Jeho tragická smrt v létě 2004 naplno ukázala, jak moc oblíbenou a uctívanou postavou Ivan Hlinka ve své zemi byl. K vystavené rakvi s ostatky hokejového kouče na pražském Žofíně se přišly poklonit davy lidí. Tisíce. Dalším bylo smutno doma.
Ivan Hlinka byl respektován pro svůj trenérský um a milován pro svoji lidskost, obyčejnost usazenou pod silnou slupkou charismatického tvrďáka, který si na nic nehraje a má stejné vrtochy nebo slabosti jako kdokoli z nás.
Prostě Ivan. Náš bezva chlap.
Po Naganu si zadělal na nesmrtelnost, jak praví známé a nepravdivé klišé. Přitom všechno mohlo, či spíše mělo být jinak. V předběžném výhledu český hokej nepočítal s tím, že by olympijskou výpravu do dalekého Japonska řídil litvínovský patriot.
Na jaře roku 1996 slavně dobyl Vídeň hokejový profesor Luděk Bukač se svojí sehranou suitou, plnou odhodlaných bojovníků. Po nekonečných 11 letech, prvně od Prahy 1985, přišla zlatá radost. V tu dobu zbývaly necelé dva roky do olympiády a Češi vycítili, že by mohli předvést velkou parádu.
Jako ideální rozehrávka k naganskému sletu hvězd měl posloužit Světový pohár, hraný jen tři měsíce po vídeňském valčíku, tancovaném v českém rytmu. Nakonec skutečně posloužil jako dobré vodítko a klíčová pomoc pro Nagano. Jen se jednalo o drsné varování, že takhle už ne. Vážně ne.
Tehdejšímu kouči se nepodařilo sestavit tým, pod sebou měl tlupu rozvláčných divočáků z NHL, mnozí se dostavovali na tréninky rovnou z večírků. Byla to z půlky otřesná banda. Taky podle toho dopadla. Debakl 1:7 v německém Ga-Pa patří k největším blamážím celé historie, vídeňský duch zcela vyvanul. „Mohl jsem zasáhnout tvrdou rukou, ale když jsem se rozhlédnul po kabině, zjistil jsem, že bych neměl plnou podporu,“ svěřuje se dnes Bukač.
Oslavovaný mág se po zoufalém turnaji dostal do řečí, padaly otázky, zda náhodou podobný průšvih nehrozí na blížící se olympiádě. V Naganu. Kam také Bukač mimochodem podnikl inspekční cestu. „Viděl jsem, jak to tam vypadá. Ale jak život běží, tak se i mění,“ vrací se.
Odpověď na otázky po krachu na World Cupu měl poskytnout průběh sezony 1996/97. Předpokládalo se, že blbá nálada zmizí, panovala naděje, že se z ostudy všichni poučí. Hráči ze špatného vztahu k povinnostem, trenéři v přístupu k hráčům, který jim přestal vonět. A vše se vrátí do normálu.
Kdo za Bukače?
Po únorových Švédských hrách vybuchla bomba. Luděk Bukač na neobvykle rušné a emocemi nabité tiskové konferenci v pražských Holešovicích ohlásil abdikaci. Po černé sérii výsledků prohlásil, že nadále odmítá snášet mediální tlak na svou osobu. „Beru si klobouk a odcházím,“ pravil. Tři čtvrtě roku od Vídně. Byl to šok. Propad z euforie šupem dolů. „Kdybych tvrdil, že mě to nemrzelo, lhal bych a hrál si na chytráka. Samozřejmě mě to zasáhlo. Emočně, mentálně,“ uznává.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
