V úterý večer zažila zaplněná O2 arena neuvěřitelně srdceryvný moment. Na kostce, v hledišti a následně i na ledě se během dobročinného utkání Kladna se Spartou (1:4) objevily se svými dětmi Ljuba a Olga, dvě Ukrajinky, kterým se po vyčerpávající cestě povedlo utéct z válkou pustošené vlasti. V článku iSport.cz si přečtěte velice dojemnou výpověď redaktora deníku Sport Jana Denemarka, který se na vlastní pěst vydal na moldavsko-ukrajinské hranice, aby ukrajinskou rodinu odvezl do bezpečí za babičkou v Česku.
Stáli jsme v dlouhé koloně aut na přechodu hranic z Rumunska do Maďarska. Já, po pětatřiceti hodinách na cestě. Ukrajinská rodina, - dvě ženy, sestry, z nichž jedna byla těhotná, a tři skvělí malí kluci -, po ještě více vyčerpávající pouti. Už čtvrtý den byli na útěku ze svého rodného Kyjeva. Díky vlastnímu odhodlání, nesmírné lidské pomoci a štěstí, se ženám nakonec podařilo dostat do Moldavska. Odtud jsme mířili dál do Prahy. Proto bylo jakékoliv další zdržení velkou nepříjemností a zbytečným dalším stresem. Rozhodl jsem se proto na hraničním přechodu Satu Mare vyjít z auta, abych zjistil, jak dlouho budeme v mrazivé noci stát.
Míjel jsem několik set metrů dlouhou frontu aut v momentě, kdy se svět dozvídal další zdrcující zprávu. Ruská armáda vedená diktátorem Vladimirem Putinem začala po celé Ukrajině ostřelovat i civilní cíle. Bomby dopadly do sídlišť v Charkově i v dalších městech. V ten moment se z několika vozů, stojících v koloně, ozval pláč a nářek slyšitelný i přes zavřené dveře. Z aut vystupovaly ženy a děti, objímaly se, plakaly a do noci několikrát bezmocně zakřičely slovo, které v posledních dnech proběhlo hlavami milionů z nás: „Proč?!“
Každý z Ukrajinců okolo mě prchal a za sebou nechal své nejbližší. Manžele, rodiče, kamarády. Musel to být strašný pocit, stát na neznámém místě a netušit, zda některá vystřelená raketa nemíří zrovna na ty, které milujete. Nikdy předtím jsem tak silně smutek a hluboké lidské utrpení necítil. Tady se odehrávaly přímo přede mnou a já mohl jen mlčky pozorovat. I já jsem brečel. Hodně. Na vlastní oči vidíte nesmyslnost všeho, co se děje na východ od nás. Plakala i Olga, Ukrajinka, kterou jsme do Prahy vezli. Na telefonu nám ukazovala dům, jenž stojí jen o ulici vedle místa, kde v Kyjevě bydlí. Byl srovnaný se zemí. Strašná chvíle.
Celou rodinu se i díky pomoci přátel a dalších dvou řidičů, pánů Josefa a Karla, podařilo dopravit 2. března do bezpečí. Čekala na ně už babička, která mě o pomoc při záchraně jejich dcer a vnoučat požádala. Moment, kdy celá rodina vystoupila v Praze z auta, aby se navzájem objala, ze sebe do konce života nevymažu.
Střih do úterního podvečera. Vyprodaná O2 Arena hlasitě aplauduje Olze a Ljubě a jejich třem synům, Mironovi, Matveiovi a Jaroslavovi, jakmile se objevili na obrazovkách na kostce nad ledem. Jejich reakce, když je kamera nečekaně zabrala, byla úžasná. Poslaly polibky na všechny strany, které měly vyjádřit jediné slovo: „Děkujeme!“ Zároveň je přemohl pláč. Nyní už však nešlo jen o slzy plné bolesti. Hokejové utkání mezi Kladnem a Spartou dokázalo po prožitých hrůzách vyvolat pláč, v němž byly i slzy radosti.
Už předtím byly ženy natolik silné, že podaly na kameru výpověď, co to reálně pro matky znamená válka: vzít do náruče dítě, batoh, mobil, pár sušenek a ujíždět. Jedno kam, hlavně pryč od ruských bomb. Jejich svědectví do atmosféry benefičního duelu mezi Kladnem a Spartou patřilo, pomohly vytvořit vědomí solidarity. A když pak na konci utkání mohly se svými syny předat ocenění pro nejlepší hráče utkání, bylo patrné, že už se jedná o tolik potřebný zážitek, který si mohou společně i trochu užít. O zážitek, jenž na pár minut dokáže zastínit pochmurnou realitu, která se denně týká jejich domova.
Hezky viditelné to bylo v očích malých kluků. Především v momentě, kdy si je úžasně spontánní brankář Sparty Július Hudáček vzal na svou osobní děkovačku s domácím kotlem. Dvouletý Miron, jehož Hudáček posadil na branku, tak vlastně zatnutými pěstičkami vyburcoval fanoušky k ještě větší hlasité reakci, zatímco jeho bratři, po vzoru slovenského gólmana, klouzali po ledě směrem ke kotli. Smáli se, dělali hlouposti, pošťuchovali se. Přesně tak, jak by v jejich věku měli.
Cítil jsem tehdy obrovské štěstí. Že i s mou malou pomocí se dokázali naprosto nevinní lidé, kterým okolnosti okolo nich naprosto změnily život, na chvilku bavit. Rád bych proto poděkoval i kladenskému a sparťanskému celku, že něco takového umožnily. A že se něco takového rozhodly zorganizovat. Pro celou rodinu to byl velký zážitek, jak sami řekli. Bylo patrné, že „léčba“ hokejem v tomto případě zafungovala.
I když, ono to je i naopak. Nakonec se díky speciálnímu zápasu vybralo na pomoc ukrajinským uprchlíkům přes 3,5 milionu korun. Do velké míry i díky odvaze Olgy, Ljuby a jejich dětí. Mít odvahu a navíc schopnost jen několik dní po tak strašlivém prožitku o všem vyprávět, je obdivuhodné. A také silné, jak se všichni v hale měli možnost přesvědčit. Dámy, smekám před vámi, stejně jako smekám před celým vaším silným a odvážným národem, který už po tolik dní vzdoruje nechutné agresi z východu. I proto bych rád text zakončil zvoláním, které poslední větu asi dovede vyřknout daleko lépe: Cлава України!
Fotbal
Rusko
Mezinárodní hokejová federace IIHF zamítla odvolání Ruska a Běloruska proti vyloučení z mezinárodních soutěží kvůli invazi na Ukrajinu. Federace suspendovala reprezentace obou zemí v únoru, posléze trest prodloužila i na novou sezonu. Rusko navíc pro rok 2023 přišlo o pořádání juniorského mistrovství světa i seniorského šampionátu, který byl přesunut z Petrohradu do Tampere a Rigy. Svazy obou zemí se proti sankcím odvolaly s argumentem, že jde o diskriminační rozhodnutí. Nezávislá disciplinární komise ale protest neuznala. „Komise došla k závěru, že nešlo o tresty, ale o bezpečnostní opatření. Navíc v souladu s pravidly IIHF, která má k podobným krokům plné právo. Nešlo ani o diskriminaci,“ uvedla v prohlášení na webu.
Tenisový Wimbledon poskytne uprchlíkům z Ukrajiny volné vstupenky na program první neděle v All England Clubu. Představitelé londýnského grandslamu zároveň těm, kteří byli postiženi vpádem ruských vojsk do země, darují 250.000 liber (sedm milionů korun). „V neděli se k ukrajinským uprchlíkům připojí místní obyvatelé, hrdinové koronavirového období z řad národní zdravotní služby a sociální péče, množství škol, charit a komunitních skupin,“ uvedly ve společném prohlášení All England Club a Lawn Tennis Association. Wimbledon se letos bude hrát bez ruských a běloruských tenistů kvůli invazi na Ukrajinu, zároveň se ale za turnaj nebudou udělovat body do světového žebříčku.
Plavec Mychajlo Romančuk věnoval úterní bronzovou medaili ze závodu na 800 metrů na mistrovství světa Ukrajině, kde na východní frontě bojuje i jeho otec. Sám zvažoval, zda nevezme zbraň do ruky, ale nakonec se k armádě nepřipojil. Místo toho podporuje svou vlast tím, co umí nejlépe. Zázemí našel v Německu, kde trénuje s dlouholetým rivalem Florianem Wellbrockem. „Doufám, že tahle medaile pro Ukrajinu hodně znamená. Prožíváme těžké časy a ukázal jsem světu a všem Ukrajincům, že budeme bojovat až do konce,“ řekl po závodě.
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
