Zpověď Josefa Černého: Tituly s Kometou jsou nejvíc! Proč na něj Rusové mířili?
Na mistrovství světa v hokeji v roce 1969 patřil mezi hrdiny. Bývalý útočník Josef Černý, který zemřel ve věku 85 let, pomohl druhým gólem skolit Sověty. On sám s odstupem let řadí tento gól nejvýš, protože jím společně s parťáky, kteří si přelepili hvězdy na dresu, vrátil do okupovaného Československa radost. „Byl jsem na čtyřech olympiádách, na dvanácti mistrovstvích světa, jmenovali mě do Síní slávy českého i světového hokeje. Ale stejně je pro mě nejvíc těch sedm titulů v Kometě. Je to odměna za obrovskou dřinu, co jsem sportu věnoval," vyprávěl bývalý křídelník v roce 2018 pro Paměť národa. Proč sám neemigroval? Jak si s ruskými soupeři nadávali? Čtěte jeho zpověď.
Jmenuju se Josef Černý, jsem bývalý hokejista Komety Brno a také člen národního mužstva. Narodil jsem se v Rožmitále pod Třemšínem, pocházím z devíti dětí, ale jsem jediný syn. Musel jsem se sestrami dělat spoustu věcí, třeba vařit nebo šít, protože když jsem to nedělal, žalovaly mámě. A jelikož u nás doma byla kápo ona, měl jsem problém. Jakmile jsem uzvedl sekeru, jezdil jsem s tátou do lesa na dřevo. Od 14 let jsem taky tahal osekané kmeny. Byl jsem silnej, obratnej a tvrdě pracoval, což mi dalo dobrý základ do pozdějšího vrcholového tréninku. Vzpomínám na to rád. Všem klukům bych přál, ať si zkusí, co je to tvrdá práce.
Z toho kluka nikdy nic nebude!
Odmalička jsem byl hyperaktivní a každou chvilku jsem si kvůli tomu pořídil nějaké zranění. Když jsem měl asi jedenáct let, hrávali jsme na kusu pole, kterému jsme říkali fotbalové hřiště. Takové bago mezi brankami z hromádek kamení. Jednou takhle utíkám, zakopnu, spadnu a rozříznu si ruku o petrolejovou lampu, co tam někdo zahodil. Odvezli mě do nemocnice, kde mi ruku sešili, a jeden doktor mi říká: „Chlapečku, z tebe už voják nikdy nebude“.
Něco podobného se mi pak stalo o Vánocích. To jsem na zamrzlém rybníku zakopl o drát v ledu a rozřízl si ruku o uražené hrdlo láhve – akorát, že teď už to nebyla jen pořezaná kůže, ale přetrhané šlachy i žíly.
Naštěstí jsem se ze všeho poměrně rychle uzdravil. Myslím, že je na tom vidět, jak jsem sport už od dětství miloval. Ať to bylo ježdění na kole, fotbal, volejbal u všeho jsem prostě musel být. Ostatní věci mě moc nezajímaly, ale ve sportech jsem vynikal. Na čí straně jsem hrál, ta vyhrála.
První brusle mi koupil tatínek, byly to klasické modely na kličku. Z olšové větve mi vyrobil první hokejku a pak jsem se velice rychle naučil bruslit na rybníku. Dneska musí mít začínající kluci led jako zrcadlo, kdežto u nás na rybníku byly stromy, napadané listí, sem tam kámen, a neustále jste na něco najížděli, takže jste se rychle naučili držet rovnováhu. Když jsem na něco najel, trošku mě to rozhodilo, ale nespadl jsem. Což je v hokeji obrovská výhoda – když jsem někomu škrtnul o hokejku, nevadilo mi to.
První pivo
S hokejem jsem začínal v Rožmitále, učili mě starší spoluhráči. Od 14 let jsem tam hrával krajský přebor. Jednou jsme takhle jeli hrát do Plzně s jejich béčkem, trénoval je pan Vinš. Já dal tři góly a on se domluvil s rožmitálskými, že mě pustí trénovat do Plzně. Samozřejmě jsem měl velkou radost, i když jsem naprosto netušil, co mě čeká.
