Málokdo si dokáže představit, čím vším si prošel a prochází. Petr Vrána (36), kapitán zlatých Ocelářů, přišel těsně před play off se svým synem Leem po tragické nehodě o manželku a mámu Lindsey. Hokej bral jako útěk z reality. A nemusí říkat, komu pohár symbolicky věnuje. „Prohrát ve finále by mě hodně štvalo. I malý měl radost.“
Sklízí obdiv a uznání za to, jak se s těžkou životní situací pere. Jak táhnul třinecké Oceláře ke třetímu titulu v historii. Petr Vrána naopak děkuje rodině. Spoluhráčům. A lidem z třineckého klubu. Že mu společně pomáhali a pomáhají vše ustát a zvládnout.
S Třincem jste získal druhý titul, dovedl jste ho k němu jako kapitán. Jak se cítíte, co prožíváte?
„Zrovna včera (ve čtvrtek) jsem byl s Ferym (Davidem) Musilem, jeho ženou a se psem na Javorovém a řešili jsme to. Že první titul jsme hrozně chtěli, znali už ten pocit. Pro mě to bylo speciální v tom, že jsem měl možnost pohár zvednout jako kapitán. To bylo super. U prvního titulu jsem přišel v půlce sezony, už měli mančaft nastartovaný, jeli a já se k tomu jenom přidal. Vyšlo to super. Letos jsme si vším prošli od začátku. Covidem a všema věcma, co se staly, tak to bylo takové extra. Odměna za všechno. Byl jsem tady celý rok a byl součástí celého procesu, nejenom části sezony.“
Prošel jste si těžkou rodinnou tragédií. Jaké pro vás bylo, vrátit se a být znovu s týmem?
„Na rovinu, pro mě to byl takový útěk. Možná to zní blbě, ale pro mě to byla záchrana v tom, že jsem nemusel sedět doma. Nemusel jsem se soustředit na to, že jsem tam sám, že mám malého. Mohl jsem přijít do šatny, vypnul jsem, bavili jsme se s klukama o hloupostech, klasicky, zasmál jsem se trošku. Když člověk bere hokej profesionálně, nemá čas ani myslet na něco jiného. Je play off, pojďme! Tohle hraje tento tým, tohle hraje tamten. Pomohla mi hrozně rodina. Kdyby nepřijeli rodiče od ženy, asi bych se nevrátil. Pomohl by můj táta, samozřejmě, ale přece jenom, přijela tchýně, je to ženská, je to babička, malý má k ní zase jiný vztah. To mi pomohlo hodně. Hokej pro mě byl trošku útěk z reality. V hokeji člověk většinou řeší stres, pro mě to bylo naopak. Vrátil jsem se, neřešil jsem nic. Jenom jsem dělal to, co mám rád. A nemusel jsem na nic myslet.“
Člověk si pak uvědomí, jak jsou sportovní starosti vlastně malicherné?
„Tak. Já vím, že si to říkáme pořád, ale fakt to tak je. Pořád je to jenom sport, svět se nezboří. Všichni víme, že jakmile skončíme kariéry, tak teprve začíná pravý život. Skončíme, přijde druhý kluk, jede v tom samém a lidi si nevzpomenou, kdo tady byl, kdo ne. Hokejový život je v tomto někdy až krutý. Skončí kariéra a všechno se, nechci říct vyloženě zapomene, ale je to konec. A my začínáme znova. Jsou i jiné věci v životě, na hokeji to všechno nestojí.“
Cítil jste, že vám návrat k hokeji pomůže?
„Určitě. První dva týdny jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi bude chtít. Jestli to vůbec bude dávat smysl. Ale po nějaké době, když jsem viděl, že to doma funguje... Tchýně s tchánem, můj táta, máma, sestra, všichni nás podporovali. Takže jsem cítil, proč ne? Takhle, domluvil jsem se s trenérem, že to zkusím a uvidíme. Když to bude fungovat a půjde to, tak budu hrát. Kdyby ne, tak bych nehrál. A byl bych tady třeba jen s klukama. Cítil jsem se v pohodě, bavilo mě to, neměl jsem hlavu nějak zamotanou.“
Vnímal jste podporu spoluhráčů?
„Určitě jo, samozřejmě. Byli rádi, že jsme spolu. A bavíme se o ptákovinách, někdy jsou to fakt hlouposti, děláme si srandu, ale pro mě to bylo hodně důležité. Že jsme neřešili nic, jen blbosti, zasmáli jsme se, udělali si srandu. Pro mě to bylo super. Jsem za to hrozně vděčný. Tomáš Kundrátek zůstal se svou ženou a děckama u mě doma, než přijela rodina z Kanady. Vynechal zápas v Litvínově, abych doma nebyl sám. Hodně mi pomohli s malým, to pro mě byla neskutečná pomoc. Nikdy jim to nezapomenu. Neskutečné.“
Čtvrtfinále s Kometou pro vás hned začalo zostra, dostal jste hromadu ran. Skolil vás Michal Gulaši, další rány rozdal Rhett Holland...
