Ludvig o odchodu z Liberce: Marně jsem čekal, že mě Pešán podpoří

Za domem potkává medvědy a vlky, uklízí přívaly sněhu, vodou kropí kluziště, jež se leskne jako v bijáku. Klasika hokejové Kanady. „Kdybyste u baráku nedělali led, vzbudíte podezření,“ směje se Jan Ludvig. Zároveň nezakrývá, že je mu občas smutno. I z poměrů v Česku. U celoživotního obdivovatele Karla Kryla je to nabíledni. „Když jsem z Československa utíkal ven, v televizi kázal lži Gustáv Husák. Nebylo mu skoro rozumět, mluvil nějakým paskvilem češtiny a slovenštiny. Teď to máme znovu, jen pod jiným jménem. Dějiny se bohužel opakují,“ povzdechne si bývalý útočník New Jersey či Buffala.

Vaše pouto k Liberci je známé. Poslední roky jste kredit Bílých Tygrů zvedal jako rozvojový kouč, trenér dovedností a skaut. Proč jste klub v létě nečekaně opustil?
„Tuhle otázku jsem od hráčů, kolegů, fanoušků, přátel a známých dostal nesčetněkrát. Po dlouhém přemýšlení zkusím naposledy odpovědět. Proč jsem opustil milovaný klub, kde jsem zažil dvě finále, vyhrané Prezidentské poháry a řadu kluků jsme dostali do draftu a ke smlouvě v NHL? Nešlo o snadné ani rychlé rozhodnutí. Nechtěl jsem učinit konečný verdikt v emocích, vše jsem si důkladně promyslel. Příčina je vlastně prostá. Nešlo o útěk, jak mě někdo mylně obvinil.“

O co tedy?
„Už jsem odmítal znovu pracovat v pohodlném a na míru šitém paskvilu, v prakticky nic neřešících kompromisech. Nevydržel jsem dál stát v řadě, držet opět hubu a krok. Tohle byl důvod, proč jsem jako mladej utíkal z Československa. Víte, Liberec v posledních letech zažíval úspěšné sezony, v mých očích měl přijít další krok. Možná krok nejdůležitější, jenž by organizaci odpoutal od některých zlozvyků českého hokeje. Kdyby k tomu došlo, jsem absolutně přesvědčený, že by nám to klapalo. Řada věcí se u nás dělá fantasticky, a když k tomu přidáte náležitosti, jež desítky let fungují v NHL, vytvořili bychom skvělý produkt.“

Na čem by byl postavený?
„Ponechal bych identitu historicky unikátní české krásy na ledě a přidával kanadskou houževnatost, tvrdost, poctivost. Bohužel k tak důležitým krokům jsme se v Liberci nikdy nedostali. Ptám se proč. Báli jsme se jich a reakce hráčů? Báli jsme se otočit pohled na hokej, podívat se do zrcadla a přiznat si nepříjemné věci? Nechtělo se nám posunout očekávání od sebe samých zase o kus dál?“

Čili vás zdeptalo uspokojení s daným stavem a neochota být ještě lepší?
„V podstatě. Zlomila mě nechuť vyvíjet se a jít dál ve věcech, které českému hokeji chybí. Bílí Tygři se nikdy netajili tím, že chtějí cílevědomě přebírat zvyky z NHL a pasovat je na domácí prostředí. Problém tkví v tom, že my si rádi bereme to hezký, pohodlný. To, co tolik nebolí. Ovšem to, co NHL skutečně dělá NHL, je něco jiného. Žádné pozlátko, nýbrž dennodenní nekompromisní dřina. Každý trénink a zápas. Totální nasazení. Z hráčů NHL to vychází samo, nikdo je nemusí nutit a přemlouvat. Pro 99 procent hráčů v profi hokeji je rozhodující ochota makat. Každý den. Hráčů jako Patrik Eliáš, Jarda Jágr nebo Petr Nedvěd s talentem od boha je jen hrstka. Ale i tahle kategorie maká neuvěřitelným způsobem. Talent je na profesionální úrovni neuvěřitelně nadhodnocený. Podle mého soudu pro většinu profi hráčů je poměr tvrdé práce vůči talentu 70 ku 30.“

Nakolik rozdílu v odvedené práci u nás a jinde nahrává ostřejší konkurence v zámoří, která vás sama donutí fárat?
„Určitě je to jeden z důvodů. Ne však jediný a neobstojí pro nás jako výmluva. V Česku nás trápí tendence dávat hlavu na špalek jen na půl. Aby se neřeklo. Jakmile něco smrdí změnou a nedej bože prací navíc, dalšími hodinami strávenými na zimáku, začneme remcat, vymlouvat se, ukazovat prstem. Tyhle zlozvyky z pojímání tréninku se logicky promítnou i do zápasů. Základní motto v NHL zní: Jak trénuješ, tak i hraješ! Takovéto naše: Ty vole, co blbneš, vždyť je to jen trénink?! To v Kanadě neznají. Mají v hlavě: čím tvrdší trénink, tím lehčí zápas. V tom jsou neuvěřitelní, přímo posedlí. Někdy člověk v zápase vypadá jako hrdina, jindy jako idiot, ale nikdy jako vybíravej, pohodlnej alibista. Kanaďan když dá hlavu na špalek, je to na sto procent. Se všemi důsledky. Samozřejmě ne všichni, ale většina ano.“

