Kdo se ozve proti vládnoucí garnituře, dostane za uši, zlobí se Broš | iSport.cz
Tomáš Vrábel
28. května 2015 • 04:40

Kdo se ozve proti vládnoucí garnituře, dostane za uši, zlobí se Broš

TOP VIDEA
RUDEJ FANDA: Co chápe Kotal a Jílek ne. Budějky nad námi? Dřív sci-fi
SESTŘIH: Neapol - Barcelona 1:1. Divoký závěr, Vidal po dvou slepených žlutých nedohrál
VŠECHNA VIDEA ZDE

Po sezoně ukončil hráčskou kariéru a naplno se vrhnul do trénování malých hokejistů. Možná i proto Michala Broše rozčílila velká diskuze o mládežnickém hokeji. Na svůj web napsal článek Obrácená logika českého hokejového prostředí. „Hodně věcí je v médiích zkreslených a účelově podaných tak, že rodiče a národ informace vnímá špatně,“ vysvětlil v rozhovoru pro iSport.cz mistr světa z roku 2000 a čtyřnásobný extraligový šampión.



Jaké máte ohlasy na váš článek?
„Takhle jsem to nečekal, na webu je přes tři tisíce zhlédnutí. Jsem rád za to, že se to dostane daleko.“

Byly některé negativní?
„Ne. Všechno to jsou vesměs reakce takové, že se pojmenovala spousta věcí, o kterých lidé ví, ale moc se o nich nehovořilo.“

Co vás k tomu přimělo?
„Myšlenek mám hromadu. Mám teď fofry, jsem neustále s dětmi a trénuju, na druhou stranu už mě rozčilovala vystoupení, která jsou jednostranná a matoucí. Kdokoli se ozve proti šéfovský vládnoucí garnituře, tak dostane za uši. Hodně věcí je v médiích zkreslených a účelově podaných tak, že rodiče a národ informace vnímá špatně a zkresleně. Přijde mi to jako ovládání mas pomocí médií, to mě štve. Můj článek měl naťuknout, že podávané informace nejsou úplně přesné.“

Broš místo dovolené vedl školu pro děti. Inspiroval se i ve Finsku

Co říkáte na styl vyjadřování svazu?
„Doufám, že o tom si každý udělá názor sám. Použil bych pořekadlo: potrefená husa nejvíc kejhá. Tomu to přesně odpovídá. Kdyby se informace nezakládaly na pravdě, tak by ta husa tolik nekejhala. Média ale mají velkou moc a také by se k tomu měla nějak postavit. Je to přestřelka, ale je jasné, kdo tu chce argumentovat a kdo prská a kope kolem sebe. Je to vždycky náznak toho, že se trefil hřebíček na hlavičku a každý by to tak mohl pochopit.“

Co se vám na výchově mládeže nelíbí nejvíc?
„Že není centralizovaná, normativní metodika. Není to jednoduchá věc a neříkám, že se nedělá vůbec nic, ale jestli se dělá, tak málo a špatně. Když před lety v Americe zjistili, že klopýtají, pomohla jim osvěta v každém oddíle včetně malých klubů, jak se má trénovat. Mělo to hlavu a patu, bylo to všem přístupný a všichni to věděli. Mluvíme, že nám chybí obránci, ale nikdy jsem od svazu neviděl červeným písmem s obrovským vykřičníkem, když to řeknu imaginárně, jak ty beky vychovat. Že do určitého věku nebudeme hrát na výsledky, že nebudeme odpalovat puky… Rodiče tomu totiž nerozumí a trenéři bohužel z velké části taky ne. Nebo mohou být pod tlakem výsledků a v tomto prostředí nelze vychovat dobrého obránce. To je náš problém, proč nevychováváme beky, a neslyšel jsem od svazu, jak to změnit. To musí být obrovská kampaň.“

Instrukce musí do každého koutu republiky

Jak by ta kampaň měla vypadat?
„Nějaké videoukázky jsou, ale všechno je nekonkrétní. Pár přednášek a ukázek jsem se zúčastnil a je to slabé. Neexistuje ani nic pro rodiče, jak se chovat, nebo nechovat, co znamená, když syn hraje, nebo nehraje. Američané mají na webu i oddělení pro ně. Taková osvěta ze všech stran tu není. Znovu - neříkám, že je to jednoduché, ale když někdo říká, že dělá maximum, tak si myslím, že nedělá. Instrukce musí jít do každého koutu republiky a na každý stadion. S počtem dětí si nemůžeme vyskakovat, o to víc bychom se měli snažit o to, aby trénovali tak, jak se trénovat má.“

