faktory, které neovlivní a stejně skončí?
„Jo, nejdřív mě to šíleně žralo, což je asi logické. Říkal si, co jsem udělal špatně. Jenže tohle se stává hodně klukům, patří to k hokeji. Rozešli jsme se a teď toho vůbec nelituju. Ve Spartě jsem zase dostal z hokeje radost, našel tady svoji roli v jednom z nejlepších týmů v Evropě.“
Takhle vážně vnímáte Spartu?
„Takové jméno pořád má. Máme velmi silný tým, každý ji zná, psali mi i kluci z Finska, když jsem se domluvil tady. Není to jenom nějaký výmysl, Sparta má tradici i jméno v Evropě. Poslední dobou třeba nemá úspěšné roky, ale tahle značka je v zahraničí vyloženě zažraná jako kmenový český klub. Dávalo mi smysl sem jít, od Petra Tona s Jardou Hlinkou jsem slyšel hned od začátku a hlavně jasně, že tady je cílem hrát o nejvyšší příčky.“
To vás přesvědčilo, že návrat do extraligy je dobrý krok?
„Chtěl jsem udělat dobrou věc pro sebe i pro tým, kam půjdu. Tady mi to do sebe zapadlo.“
Finsko má ale tady u nás pozici, že se tam hodně trénuje, tvrději než v Česku. Jak se chcete posouvat doma, kde může být snazší zapadnout do nějaké komfortní zóny?
„Podívejte se, jak je Sparta postavená, máme opravdu kvalitní tým. Nemůžeme to mezi sebou brát tak, že máme nějaký letní try out, ale zdravá konkurence tady je. Tím se posouváte taky. Další věc je zkušenost z Finska, co mi vyhovovalo, si beru dál do kariéry s sebou. Pak už jde jen o to, abyste dělali věci co nejlépe, poctivě. A když vyhráváte, máte k tomu i lepší náladu, jedno s druhým se pak na sebe nabaluje.“
Což se ve Spartě teď daří. Výher je aktuálně tolik, že se v nich už nevyznáte, ne?
„No, myslím, že se asi nikdo z nás nezaměřuje nějak extra, kolik jich máme v řadě. Hezky to vypadá pro fanoušky, že se píše o Spartě, jak se jí daří. Pro nás asi taky, než aby se řešilo, jak nám to drhne. My to ale celkově bereme v klidu. Vzestup může být rychlý, pád taky, zůstáváme pokorní. Zároveň z nás je cítit sebevědomí, že se zápasem se dá vždycky něco dělat, i když se zrovna nevyvíjí úplně ideálně.“
V tom mi přijde Sparta výrazně lepší než před rokem. I když třeba v zápase nedominujete, vylovíte výhru, jedno jak, někdo skóre zlomí. To nebývalo.
„Pár obratů jsme měli. Občas nám ujel začátek, ale postupně jsme se chytili, ať s Kometou nebo s Litvínovem. Všechno bylo bez paniky, věřili jsme si, že to zvládneme. Play off je ještě strašně daleko, ale teď chceme být pořád na špici. Kdo říká, že tam nechce hrát, kecá. Každý chce být první a nemá smysl kalkulovat, jestli jste pak pod větším tlakem, když vyhrajete základní část, nebo ne. To jsou děsný blbosti. Toužíte uspět, vyhrát. Vždycky. Mám tady hrozně dobrý pocit, a to jsem byl nejdřív opravdu v rozpacích, jestli dělám dobře, že jdu domů.“
Chápu. V hlavě musel blikat nápis, jestli to není krok zpátky, vlastní selhání...
„Přesně. Dost lidí mohlo mít třeba řeči, proč se vracím a co za tím je. Extraliga ale má svoji sílu, podívejte se na Ligu mistrů, kde Plzeň naháněla Lausanne a neměla s sebou ani Gulaše. To je další důkaz. Vyhrála, i když pak vypadla po prodloužení, Hradec ale vyřadil Mannheim.“
Pomohlo dojmu, že je zase všechno v pohodě, když prakticky hned začala fungovat vaše lajna s Michalem Řepíkem a Jiřím Smejkalem?
„Pasujeme k sobě a ještě máme větší potenciál. Hned od začátku bylo nadějné, že nám to bude fungovat. Hodně jsme se bavili, jak hrát, ani jeden z nás není tichý typ, což je dobře. Situací je na ledě hodně a vy se o hokeji bavit musíte, ideálně hned na střídačce. Typologicky se k sobě hodíme, Smejky i Řepa mají svoje přednosti, které ukazují. Oba se dobře hýbou, mají fazónu. Řepa je navíc takový náš mentor, starší kluk, který se nám snaží pomáhat. Já nás musím nějak spojit s beky, aby nám to fungovalo dozadu.“
A ten větší potenciál vaší lajny spočívá v čem?
„Šancí si uděláme dost, nikdy sice neproměníte všechno, ale mohli bychom z nich dávat víc gólů. Tohle je věc, která se dá zlepšit a pracovat na ní.“
Michal Řepík válel na Karjala Cupu vedle Jana Kováře. Jak se vám tohle spojení líbilo?
„Bavilo mě je sledovat. Jsem centr, tak jsem se díval i dost na Honzu, hrozně chytrý hráč. Neudělá chybu, je samozřejmě silný dopředu, ale hrozně kvalitně pracuje i do defenzivy.“
Proč jste na reprezentačním turnaji chyběl, když i k vám přiletěla pozvánka a žádný ligový zápas jste nevynechal?
„Trochu mě trápí jeden takový problém. Musel jsem pozvánku odmítnout, zápasy před Karjalou jsem hrál, po ní taky, tak to mohlo vypadat divně. Ale nešlo to. Bavil jsem se s trenéry, vysvětlil jim, o co jde, že se nechci ulejvat. Trochu jsem se potřeboval dát dohromady. Navíc se to na mě nějak nabalilo, museli mi čistit moudrák, to byla taky radost.“
Koukám, že máte i natržené ucho...
„Jo, to se mi stalo v Litvínově.“
Hezký nemocniční hattrick.
(usměje se) „Jo, dá se to tak říct. Doufám, že s tímhle je už ale konec. Lepší je, když se problémy vyřeší teď, než když se objeví ve finální části sezony.“
