Duda v Liberci jako trenér: Český hokej je průšvih. Jsme sto let za opicemi
Má méně času než kdy dřív, věří však, že jeho pracovní nasazení a vášeň k něčemu bude. Radek Duda se uvelebil na soupisce liberecké farmy v Benátkách, ovšem jeho přínos pro progresivní tygří organizaci už tkví v jiné sféře. Na adrese elitního extraligového klubu působí jako kouč dovedností, navíc patří do skupiny vyhledávačů posil a talentů. „Chci svým dílem pomoci, aby Bílí Tygři byli nejlepší organizací na českém hokejovém trhu,“ vytyčil si pro začátek. V rozhovoru pro iSport Premium hovoří i o tom, na co přišel při nedávném Hlinkově memoriálu v Břeclavi, jak sám chce pomoct českému hokeji i za co by si Filip Pešán zasloužil Nobelovu cenu, kdyby se mu povedlo.
Je všední den. Liberecká aréna už je prázdná, trénink Benátek skončil, ale na ledě zůstává trio hráčů včetně Radka Dudy, kteří pod dozorem legendy Jana Ludviga vylepšují své dovednosti. Jakmile tahle fáze skončí, někdejší extraligový šampion se Slavií si na chvíli odfrkne a další půlhodinu věnuje individuální přípravě jednoho ze svých spoluhráčů. Čistá fyzická dřina. „Jinak to dnes nejde, český hokej se musí vydat cestou maximální tvrdé práce. V tom strašně zaostáváme za světem. Taky jsme moc hodní,“ tvrdí Duda otevřeně.
Pot z vás teče, máte toho dost.
„Já těm klukům dávám svůj čas, dělám to rád, jsem tu jen a jen pro ně. Jenom nechci ztrácet čas s lidmi, kteří nechtějí makat. To je celé.“
Která skupina je početnější?
„Na můj vkus je hrozně málo kluků, kteří hokeji obětují všechno. To není jen tady, ale všude. Oni si myslí, že když potrénují s týmem, zacvičí si ve skupině s kondičním trenérem, že makají víc než ostatní. Hrozně se pletou. Pokud pro sebe neudělají nic extra navíc, hokej jim to stoprocentně vrátí. Ukáže, že to, co udělali, bylo málo. Jak jinak posouvat svoje limity než jít přes práh bolesti? Málokterý mladý hráč tohle chápe, a když už ano, ne každý to chce podstoupit. Protože to bolí.“
Co jako kouč dovedností chcete hráče především naučit?
„Víte, když sledujete zápasy různých kategorií reprezentací, nemůže vám uniknout rozdíl v kvalitě, rychlosti bruslení. To je dost velký a očividný problém českého hokeje. Ale těch bolestí je bohužel víc. Dál například přechod jeden na jednoho, hra v předbrankovém prostoru, schopnost tečování puku. To jsou věci na první pohled viditelné. Pak je tu ovšem kategorie nectností, která tolik vidět není, ovšem je klíčová. My jsme zcela přestali vychovávat z hráčů lovce, hladová zvířata. Borce, kteří se na ledě dokážou zachovat jako šelmy. Každý generální manažer a kouč chce a potřebuje takové typy hráčů do svých řad zakomponovat. Jako jsou Marchand v Bostonu nebo Wilson ve Washingtonu. Hokejové potvory, hajzlíci, schopní převrátit zápas nejen hokejovou akcí, ale i provokací, nějakým manévrem, po kterém dostanou nafackováno, ale pomůžou tím zvednout tým. My takoví dávno nejsme, jsme moc hodní, někdy až letargičtí. Marchand a další, to jsou všechno nepostradatelní hráči, vítězné typy. V Americe tomu říkají být out of the box. Dost to podle mě souvisí s naší národní mentalitou. Radši sklopíme hlavu, než abychom šli do risku, který může zabolet. To musíme změnit, ať se někam pohneme.“
Nedívají se na vás dvacetiletí a mladší hráči s otevřenou pusou, co jim to vykládáte?
„Jasně, že jo. Takhle, oni jsou milí, naslouchají, ale kolikrát to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nicméně určitý posun ve vnímání důležitých věcí