„Jo, to jsem se hned smál a říkal si - že jsem se vůbec vracel. (usmívá se) Tak to někdy je, rány mohl dostat kdokoliv. Možná to bylo i tím, že jsem nějaký čas nehrál, některé momenty jsem řešil špatně. Na druhou stranu - probralo mě to v tom, že začíná play off a nebude to jenom tak.“
Hned po střetu s Gulašim jste říkal, že to bylo ostré, ale čisté, je to tak?
„Přesně, nemyslím si, že by to udělal nějak zákeřně. Michal není ten typ, že by do někoho takhle chodil. Viděl jsem Erika (Hrňu) a věděl jsem, že dostanu ránu. Trefil mě nepříjemně. Sice jsem to čekal, ale fakt to byl ostrý střet, trošku mě to semlelo. Ale nemyslím si, že to bylo nějak zákeřné, to k tomu patří. Netrefil mě na hlavu nebo na koleno, neřešil bych to.“
Proti Kometě jste pak přišel dokonce o zub...
„Jo, poslední zápas, že já vůl jsem se vracel na led. (usmívá se) Po šestnácti letech, co to profesionálně hraju, jsem přišel o první zub. To musím zaklepat. Peťa Holík se pak omlouval. Říkal jsem mu, že se to stane. Taky to nebyl úmysl, netrefil hůl, ale mě do obličeje.“
Ve finále 2011 jste hrál za Vítkovice proti Třinci a Jan Peterek tehdy také přišel po souboji s Pavlem Trnkou o zub, vybavujete si to?
„To nevím, Honza nic ani neříkal.“
Peterek žertoval, že si nechá nasadit zlatý zub, ať má památku. Co vy? Dáte si zlatý zub?
(usmívá se) „Ne, ne. Přemýšlím, jestli ho tam vůbec budu vracet. Zub jsem našel, zůstal mi v puse. Tak jsem ho vyplivl a schoval. Šel jsem k zubaři, vrátil mi ho tam, ale vydržel jen asi deset dní, pak zase vypadl. V pondělí jdu k zubaři znovu, tak to budeme řešit.“
Prvních sedm utkání v play off jste ani jednou nevystřelil na branku, co za tím bylo?
„Nevím, když mi to nikdo nenahraje, to je těžké... (směje se) Já nad tím ani moc nepřemýšlel, důležité pro mě je, když se vyhraje. Jestli dám gól nebo přihrávku, je nakonec jedno. Růža dával góly, Straňas taky a to bylo důležité. Pak už jsem si říkal, že bych už jako vystřelit měl, tak jsem to tam párkrát tak jako... Ale u mě je možná lepší, když to nahraju. (usmívá se) Sedm zápasů bez střely, to je možná rekord, ne?“
Faktem je, že po prvním gólu jste vybuchl radostí. Byla to jen střelecká úleva, nebo i věnování?
„Byl jsem rád, že jsem dal gól, nemyslel jsem na to, co se stalo. Když jsme vyhráli titul, tak mě mrzelo, že tu s námi manželka není. Je to těžké, zvláštní pocit, nevím, co na to říct. Když jste tak dlouho s někým, společně plánujete, řešíte, pomáháte si navzájem... A najednou jste na ty věci sám. Říkal jsem tchýni, že když jsme se domluvili, že se vrátím a sezonu dohraju, tak je aspoň satisfakce, že jsme ligu vyhráli. Prohrát by mě hodně štvalo. I malý měl radost. Titul před dvěma roky nevnímal, byl ještě malý. Trochu si to nyní užil. A třeba jednou bude mít oslavy v hlavě, kdyby se rozhodl, že bude hrát hokej. Že ho to bude motivovat. Ale nevím, zatím na hokej nevypadá.“
Jak to?
„Koupil jsem mu nové brusle, vzal jsem ho na přípravku a hned ji zavřeli. Budu rád, když bude dělat cokoliv. Na sporty zatím moc není. Ale táta mi říkal, že ze mě byl do pěti let nešťastný. (usmívá se) Seděl jsem na zadku a nic mě nebavilo. Pak se to zlomilo. Táta chytal druhou ligu a kraj, bral mě do šatny. A najednou jsem byl furt na ledě. Třeba začne taky později.“
Co pro vás bylo v play off nejtěžší?
