Plní si sny až na stará kolena. Volejbaloví hrdinové o úžasném MS: Nebyl žádný tlak

Nechci to přivolávat, ale zvolna se blížíte ke konci kariéry. Je čtvrté místo na světovém šampionátu zárukou, že jednou nebudete ničeho litovat? Že jste dosáhli ve volejbalu maxima?
Zajíček: „Já si to možná budu vyčítat. Protože se bojím, že se český nároďák odšpuntoval a úspěchy budou ještě přibývat. Náš společný kamarád Daniel Pfeffer mi říkal, že je těžký vystoupit z toho vlaku, ale jednou se to udělat musí. Na mě to přišlo teď a volejbalu budu přát jenom to nejlepší, ať ty úspěchy sbírá nadále. Ale beze mě. A budu mít radost, že jsem byl součástí aspoň jednoho zásadního, nebo prvotního, úspěchu.“
Moník: „Za mě osobně: jo. Ale ačkoliv jsem z týmu nejstarší, pořád se cítím dobře.“
Zajíček: „No, libero…“
Moník: (úsměv) „Vždycky jsem říkal, že reprezentovat chci, dokud mě volejbal bude bavit a naplňovat. Naplňuje a baví mě pořád. Ačkoliv je to těžký po náročné sezoně, kdy jsme hráli a vyhráli ligové finále. Letos jsme měli aspoň týden pauzu. Druhá věc: rodina. To Adam řekl dobře. Letos jsem si to taky dost uvědomil, je těžký být celý léto pryč. Rok zpátky jsem nemusel na první půlku, na Evropskou ligu, a bylo to pro mě maximálně vyhovující i v tom, že jsem si psychicky i fyzicky odpočinul na druhou část nároďácké sezony. Měl jsem o to víc chuť pokračovat a hrát. Je to těžký od třiceti, Adam možná v tomhle smyslu jede ještě déle. Je to vyčerpávající. Uvidíme, jak to bude další sezonu.“

Hokejisté mají často výborné kariéry v NHL, ale řadu z nich minuly zlaté šampionáty nebo olympijské Nagano a mrzí je to. Vy máte splněno, na Filipíny budete vzpomínat do konce života?
Zajíček: „To rozhodně. Je to jeden z nejzásadnějších úspěchů našich kariér. Každý si úspěchů nějak cení. Některých víc, některých míň, tohle je pro mě asi jeden z těch Top 3. Mám rád tituly z Liberce, mám rád třeba i druhá místa s Kladnem, mám rád vítězství ve Zlaté lize. A tohle je další, jeden ze zásadních úspěchů. Ale já z reprezentační ani klubové kariéry nebudu litovat ničeho, až skončím. Člověk má omezený čas a je jenom na něm, jak ho využije. Když toho využije dobře, tak jenom super. Když se mu nepoštěstí, nebude ověšený úspěchy, ale zase si může říct, že pro to udělal maximum. A já mám to štěstí - a myslím si, že oba dva ho máme - že volejbalu dáváme maximum a ještě k tomu se nabalí úspěchy. Takže si myslím, že ani Moňas toho nebude litovat.“
Moník: „Já tohle čtvrté místo určitě řadím jako největší úspěch kariéry. Kdyby mi to řekl někdo před turnajem, tak se mu samozřejmě vysměju. (Zajíček souhlasně přikyvuje) Je to něco neskutečnýho. U mě v kariéře přišly úspěchy bohužel až ke konci, ale o to víc si to užívám a jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit. Že jsem se vůbec mohl dočkat. Volejbalový sny si plním až na stará kolena.“

Češi se objevili mezi světovou elitou po patnácti letech. Čtvrté místo je velká věc. Víte už teď, na co přesně budete vždycky vzpomínat?
Zajíček: „Jestli můžu začít, tak co si z toho vezmu, bylo pouto mezi námi. Protože bylo asi nejsilnější za dobu, co jsem čtrnáct let reprezentoval. Dobrý pouto bylo i na mistrovství Evropy 2021 v Ostravě, tam byl taky super tým, bylo to fajn. Ale u těch aktuálních dvaceti dní vlastně nevím, čím to bylo. Jestli tím, že to bylo samotné mistrovství světa po tolika letech. Nebo že tam nebyl s ničím žádný problém. Dobře se trénovalo, byla uvolněná nálada. Jestli to bylo tím, že se hned na začátku vyhrálo…“
Moník: „…a už proti Srbům jsme si splnili ten cíl? Že už jsme si pak říkali, že všechno dál je navíc, dáme do toho všechno a uvidíme?“
Zajíček: „Asi to nejsilnější, co si z toho odnesu, je přátelství s těmi hráči. Že kdykoliv se uvidíme, společně se zasmějeme. Že těch dvacet dní bylo prostě úžasných, správných, a tak by to v kolektivním sportu mělo být. Že výkony byly asi odrazem toho přátelství nebo soudržnosti.“
Moník: „Asi bych doplnil, že všichni v to věřili a šli jsme si za tím.“
Zajíček: „Jo, jo, nebyl tam vůbec žádný tlak. Prostě jsme přijeli, nějak jsme se adaptovali - no, a jdeme hrát. A tak jsme hráli. A jedno vítězství, super. Dobře, pak jsme dostali přes držku s Brazílií, ale prdíme na to. A teď Čína? No tak uvidíme, jdeme zase hrát.“
Moník: „All in. Jedno vítězství.“
Zajíček: „A najednou hrozná euforie, postup. A další zápas, osmifinále s Tuniskem. A máme se radovat? Co se děje? My jsme postoupili dál! A Írán. A zase jsme postoupili.“
Moník: „Šok. Jeli jsme prostě zápas od zápasu dál.“
Zajíček: „Strašně moc emocí, takový up and down. Like a roller coaster. Nahoru dolů, jako na horské dráze.“

Díky tomu se úspěch uloží v hlavě hlouběji, než kdybyste všechny přejeli jako favoriti.
Moník: „Byl to takovej tunel, kdy jsme šli a čekali, kam až nás to dovede.“
Zajíček: „Jako dostihoví koně. Klapky a jedeme.“

Vy jste, Adame, v rozhovorech po návratu zaujal hláškou, že jste to mladším spoluhráčům nechtěl moc kazit. S čím šel do turnaje Milan?
Moník: „Adam v to věřil, já jsem doufal. Byl jsem na pokoji s Lukášem Vašinou. A když jsme se bavili, měli jsme tak nějak v hlavách, že když se nám v zápasech zadaří, postupová cesta ze skupiny určitě vede. Vzadu v hlavě jsme měli, že tam určitě nejedeme na dovolenou, ale pro úspěch.“

Debaty po šampionátu řešily čtvrté místo a blízkost medaile, ale ještě blíž byl konec už v základní skupině, viďte?
Moník: „Byli jsme bod od toho, že jedeme po skupině domů.“