Kdy je ve výchově malého hokejisty zlomový okamžik?
„V období povinné školní docházky jsme konkurenceschopní, ale od čtrnácti a patnácti let na hráčích neděláme vůbec. Zájem rodičů opadá, protože děti začínají být soběstační, rodiče toho za ty roky mají plné kecky, protože do toho dali veškerý volný čas, energii a prachy. A jakmile to opouští rodiče, tak je to na klubech a svazu, ale s těmi hráči se nepracuje. Jestli si někdo myslí, že stačí hodina denně a to ještě na kdovíjaké úrovni, tak se plete. Viděl jsem spoustu tréninků, po kterých by si trenéři zasloužili, aby byli vyloučeni za to, jak pracovali s mladšími dorostenci. U nás funguje milion mimoklubových škol pro děti do osmé třídy, ale nevím o žádné, která by se systematicky věnovala klukům nad tento věk.“

V čem mají ti starší mezery?
„Trénují málo. Někteří ke mně chodí trénovat a kluci jsou fyzicky o generaci za kluky ze zahraničí. Osmnáctileté hráče jsem schopný fyzicky dát já ve čtyřiceti letech. My jako malí taky neměli zkušenosti, herní praxi si člověk nekoupí, ale fyzicky jsme na tom byli lépe, to je největší průšvih. U nás se stále trénuje nějaká vytrvalost a pořád se běhají dlouhé tratě, ale nevěnujeme se silové stránce, hlubokému stabilizačnímu systému, síle nohou, práci s váhou svého těla a podobně.“

Michal Broš: Ten faul byl prasárna, mohl mi ukončit kariéru

Je něco, za co byste český svaz ohledně výchovy malých hokejistů pochválil?
„No, tak to těžko si na něco vzpomenu, zase nemám žádné velké letité zkušenosti, ale co by se týkalo svazu, tak vůbec. Do osmé třídy jsou podle mě hybnou silou rodiče, mají sice spoustu negativních věcí, ale nebýt jich, tak jsem přesvědčený, že svaz nemá na to, aby utáhl český hokej do osmé třídy. Pak už se to koncentruje třeba na reprezentace, ale ty naše největší hvězdy většinou ten dorostenecký a juniorský věk strávily v cizině. Svaz si potom nějaké zásluhy dává, jak to pěkně vychováváme, ale v rozhodujícím věku jsou v drtivé většině někde jinde a díky tomu se v mezinárodním měřítku prosadí. Ale neříkám, že vždycky jsou na vině kluby, někde nemají finance na zaplacení trenérů a podobně, ale můj názor je, že by se dalo dělat víc.“

Výchovné je velký problém

Výchovné nebo-li tabulkové odstupné za malé hokejisty vidíte jako velký problém, že?
„Rozhodně. Klub to nenutí ze sebe vydat maximum. Je to v lidské povaze, že když hráče mám jisté, a každý rok jsou o deset tisíc dražší, tak mě nic netlačí. A devadesát procent rodičů ani nemůže nikam přestoupit, protože si to nemůžou dovolit. To je silný nástroj v rukou oddílů a je to brzda vývoje. Kdyby to fungovalo třeba tak, by hráči byli před sezonou volní, tak by se kluby daleko víc snažily, aby rodiče a děti u nich byli spokojené a dál jim platili příspěvky. Nemožnost zaplatit výchovné, znamená konec s hokejem, těch případů znám spoustu. Osobně jsem se bavil s rodiči, jejichž syn kvůli výchovnému skončil. To je vrchol.“

To je velká moc klubů, že? Když nebudou vstřícné a budou trvat na odstupném, tak s tím rodiče nic neudělají…
„Rozhodně. Když bude klub benevolentní a šéf se vyspí do dobré nálady, tak je to super, ale nedej bože že se dva šéfové klubu nemají rádi, tak odříznou kluka, aniž by znali jeho jména, když to přeženu.“

Proč nejsou síly výchovné zrušit nebo alespoň částečně upravit?
„Těžko říct. Po té první ofenzivě se ukázalo, že se tato kauza neposunula ke kompromisu ani o píď. Je to zdroj prostředků a monopol, který nikde na světě nemá obdoby, přitom u nás se to ‚uzákonilo‘ a z této výhodné pozice se nechce nikomu ustupovat.“

 


Články odjinud


Články odjinud