Byl jsem mladej kluk a byl jsem rád, že v tom mančaftu jsem. Že se tam potkávám s lidmi, jako byl pan Vinš, Táflík, Liška, Sventek. Nebo brankář Kubíček. Už trénink s nimi byl lepší než v Rožmitále, protože tam jsme neměli tak dlouho led. Ke konci sezony už jsem začal hrát pravidelně, následně jsem hrál i v juniorské reprezentaci. Jenže pak mi přišel povolávací rozkaz.
Měl jsem nastoupit do Rudé Hvězdy Brno, jak se tenkrát jmenovala Kometa. Byl to elitní klub ministerstva vnitra. Když skončil přijímač, rozřazovali nás do klubů. Kometa byla jako sen – hrál tam třeba univerzál Vlasta Bubník, který reprezentoval Československo ve fotbale i v hokeji, nebo skvělý Broněk Danda. A byla tam taky dost tvrdá morálka – sledovali nás, jak se chováme, když nejsme na stadionu. Já měl za sebou tvrdou výchovu, nikdy jsem nekouřil a v té době ani nepil pivo. Poprvé jsem se na doporučení doktora napil, až když mi bylo 23 let. Já byl na přísnou morálku zvyklej, tak si mě Kometa nechala.
Obojživelník
Tehdy jsem ale byl i fotbalista, hrál jsem dokonce za národní dorostenecký tým. Měl jsem rád oba sporty stejně, a mám dodneška. Tehdy byli ještě takzvaní obojživelníci, například Vlasta Bubník, reprezentant ve fotbale i v hokeji. Do Komety si mě vybrali na hokej. Na soustředění byl fotbalový trenér Josef Eremiáš a řekl mi, že mám přijít na trénink na Zbrojovku. A já, aniž bych to řekl panu Fardovi, který trénoval Kometu, jsem šel. Tam mě trénoval Vlasta Bubník.
Druhý den jsem přišel normálně na hokejový trénink a zavolal si mě Farda. Že prý jsem byl na fotbale. Tak jsem připustil, že mě pozvali, a dokonce to vědělo i vedení Komety. A on mi říká: „Podívej se, jeden Bubník mi tady stačí.“ Ten to tehdy hodně střídal, ale stačil mu jeden, dva tréninky, a byl dobrej jako my.
Lekl jsem se, že by mě třeba nemusel nechat hokej hrát. A já už byl s tou partou sžitý, měl jsem za sebou Plzeň, juniory. Tak mu říkám: „Ne, ne, já chci hrát hokej.“ On mi na to řekl: „Tak to jsem chtěl slyšet – už tě na fotbale nechci nikdy vidět.“ A tím má fotbalová kariéra skončila.
Vzorová omluva
Kluci se ke mně chovali naprosto fantasticky. Věděli, co mám za sebou, že něco umím, ale že mi chybí zkušenost. Snažili se mi pomáhat, jak mohli. Prvně jsem hrál s Dandou a říkám: „Pane Danda, chtěl jsem se vás na něco zeptat.“ On mě chytil pod krkem a povídá: „Ještě jednou mi řekneš pane Danda, tak ti takovou napálím!“
Broněk Danda byl neskutečně prima člověk. Hráli jsme spolu v útoku. On povídá: „Najeď si, dej tam hokejku a já si tě najdu.“ Dával mi to většinou přesně na hůl. Jednou mi to dal asi 15 centimetrů moc dopředu a přišel se mi omluvit, že příště nahraje líp. Nevycházel jsem z údivu. Dokážete si představit, že se vám omlouvá váš hokejový vzor? Taková byla škola v Kometě.
Ovšem nikdo se nestaral o to, co jíme. To byla věc každého hráče, my jen museli podávat dobrý výkon. Jeli jsme třeba hrát na Spartu a dostali 100 korun na jídlo, to bylo dost peněz. Dali jste si řízek s bramborem, salát a polívku, a utratili jste 40 korun. Dneska si tohle hráči nemůžou dovolit. A je dobře, že je někdo hlídá – nemělo by se to ale přehánět. Kluci by měli být sami zodpovědní a vědět, co můžou a co ne.
Pomsta za bratrskou pomoc
Zpráva o invazi spojeneckých vojsk mě zastihla ve Zlíně. Byli jsme tam s Kometou na soustředění. V noci nás vzbudil nervózní trenér a říká: „Pánové, okamžitě balíme a jedeme do Brna.“
Cesta byla neklidná, až jsem měl chvílemi strach. Na křižovatkách jsme už viděli rozvědčíky. Richard Farda se vykláněl z auta a řval na ně: „Fašisti!“ Já byl navíc pod dvojím tlakem, protože se mi pár měsíců předtím narodila dcera.
