Pavel Ryšavý
Premium
19. června 2018 • 04:50

Zpověď brankáře Škarka: Chtěli ze mě udělat Haška, přišlo temné období

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Kdyby to byla pohádka, tak ten zázračný chlapec, který chytal 1. ligu už v 15 letech, přijel v zimě z MS „20“ s medailí na krku, trofejí pro nejlepšího brankáře a teď by se o Jakubu Škarkovi mluvilo jako o gólmanském esu. Najednou věci přestaly jít ideálně. Vyrovnal se s tím. „Je dobře, že vás sport nenechá na hrušce a občas přijde pád, někdy drsnější, jindy jemnější, ale nikdy nemůže jít všechno jenom nahoru,“ říká v rozsáhlém rozhovoru pro deník Sport. Hovoří také o svém přestupu do finského Lahti, nadcházejícím draftu NHL či maturitě. 



Talent má. Postavu taky. Pracovat se nebojí. V hlavě má přesně srovnané regálky, kudy se hrnout nahoru. A přesto tahle sezona byla pro brankáře Jakuba Škarka spíš o tom, jak se dovede sebrat z pádů. Přišly chvíle, kdy byl jen průměrný, a na to nikdo nebyl zvyklý. Vlastně se trochu zapomnělo, že jde o teenagera, chtěl se od něj zázrak. Na MS do 20 let i v extralize. Ne, nepřišel. Osmnáctiletý brankář promluvil v rozhovoru pro Sport o velkých očekáváních, svém odchodu do finského Lahti, draftu i maturitě.

Ani jednou se nedostavil pocit, že byste si přál konec sezony, někam vypadnout, být sám a nemyslet na hokej?
„Těžké okamžiky přišly, třeba úplný konec a pád s Jihlavou z extraligy. Baráž byla psychicky náročná, kluci mluvili o tom, jak je to ještě těžší na hlavu než play off, a sedí to. Obzvlášť to platí ve chvíli, když jste extraligový tým, nemůžete nic získat, jenom ztratit... Přál jsem si v baráži konec, ale šťastný. Bohužel nám nevyšla a nezachránili jsme se. Byla to nejtěžší věc, jakou jsem s hokejem zažil. A z mého pohledu bylo hodně těžké i období kolem MS do 20 let v zimě, před kterým tam bylo nějaké očekávání, a bohužel se mi turnaj úplně nepovedl. Pomohlo mi, že jsem pak mohl odejít do Litoměřic a Jihlava mě pustila do první ligy.“

Tam vám nakopli zase motor a začal jste si věřit?
„Chytal jsem najednou hodně zápasů, z 11 možných jsem byl v brance v deseti případech. Měl jsem tam skvělého trenéra brankářů Bena Sequense, za měsíc jsme udělali obrovský pokrok, možná největší za celou sezonu. Hodně jsme pracovali na aktivním chytání rukama, dorážkách a sledování puku. Tohle mi dělalo v předchozích letech trochu problémy. Troufnu si říct, že z toho jsem pak zase začal těžit dál.“

Nebyl před těmi dvacítkami problém i v tom, že jste před šampionátem chytal poslední soutěžní zápas 24. listopadu? Tak si říkám, nakolik bylo reálné přijít na MS v nejlepší formě z lavičky.
„Nevím, co se stalo, nechci na někoho házet problémy, nebo se s někým hádat přes noviny. Každopádně tohle bylo rozhodnutí trenérů, do branky začal chodit Lars Volden, který to měl taky hodně těžký. Přišel sem s tím, že se od něj budou čekat velké věci. A přitom na konci, když se hrála baráž...“

To bylo na vás a Josefu Kořenářovi. Volden byl na vedlejší koleji.
„Nevím, co se tam stalo. Chytal výborně, asi měl nějakou příležitost dostat. Pepa chytal taky skvěle, já se taky snažil odevzdat maximum... Jenže to nestačilo, což mě pořád štve. Jednoznačný cíl byl se udržet.“

Člověk si toho za podobné řeči asi moc nekoupí. Ale Jihlava nehrála nikdy beton, chtěla vyhrávat, soupeři ji chválili za dobrý hokej. Jenže nezvládla lámat vyrovnané zápasy. Jak tyhle pochvaly zpětně působí?
„Víme, že jsme odvedli dobrou práci, odehráli jsme výborné zápasy. Soupeři sem nejezdili pro tři body, jak říkáte, nebetonovali jsme. I když jsme třeba prohráli, ten druhý byl zbitý a měl šrámy. Byli jsme těžký soupeř, hlavně pro týmy z čela tabulky. Nemáme se za co stydět, bohužel v baráži nám nevyšly dva, tři zápasy.“

Dá se tenhle ročník brát i tak, že poprvé jste poznal, jak hokejová kariéra nejde jenom nahoru, ale taky se může všechno otočit opačným směrem?
„Je to tak. Do téhle sezony mi všechno vycházelo... Nechci říct samo, to ne, makal jsem hodně, abych šel dobrým výkonům naproti. Drtivá většina zápasů i turnajů se ale dařila. A najednou jsem poznal hokej i z druhé stránky.“

Puky se neodrážejí k vám, ale od vás. Okolí po sobě kouká, co se děje. Poznamenalo vás nějak období, kdy byl najednou Jakub Škarek kritizovaný?
„Vnímám to tak, že mi pomohlo. Úspěchu si vážím daleko víc. Vím, že nepřichází jen tak sám, ale i když pracujete, taky se vám v hokeji nemusí dařit. Je ovšem taky hodně těžké, když si tím procházíte. Uvědomil jsem si, že se hokejistovi nemůže dařit pořád, to by pak nemělo smysl dřít. Kdybyste se nesnažil a stejně vám to šlo? Zadarmo? K čemu by pak všechno bylo? Beru to teď jako užitečnou lekci. Je dobře, že vás sport nenechá na hrušce a občas přijde pád, někdy drsnější, jindy jemnější, ale nikdy nemůže jít všechno jenom nahoru.“

Na kurzu sportovní psychologie by z vás asi teď měli radost.
(usměje se) „Poznal jsem, že ať se děje, co se děje, musíte makat. Dokázal jsem si, že jsem schopný se znovu vzchopit, i když se nedaří, zabrat a výkony otočit zase v ty dobrý.“

Přijde mi, že po skvělém Memoriálu Ivana Hlinky v roce 2016, výborných čtyřech vystoupeních za Spartu v minulé sezoně a celé story, jak od 15 let chytáte za chlapy v Jihlavě, od vás každý čekal, že v extralize i na MS „20“ budete minimálně tak dobrý jako Dominik Hašek v Naganu. Bylo to fér?
„Vyskočila očekávání, která byla až nereálná. Přiznám se, že noviny nečtu, diskuzní fóra nesjíždím. Když mi bylo patnáct a začalo se o mně psát, občas jsem se na něco podíval.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud