Ručinský se vrací: Rameno bylo úplně potrhaný

Na své zpocené kamarády v litvínovském dresu se zatím dívá v civilu zpoza mantinelu. Přitom už dávno mohl být s kumpány na place. To by ovšem pracovní úraz z 2. ledna nesměl být ohodnocen jako pohmožděné rameno…
Až specialisté v Americe zjistili, že rameno naganského šampiona je celé zničené. „Začátkem srpna to chci zkusit na ledě,“ tvrdí 40letý veterán.

Říkáte zkusit. To znamená, že si nejste jistý, že na ledě vydržíte?
„Doktor v Americe mi po operaci tvrdil, že budu potřebovat půl roku na to, abych byl schopný zvládat normální herní kontakty. Zkraje srpna uplyne něco málo přes pět měsíců od zákroku. Takže to na ledě zkusím, předpokládám, že do osobních soubojů hned tak nepůjdu. Musím si to nejdřív osahat, poznat při střelách, co rameno vydrží.“

Tušíte, zda stihnete start prvního kola 16. září?
„To nedokážu říct, protože musím nejdřív zjistit, jak na tom budu na ledě. A to v tuhle chvíli vážně nevím. V letní přípravě jsem byl trochu limitovaný, ale i tak jsem toho natrénoval docela dost.“

Prožil jste si docela nepříjemný půlrok. Koncem ledna jste podstoupil první operaci ramene v Praze na Malvazinkách, jenže zákrok se nepovedl. Máte vysvětlení?
„Bohužel nemám. To je spíš otázka na někoho jiného… Faktem je, že měsíc po operaci jsem se cítil úplně stejně jako před ní. Žádný posun k lepšímu. Proto jsem se rozhodl pro druhý krok v Americe. Tam zjistili, že rameno je úplně celý potrhaný. Takže mi ho ve Státech dávali znovu komplet dohromady.“

Bude mít nevydařená operace v Praze dohru?
„Zatím jsem to neřešil, ale časem se k tomu chci určitě vrátit.“

To znamená?
„Rád bych si sednul s dotyčnými lidmi a dozvěděl se, co se vlastně stalo. Ale až se uzdravím.“

Na proslulé klinice doktora Steadmana ve Vailu jste si poležel už dříve. Nelitoval jste, že jste se do USA nevydal rovnou?
„Ono to nebylo o tom, že bych mylně spoléhal, že to v Praze zvládnou taky. Já se od začátku řídil stanovenou diagnózou - pohmožděné, naražené rameno. A to nic není. Nechal jsem to dva týdny být. Jenže když se to po měsíci nelepšilo a s rukou jsem stále nemohl víc hýbat, přišlo mi to divný. Následovala další zpráva od lékařů, že tam nejspíš mám zánět. A že mi to vyčistí. Nakonec se zjistilo, že tam je něco potrhané. Dohodli jsme se na operaci v Praze. Ale nějak se to nepovedlo.“

A pak vás tedy ve Vailu vítali jako starého známého, ne?
„Když jsem přicházel ke klinice, natahovali mi červený koberec. (usmívá se) Je fakt, že už jsem tam byl poněkolikáté. Má to svoji logiku, péče na tamní sportovní klinice je úžasná. Dojde vám, že nejlepší doktoři dělají právě tam. To vám dodává potřebný klid a víru, že odjedete v pořádku. A mě znovu operoval doktor, který mi rameno spravoval předtím. Dobře už ho znal, věděl, co má dělat.“

Povězte mi, kde berete energii neustále se vracet po různých operacích? Nedávno vás na dlouhou dobu vyřadila kyčel, teď zase rameno. Pořád něco…
„V mém případě je to opravdu trochu extrém. Zranění jsem prodělal dost a ne zrovna malé věci. Vyrovnávám se s tím celkem jednoduše. Odmala vím, že přestávky kvůli zdraví k hokeji patří. Bohužel jsem té smůly měl víc než jiní. Někdo kariérou propluje v klidu, já to mám krkolomnější. To se nedá nic dělat, nemá cenu brečet. Samozřejmě nesmíte ztratit motivaci podstupovat všechny ty návraty. A já ji mám pořád, protože hokej miluju. Je to můj život. Kdybych ho neměl rád, dávno jsem skončil. Teď už jde jen o to, abych byl stoprocentně zdravej. Pokud ne, mužstvu bych nepomohl a radši bych skončil.“

Skutečně nikdy jste neměl černé myšlenky a blízko k ukončení kariéry?
„Černé myšlenky nikdy. Akorát v poslední době jsem kvůli ramenu uvažoval, že je dost možný, že už se nikdy nedá do kupy a nedovolí mi hokej hrát. Že mi akorát dovolí rekreační sport. Tenis, golf a tak. S tím jsem se smířil. Nezbývá než čekat, co se ukáže na ledě.“

Do NHL jste naskočil před dvaceti lety. Došlo vám někdy, že jste za tu dobu zvládl pouze jednu kompletní sezonu? Porce 82 odehraných utkání náleží do ročníku 2003/2004…
„To jsem netušil. Ale víte, ono je v NHL strašně těžký nastoupit ke všem 82 zápasům. To kvantum utkání je obrovský, navíc hokej v zámoří je mnohem náročnější na fyzičku a osobní souboje než třeba u nás doma. Jsou hráči, co to zvládnou bez zranění i celkem pravidelně, ale moc jich nebude. Drtivá většina hokejistů musí v sezoně oželet třeba dva, tři zápasy. Obyčejně to v NHL chodí tak, že prvních pět duelů přečkáte úplně bez újmy, ale pak až do konce ročníku hrajete se šrámy.“

Zvládl byste psychicky skončit s hokejem ze dne na den?
„Jednou to tak stejně dopadne, nemůžu hrát donekonečna. Mám svůj věk, zdraví není ideální. Konec se blíží, to je jasné. Jednoho dne se probudím a vím, že do kabiny za klukama už nepůjdu.“

A co pak?
„Budu se muset poohlédnout po něčem jiným. V posledních letech o tom občas přemýšlím.“

A na co jste přišel?
„Zjistil jsem, že dobře rozumím akorát hokeji. Že jsem kdysi vystudoval nějakou školu, o tom se nemá cenu vůbec bavit, to je dávno pasé. Nejjednodušší pro mě bude zůstat u hokeje.“

Abychom zase tolik nepředbíhali. Čeho chcete v hokeji ještě dosáhnout?
„Hlavní je, abych byl sám se sebou spokojenej, přehnané osobní ambice už nemám. Jasně, chci doma vyhrát titul, bez téhle vidiny to nemá smysl. K tomu je ale hodně dlouhá cesta. Kdyby to však dopadlo, bylo by to úžasný.“

Kvůli slušné šanci na titul jste před třemi lety zvolil dres Sparty. Sešli jste se skvělá parta hráčů. A teď se podívejte, jak jste se rozprchli. Vy v Litvínově, Výborný v Boleslavi, Hlaváč na Kladně, Hlinku má Plzeň. Hořký a zvláštní konec, ne?
„My jsme sice byli silní na papíře, bohužel realita byla jiná. A zvlášť poslední sezona byla pro Spartu přímo katastrofální. Proto to dopadlo tak, že jsme postupně všichni odešli. Sparta je dnes od základu přebudovaná, staví úplně jiný tým než dřív. Je to paradox, ale jinak to ani dopadnout nemohlo. Asi to tak má být.“

Co si myslíte o kroku Jaromíra Jágra vést Kladno na dálku z Philadelphie?
„Nebude to mít jednoduchý. Sám vím, jak těžký to měl Alby Reichel jako hráč a sportovní manažer. Podobně to má Martin Straka v Plzni. Alby toho míval strašně moc, ze všeho měl hrozně těžkou hlavu. Jarda bude úplně extrém. Ale jak ho znám, on je strašně chytrej kluk, velice inteligentní, veškerý kroky má promyšlený. Ví, do čeho jde a co přesně má dělat. Na dálku zvládne i nejzásadnější rozhodnutí.“

Martin Straka polyká prášky na spaní a extraliga je pro něj vyloženým relaxem po dni stráveném v kanceláři. Dovedete si takhle představit sám sebe?
„Tady se hodí říct nikdy neříkej nikdy… Vím určitě jednu věc: speciálně u nás v Česku je strašně namáhavý vést extraligový klub, finanční situace ve sportu a vůbec v celé společnosti je někde jinde než třeba v KHL, nemluvě o NHL. Tahle země potřebuje řešit úplně jiné problémy, zásadnější, než je hokej. Lidi jako Stráča, Alby Reichel a teď Jarda mají můj obdiv. Klobouk dolů před nimi.“