Při invazi jsme si jednou s manželkou vyjeli s kočárkem ven. Najednou se proti nám vyřítil tank a několik mladičkých Rusů na nás mířilo kalašnikovama. Manželka ztuhla a já jí jen s ledovým klidem řekl: „Nedělej žádný prudký pohyby, nehledej v kabelce, támhle se ulice zatáčí doprava, zmizíme.“
Nevíte totiž v tu chvíli, co udělají. Někomu rupne v hlavě a zmáčkne kohoutek. Ale pomstil jsem se dokonale. Na mistrovství světa v roce 1969 ve Stockholmu jsme Rusko porazili 2:0 a já dal druhý gól. Po zápase jsem seděl v šatně a vzpomněl si na tu situaci na brněnské ulici. Zalil mě pocit zadostiučinění: „To máte za to, jak jste na nás mířili samopalem.“
Ovšem proti ruským hokejistům jsme osobně nic neměli. Jejich nároďák se moc neměnil, hráli jsme proti sobě sedm let skoro ve stejných sestavách. Ale je pravda, že na ledě emoce stříkaly. Oni nám říkali „fašisti“, my jim „komunisti“. To všechno ale platilo pouze na ledě – po zápase jsme si podali ruce a šli třeba na večeři. I když ne se všemi. Například Firsov – ten se nebavil ani se svejma. Naopak třeba Jakušev nebo legendární Ragulin, to byli velice fajn kluci. Tvrdí, ale fér. Jen o politice jsme se s nimi vůbec nebavili. Ostatně, oni o tom stejně asi nesměli mluvit.
Svatá trojice a lev bez hvězdy
Za Rusko hrála legendární trojice Michajlov, Petrov, Charlamov. Petrov, to byl „car puška“, střela na první dobrou. Charlamov byl podle mě nejšikovnější technik, letec na ledě. Michajlov… On byl strašná potvora. Hodně fauloval, třeba napadal brankaře. To ale nebylo proto, že by byl zlý – on prostě chtěl za každou cenu vyhrát.
Tehdy jsme se připravovali na druhý zápas a měli místo šaten takové malé buňky. Pár nás sedělo na střeše a dole Jarda Jiřík naštvaně koukal na dres: „Kluci, ten lev nemá mít hvězdu. Babička říkala, že měl vždycky korunku. Tak to asi zalepíme!“
Rusy jsme porazili i podruhé, 4:3. A na vyhlašování vítězů pět našich chlapců nastoupilo s přelepenými hvězdami na tričku. Oni sice Rusové turnaj nakonec vyhráli, to ale doma nikomu nevadilo. Každý nám říkal: S každým můžete prohrát, ale Rusy musíte porazit! No, a vyšlo to. Já ten svůj druhý gól považuju za největší ve svém životě. Dal jsem sice přes 400 branek, toho ruského si ale cením nejvíc.
NHL? Zapomeňte
Nikdy jsem straníkem nebyl, nikdo to po mně ani nechtěl. O hokeji v zahraničí jsem si ale mohl nechat vzdát. Když mi bylo 28, dostal jsem laso do Grenoblu. Do Kanady a do Ameriky jsme jezdili taky, to ano. A já bych se v NHL vůbec nebál hrát. Byl jsem výborný bruslař a měl jsem skvělou kondici, dokonce jsem ani nemusel moc střídat. Tak jsem šel za Antonínem Himlem, což byl za normalizace předseda Československého olympijského výboru, ale ten se mi vysmál, že nikoho pouštět nebudou.
Samozřejmě – mohl jsem tam emigrovat. Dělala to tak spousta lidí, nebylo to pro nás nic tak složitého. Spousta krajanů nám nabízela, abychom zůstali u nich. Třeba pan Toman, rodák z mého Rožmitálu, co chodil s tatínkem do školy. Ale nešlo to. Já měl osm sester, tatínka a maminku, a všichni by to odnesli. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem nikdy neemigroval, přestože nabídek bylo opravdu hodně. Nemohl jsem zničit dalších osm rodin a vlastního tátu s mámou.