„Série s Boleslaví. Odehráli jsme dobrý zápas a v dalším jsme nehráli, co měli. Nic proti Boleslavi, ale my udělali takové chyby, že jsme jí sami dali možnost góly dávat a dostávat se zpátky na koně. To pro nás bylo nejtěžší. Kometu jsme zvládli rychle, měli jsme dobrou přesilovku, fungovala. S Bolkou jsme se trápili hodně. Udělala spoustu práce, má tam mladé kluky, hráli opravdu nepříjemný hokej. Až někdy nehokej, ale fungovalo to. Místy to bylo opravdu těžké. Liberec byl už jiný. To už jsme byli ve finále a říkali si, pojďme to urvat. Bolka byla opravdu fyzická dřina.“
Dokázal jste se vcítil do rozhořčení Mladé Boleslavi po semifinále a naštvání na chyby sudích?
„Jo, ale moc bych se k tomu nevyjadřoval. Tyto věci nemám rád. Když někdo říká, že padáme a podobně. Za sebe nemůžu říct, že bych někdy na ledě jen tak spadl. Pokud je to faul, spadnu. Jsou situace, kdy k tomu dojde, sotva se vás někdo dotkne, ale není to z mé vůle. Nikdy bych si jen tak nelehl. Možná to někdo má, ale přijde mi to zbytečné. Chápu, že pro rozhodčí to nebylo jednoduché, byla to vypjatá série od prvních zápasů, byly tam potyčky a hodně emocí. Sudí ale dělali, co mohli. A jestli se tu nafoukl nájezd? Takových faulů a zákroků tam bylo víc. Třeba když Dlapa podrazil Ondru (Kovařčíka) a ten byl následně vyřazený. Někdo řekne, že mu vzal nohy, jenže ten zákrok tam byl a hodil s ním. Ale to bychom mohli polemizovat dlouho. Myslím, že sudí dělali, co mohli. Rozumím, že Bolka byla naštvaná, ale to k tomu patří. Jestli to tak foukli, tak to foukli. Dál bych to nekomentoval.“
Potřetí za sebou jste hráli finále, v čem vidíte sílu Ocelářů?
„I loni síla v mužstvu byla. Byli jsme ještě zkušenější, byli tu Áda (Martin Adamský), Polda (Jiří Polanský), Wojtek Wolski. Bylo by to zajímavé. Zrovna včera jsme si říkali, že takový hráč jako je Martin Růžička se bude těžko někde hledat. Je schopný pravidelně bodovat v základní části i v play off. Do toho zkušení borci Vlado (Dravecký) nebo Marci (Marcinko), výborně hráli mladí Miloš Roman s Hrehem (Hrehorčákem), Špágr (Michael Špaček) byl skvělý, Jack (Rodewald) udělal spoustu práce, kterou někdo třeba moc nedocení. Vždyť kolik jsme všichni zablokovali střel! Jsou tady síla, zkušenosti a kvalita. Navíc Káca (Ondřej Kacetl) se zbláznil a zachytal fakt výtečně. Když bylo třeba, zavřel to. A k tomu kluci obránci doslova sežrali spoustu puků.“
Ještě před play off dělala MF Dnes anketu mezi hráči, sami jste vybírali nejlepší borce na různé pozice. A Kacetl nedostal v anketě z celé ligy jediný hlas.
(usmívá se) „Měl sezonu, jakou měl. Chvilku byl bez práce, co jsem pochopil, pak byl v Přerově, takže ho nikdo netipoval, protože neměl stabilní pozici jedničky. Ale v play off všem ukázal. Být na jeho místě, tak si teď sednu, dám si cígo a řeknu: ‚Nazdar, hoši. Já jsem to tady zavřel.‘ Šest nul v play off, udělal rekord. Jsme moc rádi za něho, zasloužil si to. Jsem přesvědčený, že stejně dobře by to odchytal i Kuba Štěpánek.“
Co nevidět se bude volit nejužitečnější hráč play off. Jaký je váš tip na cenu MVP?
„Růža podával standardní výkon. A v jeho letech... Teda, v našich letech, klobouk dolů. (usmívá se) Káca si o tohle taky řekl nulami a výsledky. Ale i ostatní celky měly dobré hráče, ať už to byl Šťastný v Bolce, Birner v Liberci. Adeptů je víc.“
A pokud byste cenu dostal vy? Potěšila by vás?
„Tak jo, koho by to nepotěšilo? Jsem hlavně rád, že jsme vyhráli. Cenu si zaslouží hodně kluků a může to být třeba i někdo, kdo neudělá hromady bodů, ale hraje skvěle svou roli. A nemusí být ani z vítězného týmu.“
HC Oceláři Třinec 
Vše o klubu ZDE
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