Překvapilo vás, že se v Česku i po třiceti letech od revoluce nezřídka víc mluví, než koná?
„Bohužel. O řadě věcí jenom báječně žvaníme. V zámořských soutěžích mezi pojmy zápas a trénink pokládáte rovnítko, jedno jsou. Přijdete do práce, vyhrnete rukávy a jdete makat s jediným cílem: zlepšit se. Den za dnem. Bez popohánění. K tomu z vlastní kapsy vytahujete velké peníze do individuální přípravy. Bolí mě u srdce při přesvědčování dospělého hráče, že má dělat něco pro sebe, ve vlastním zájmu. Víc makat, držet si koučem danou váhu. Nebo když si dá večer dvě piva, aby o to víc druhej den hrábl na tréninku. Být totiž dobrej a pokornej, pak nemusíte nic okecávat, protože jste prostě dobrej.“

Proč je tak složité zdůrazňovat dospělému hokejistovi, že když na sobě mákne, prodlouží si kariéru, hokej pro něj bude snadnější, radostnější a vydělá si víc peněz?
„Snad je to dané naší minulostí, kdy nám ti nahoře pořád něco nařizovali a my si na příkazy zvykli. Bez nich asi netáhneme. V Liberci najdete i totální profíky, namátkou Láďu Šmída, Michala Birnera, Radana Lence. Ostatním slouží jako příklad, vzory mají na podnose, stačí mít otevřené oči. Akorát že procento hráčů, jimž to automaticky sepne, když vidí dřinu mazáků, je překvapivě malé. Dokud tohle nezměníme, těžko se vrátíme tam, kde jsme bývali. To máte jako v mariáši.“

Jak to myslíte?
„Pokud si většina našich hokejistů sedne ke stolu, v ruce bude mít jednu kartu, Kanaďan čtyři. Naší jedinou kartou je hokejové umění. Jakmile nemáme dobrý den, další list není po ruce. Pokud nejde hokej Kanaďanovi, vytasí další kartu. Začne hrát do těla. Pokud ani ta nefunguje, shodí rukavice.“

A čtvrtý list?
„Propojí všechny tři věci dohromady a kombinace těchto dovedností je k výhře dostane. Na tuty. Kanaďan cestu najde, protože na získání všech karet poctivě pracuje. Ale proč to zmiňuju. Všude slýchávám, jak nám svět utekl ve skills, v dovednostech. Bruslení, střela, nahrávka v podání Kanady, Švédska, Ruska, Finska…“

A ne? Jen to asi ve vašich očích nebude stěžejní problém.
„V Liberci také najdete řadu kluků se skvělou zručností, nesporným talentem, nebojím se říci, že i světovým. Proč však tihle kluci nehrají NHL, by se měli ptát sami sebe. Bariérou pro vstup do NHL u nich není nedostatek umu, ale slabý chtíč, nedostatečná vášeň. Ochota pracovat na tom, co jim chybí, a ne jen na tom, co je baví nebo co jim nevadí.“

Buďto neumí správně pracovat s vlastním potenciálem, anebo nejdou na krev?
„Obojí. Hlavně jde o osobní statečnost. Ta není definována pouhou hrou do těla či ochotou shodit rukavice. Jde o statečnost především před oběma brankami, kde se zápasy rozhodují. Clonění, dorážení, tečování, placení daně v podobě chození si pro bolest ve prospěch týmu do válečné zóny. Schází nám i odvaha přehrát hráče jeden na jednoho. Kanaďan je buldok, který to valí přímočaře za gólem, naší tendencí je pořád sázet na s prominutím českou vychcanost. Narazit si, najet si. Je to hezký, ale samo o sobě to nestačí. Dnes fakt ne. Klíčem pro naši budoucnost je najít to propojení. Neztratit vlastní hokejovou identitu a makat na tom, co nám historicky chybí a vždy chybělo. To je můj názor, vyplývající z několika desítek let zkušeností v severní Americe a Česku.“

Proto jste v Liberci zavedl tréninky boxu?
„Jistě. Koukali na mě jako na blázna. Ale jsem pyšný na kluky, kteří do toho šli a uvěřili, že to má smysl. Strašně se mi líbilo, jak si to Radan Lenc nedávno proti Hradci rozdal s Kevinem Klímou. Nebylo to bezúčelné, mělo to úroveň. Tygrům to pomohlo, nastartovalo je to a Lencík prokázal, jak skvělý komplexní borec se z něj stal. Má obrovské srdce. Tvrdě na sobě poslední dva roky pracoval. Lekce boxu vám dodají sebevědomí, zlepšíte pohyb na ledě, reakci, zvednou vám level osobní statečnosti, respektu i pokory. Hokej nikdy nepřestane potřebovat válečníky do třetí a čtvrté lajny. Bez nich nic velkého nevyhrajete.“

Za jakých okolností přesně jste si uvědomil, že vaše liberecká mise pozbývá smyslu?
„Ta práce nikdy nepozbývá smyslu, ale to uvědomění přišlo ve chvíli, kdy mi došlo, že v Liberci panuje uspokojení s nastaveným prostředím a na prvky, které jsem chtěl zahrnout, se dívalo skrz prsty, byly zpochybňovány. Jasně, z historického pohledu se Liberec vyšvihl neskutečně, zvlášť při vědomí, že to není kolos typu Komety nebo Sparty. Zklamala mě bázeň a neochota jít dál,