Konec v repre
Skončit v reprezentaci jsem se rozhodl, když mi bylo dvaatřicet. Novináři o mně často psali, že jsem starý. To byla doba, že když měl hráč pětatřicet, byl starý a končil. Takže mě ty řeči nahlodávaly.
V roce 1972 jsem reprezentoval na olympijských hrách v Japonsku. Cestou ze Sappora do Tokia mělo letadlo, ve kterém naše výprava letěla, vážné technické problémy. Dvakrát se muselo vrátit a přistát, dusili jsme se a zachraňovaly nás kyslíkové bomby. To byl taky jeden z bodů, který sehrál roli v mém rozhodnutí skončit s cestováním. A s hokejem.
Říkal jsem si, jestli je mi to zapotřebí. A k tomu jsem pořád slyšel ty spekulace, že Rusům musíme povinně nechávat výhry. Takové nesmysly. Nikdo si nechtěl nechat vysvětlit, že Rusáci byli prostě dobří. V tom letadle jsem se rozhodl. A zanedlouho litoval. Krátce poté totiž tým zvítězil na mistrovství světa v Praze.
V zahraničí a v džungli
Dál jsem hrál za Kometu a potom jsem působil jako hrající trenér v Rakousku. Po návratu do vlasti jsem trénoval mladé hokejisty v různých klubech a pak ještě strávil pět let jako trenér v Itálii. Když jsem v listopadu 1989 zjistil, co se děje v Československu, rozhodl jsem se k okamžitému návratu. Myslel jsem, že mi něco utíká, že musím domů. Chtěl jsem dělat český hokej, pomáhat.
Majitel italského klubu, pro který jsem pracoval, mě od návratu zrazoval. Nabízel mi, že můžu zůstat, jak dlouho budu chtít, měl o mě velký zájem. Byl velice chytrý a říkal mi, že se mám domů vrátit až později. Že bude trvat, než se tam dá všechno dohromady.
Litoval jsem, že jsem na jeho rady nedal. Vrátil jsem se do prostředí, ze kterého se stala džungle. Nevěřil jsem tomu, co se tady dělo. Já přijel ze zajetého kapitalistického systému do doby, ve které se všichni snažili urvat, co můžou. Nevěděl jsem, co dělat. Dravá porevoluční doba, kdy se spousta lidí snažila vydělat co nejvíc peněz, se mi nelíbila. Dostal jsem nabídku pracovat pro brněnský hokejový klub, ale spokojený jsem tam už nebyl. Hokej byl počátkem 90. let v úplném chaosu.
Dobří holubi se vracejí
Po listopadu jsem se hodně začal věnovat své dlouholeté zálibě, chovu poštovních holubů. Svépomocí jsem postavil dům, pomáhal jsem dvěma dcerám. Zúročil jsem to, co mě jako kluka v dětství učil táta v Rožmitále. Víte, já jsem na tu fyzickou práci. Devadesát procent věcí kolem domu si udělám sám. Ne že bych musel, mě to prostě baví. Umím svářet, dělat na hoblovce.
Přestože mám z doby, kdy jsem byl aktivní hokejista, spoustu zranění a opotřebovaná kolena, lokty a ramena, docela si zakládám na tom, že jsem se bolesti nikdy nepoddal. A čím jsem starší, tím častěji přemýšlím nad tím, jak je možné, že obyčejný kluk z chudé rodiny s osmi sourozenci dosáhl významných sportovních úspěchů a procestoval svět.
Hlavní je nemyslet si, že když má člověk k něčemu talent, že to stačí. Nestačí. Talent se projeví, jen když je spojený s dřinou. Celý život se držím zásady, že nesmím být líný a nesmím nikomu závidět. Nenávidím závist. Fandím každému, kdo je úspěšný, protože vím, že když je někdo úspěšný poctivě, stálo ho to strašně moc. Mým krédem je být poctivý a přát druhým.
Víte, nemusíme být všichni mistři světa. Každá medaile, kterou získáte, je něco úžasného. Je za ní spousta potu a dřiny. Každý pro to musí udělat maximum. A já se celý život snažil poctivě hrát každé utkání. Někdy to vyšlo, někdy to nevyšlo. Ale nikdy jsem to úmyslně nezabalil. Pokud někdy něco podceníte, může se to stát. Ale každé utkání končí poslední vteřinou.
