Vlastně teprve nyní oficiálně uzavírá hokejovou kariéru. Aleš Hemský uznal, že není šance na návrat. V šestatřiceti by mohl dál někde v Evropě kouzlit, o extralize nemluvě. Jenže zdraví je proti. Téměř dva roky se páral s následky otřesu mozku, přestal fungovat jako hokejista. A i jako člověk, jak sám tvrdí. Posléze se ozvala kyčel. Přišla konečná. Ale stejně… Byla to úctyhodná kariéra mistra světa a finalisty Stanley Cupu, jenž byl před pár dny jmenován do ideální sestavy Edmonton Oilers celé klubové historie. „Nebudu lhát, těší mě to,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium.
Aleš Hemský zakotvil v Texasu, s manželkou Julií vychovávají dva rošťáky. Zajde na golf, ťukne si hokej se starou gardou Stars. Prožívá mezidobí mezi koncem kariéry a rozhodnutím, kudy se vydat dál. Kvaltovat nemusí, zároveň přiznává, že není snadné dostat se k zajímavé práci v soukolí NHL. „Zjistil jsem, že vám ji někdo jen tak nedá. Jenom za to, že jste pro ně odehrál pár let. Tak to nefunguje,“ vykládá s úsměvem.
Váš poslední pracovní výkaz zní na 7 utkání v dresu Montrealu v ročníku 2017/18. Napadlo by vás, že dál to nepůjde?
„Když jsem se tenkrát po Montrealu dostával z otřesu mozku, myslel jsem si po čase, že jsem v pohodě, trénoval jsem a chtěl se vrátit. Do NHL už asi ne, ale do Evropy mě to lákalo. Anebo úplně domů. Věřil jsem, že se do toho dostanu, ale postupem času jsem zjistil, že na tom moc dobře nejsem. Musel jsem vyhledat odbornou pomoc, pár lidí mě tady v Americe dávalo do kupy. Trvalo skoro dva roky, než jsem se z potíží vyhrabal. A když už jsem věřil, že se mi návrat vydaří, ozvala se kyčel. Doktoři tvrdili, že neodehraju víc než dvacet procent zápasů. Došlo mi, že to je konečná.“
Nejednou jste laboroval s rameny, kyčlí, ale až kurýrování s hlavou ukázalo, jak to také v NHL končívá…
„Jakmile jsem si ani nemohl hrát s dětmi, vůbec jsem nefungoval jako člověk, to bylo těžký… Hokej jsem měl a mám pořád rád, chtěl jsem si prodloužit kariéru, bavit se jím, jenže když chcete a nemůžete, je to těžký. To mě na tom štvalo nejvíc.“
Kdy jste definitivně poznal, že další zápas už nepřijde?
„Někdy před půl rokem, spíš na konci minulého léta. Pořád to bylo takové jo a ne, až jsem pochopil, že se s koncem definitivně musím smířit. Nikde jsem to nevyhlašoval, nic nesvolával, to nikdy nebyl můj styl. Jen jsem uvnitř sám sebe věděl, co nastává.“
Jak probíhalo smiřování s představou, že najednou máte volné dny, rutina i kabina je pryč?
„Nebylo to jednoduchý. Kdo říká, že jo, neříká pravdu. Aspoň si to myslím. Pokud něco děláte prakticky celý svůj život, není sranda o to přijít. Můžete si stokrát říkat, že jste v pohodě, že nemusíte trénovat, můžete být jen doma, ale pak zjistíte, že to doma není zas taková zábava. Nějakou dobu určitě ano, ale po čase začnete přemýšlet, co dál. Musíte se s tím naučit žít. Na rovinu, mně to trvalo docela dlouho. Zhruba rok a půl jsem doufal, že se vrátím. Naposledy jsem hrál někdy ve čtyřiatřiceti, v šestatřiceti už bych se těžko vrátil ve formě, v jaké bych si přál. Ale nakonec mě z toho dostaly asi moje děti, celá rodina, kamarádi.“
Bylo vám to hodně líto?
„Určitě. Asi nejvíc kvůli tomu, v jakém stylu jsem musel skončit. Líbilo by se mi
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
