ROZHOVOR - Vždycky byl tvrdý, především k sobě. Fňukání přímo nesnášel. Takový je devětašedesátiletý hokejový bouřlivák Jaroslav Holík i teď, přestože svádí těžký boj. Kvůli rozsáhlé infekci mu doktoři museli vzít kus levé nohy, přišel o ni pod kolenem. Přiznává, že myslel i na nejhorší. „Ale chci vidět vnuky v NHL. Tak jsem tady zůstal,“ říká statečně.
Kolečkové křeslo mu vedle postele slouží jako odkládací stolek, hromadí na něm přečtené noviny a z otevřeného deníku Sport svítí úsměv Petry Kvitové, nejlepší sportovkyně roku 2011.
„Tu jsem obdivoval! Páni... Ta její psychika. Dva údery hloupě zkazí, zvedne se a vyvalí se z ní čtyři takové rány, že by je nedal snad nikdo. Líbila se mi i Plzeň, i když českému fotbalu říkám kopaná. Jiráček, Pilař, na ně je radost koukat,“ líčí nadšeně.
V jihlavské nemocnici se zasměje často, i když mu nejspíš není úplně veselo. Druhým týdnem už cvičí s levou nohou, aby ji měl připravenou na protézu, kterou mu doktoři nasadí pod kolenem. Jen co si zvykne, chce běhat po svém panství na samotě u Světlé nad Sázavou. Ležet ho nebaví.
Rád vás vidím dobře naladěného. Jak se vám daří?
„Musí se dařit. Člověk neví, jestli tady druhý den bude. Musí se dařit, protože jinak bych tady Honzovi (otočí se k návštěvě) mohl říct, ať mi donese pistoli. I když já stejně nevím, jestli bych to udělal, to chce hroznou odvahu.“
Tohle se vám honí hlavou?
„Pořád přemýšlím nad tím, že bych chtěl vidět vnoučata (Davida a Adama Musilovy) v NHL, to mě drží nad vodou. Ale můžu říct, že už se nedivím lidem, kteří si vezmou život, protože před sebou nevidí budoucnost. Copak noha. S tím, že musí pryč, jsem se vyrovnal hned. Ale po psychické stránce je to největší problém, protože pár měsíců bude trvat, než začnu na protéze chodit. A tak budu ležet a uvažovat, co může přijít dalšího. Marodím s tím víc než rok, tohle byla snad jediná záchrana. A muselo to být hned. Jinak mi řekli, že za tři dny bych byl pryč. Byla to silná otrava. Jen jsem je ukecal, aby mi nohu vzali pod kolenem.“
Na tom vám záleželo?
„Říkali, že nad kolenem je to lepší. Poprosil jsem je, aby to zvážili. Udělali pod kolenem a zdá se to lepší. Zatím mi je dobře.“
Tři dny, to není moc dlouhý čas na rozhodnutí.
„Nebylo žádné rozhodování, když tady chci být dál. V pátek mi to řekla paní doktorka a já jí hned v ten večer říkám: Paní doktorko, udělejte to. Jinak bych mohl zůstat ležet a za tři dny by mě odvedli nataženýho. Léky už nezabíraly, nebylo nic, co by se dalo najít.“
Co se vlastně stalo?
Vloni mi začal černat malíček, v lednu mi ho doktor vzal. Pak jsem odjel za synem do Ameriky, bylo mi dobře, ale po návratu se to zase zhoršovalo. Na té noze bylo furt něco. Každé dva týdny ji čistili, pak už to nešlo dál. Paní doktorka mi to řekla na rovinu: Do tří dnů musí noha jít pryč, jinak už tady nebudete. To byly tvrdé tři dny, ale nic jiného vám stejně nezbývá. To není to nejhorší.“
A co je?
„To, co bude následovat, člověk nechápe. Furt mu to vrtá v hlavě. Oni vás všichni utišujou, jak každý chodí i bez nohy... Ale něco jiného je, když člověk celý život sportuje a něco dělá.“
Přesto jste se s tím dokázal vyrovnat.
„Myslím, že jsem se s tím smířil. Mám před sebou třeba dva měsíce, než mi dají protézu, pak se naučím chodit. Teď mi to každý den stahují obvazem. Cítím se dobře, nic mě po operaci nebolelo, ani injekce jsem nepotřeboval.“
Další potvrzení toho, že jste tvrďák.
„No, to s tím nemá moc společného. Tvrďák je člověk jiný ve třiceti a jiný v sedmdesáti. Jde o psychiku, ta mi dělá problémy. Doma mi bude líp, než když tady koukám do stropu. Jak se snad brzy naučím na berlích, pak se někam podívám. Teď spíš uvažuju, jestli to má ještě cenu. Eda Novák odešel, Olda Machač už tu není. Vlado Dzurilla umřel, z fotbalistů Franta Veselý. Tak si člověk říká: Ku..., stojí to za to, ještě se do toho znova pustit a bojovat?“
Uvažoval jste hodně o smrti?
„Vím, že je v našich řadách, to je mi jasné. Pořád mě tyhle věci napadají. Říkám si: Ku..., copak ví člověk, jestli se zase něco neobjeví? A co pak? Budu zas ležet další měsíce po nemocnicích? To přemýšlím dost často.“
