Hokej už si na nejvyšší úrovni nikdy nezahraje. Zpřetrhané zápěstní vazy Jiřímu Tlustému ukončily kariéru. Makal na návratu, nechtěl se vzdát. Zjistil ale, že to nepůjde. „Přijmout v hlavě, že je konec, bylo strašně těžké. Jsem ale rád, že můžu aspoň dál jinak sportovat,“ říká zcela vyrovnaně třicetiletý bývalý útočník. S dalšími hokejisty si včera zahrál benefiční fotbalový zápas Memoriálu Lukáše Přibyla.
Od jeho posledního soutěžního zápasu uplynulo devatenáct měsíců. Ve finském Kärpätu Oulu se ale pokoušel o návrat marně. Ještě před necelým rokem mluvil Jiří Tlustý o tom, že brusle do kouta nehází. Teď je tam s konečnou platností mrsknul. „Doktoři mi řekli, že šance na zlepšení není. Nic jiného mi tedy nezbylo,“ krčí rameny bývalý forvard Toronta, Caroliny či New Jersey.
Jak dlouho už víte, že s hokejem je konec?
„Už je to nějakou dobu jasné. Vím, že to zraněné zápěstí mě zpátky do vrcholového hokeje nikdy nepustí. Nedá se nic dělat. Bylo to těžké, ale už jsem to nějak přijal. Soustředím se na to, co bude dál. Období s hokejem bylo skvělé, nádherné. Miloval jsem to, a proto jsem to dělal dlouhé roky. Zdraví je však jenom jedno, naštěstí můžu sportovat aspoň rekreačně. Přiznávám, že skončit s milovanou profesí, kterou navíc umíte opravdu dobře, bylo v takovém věku strašně těžké.“
Jak složité bylo přijmout to, že už není cesty zpátky?
„Hrozně, slovy to dost dobře ani nejde popsat. Nikomu bych to nepřál. Moc se mi to ani nechce popisovat. Byla to nešťastná náhoda, která se vůbec nemusela stát. Na začátku kariéry v podvědomí je, že tohle může přijít, ale ani na sekundu si to nepřipouštíte. Když se to pak stane, je to velká pecka. Nechcete to přijmout, dokola se ptáte proč, proč, proč. Odpověď ale nedostanete. Musíte to přijmout, nenechat si tím zkazit život, protože jde pořád dál a je hezký.“
Končící hokejisté v měsících po odložení bruslí často popisují, jak cítí prázdno. Chybí jim kabina, samotný sport. Měl jste to stejně?
„Chvíli ano, ale věděl jsem, že mě to nemůže složit. Začal jsem hodně cestovat, poznávat svět. Do té doby jsem jezdil jen po stadionech. Pak jsem se snažil zapojit do reálného života, který jako hokejista moc nemáte. Rozjel jsem podnikání se zdravou výživou. Nejde o žádné milionové obraty, cesta na výsluní trvá. Je to stejné jako v hokeji: nesmíte se nechat odradit prvotními nezdary. Zatím mě to moc baví.“
Nechtěl jste na hokej spíše zapomenout?
„Snažil jsem se ho vytěsnit. Na svoji kariéru nemyslím, fotky si neprohlížím. Zapomenout ale nejde. Na hokej stejně pořád koukám, jsem v kontaktu s klukama, občas si zajdu zahrát nějaký sranda hokejíček.“
Ten zvládáte v pohodě?
„Nesmí se hrát do těla, pak je to v klidu. Paradoxně při střele mě zraněné zápěstí nijak zvlášť nelimituje. Mnohem horší je to právě v osobních soubojích a kolem mantinelu. To mě štve o to víc. Střílet jsem mohl a pořád můžu, jak se ale začne bojovat, bolí to. Musel jsem začít brát prášky, což jsem nechtěl. Sport jsem si přestal užívat. Doktoři mi řekli, že je velká šance obnovení zranění. Už teď mi to ani nechtějí znovu operovat, neumí to stoprocentně spravit. Tohle vám zůstane v hlavě.“
Takže další svízel byla psychický blok?
„Přesně tak. Když jdete do zápasu s něčím takovým, je to náročné. Nejde se soustředit na hokej. Já měl obzvlášť souboje u mantinelu rád, není ale možné se předělat na styl hry, který neumíte. Jel jsem k mantinelu a bál se, to byl impulz, abych skončil.“
Přesně loni na stejném místě zvažoval konec kariéry váš kamarád, brankář
Ondřej Pavelec
. Nakonec prožil úspěšnou sezonu v New York Rangers. Probírali jste to tehdy spolu?
„Jasně, Ondra to tak v hlavě má. Je skvělý gólman, ale tohle ho trochu brzdí. Ve Winnipegu s ním trochu zametali, tak byl zklamaný a nevěděl, co dál. Byl nalomený skončit. Teď ale zase dokázal, jaké kvality má.“
