Jeho hokejové dynastii se žádná nevyrovná. František Kaberle patřil k pilířům obrany slavné generace 70. let. Dvakrát mistr světa, třikrát stříbrný. Se syny Františkem a Tomášem má ze šampionátů osm zlatých. Oba vybojovali i Stanley Cup, jemu nebylo v nejlepším věku dopřáno odejít nikam. A že zájem byl. „Věděl jsem o Montrealu,“ říká čerstvý sedmdesátník, který byl u vítězství nad javorovými listy na prvním Canada Cupu nebo u toho, když Kladno kosilo týmy NHL.
Je skvělý vypravěč, historek sype, že by zahltily i internet. Z Velké Dobré chodíval jako kluk na tréninky do Kladna pěšky, odtud později dobyl svět. Při rozhovoru pro iSport Premium ke svým pátečním kulatinám František Kaberle připomněl slavné i opomíjené triumfy, líčil, jak hokejistům vyhrožoval Viktor Tichonov a při cestách na Západ je hlídali estébáci, nebo jak Bobby Orr objevil Tomáše Plekance.
Hokeji jste se začal pořádně věnovat ve čtrnácti. Nebylo to pozdě?
„Můj dlouholetý spoluhráč a kamarád Eda Novák začal dokonce až v sedmnácti. Ale vyrostl jsem na rybníku, hokej hrál odmalinka. Jakmile zamrzlo, šel jsem a byl tam do večera. Stejně jako v létě na hřišti. Ve fotbale jsem chytal, ale uměl ho nejen jako brankář. Ve čtrnácti jsem byl poprvé na zimáku. Když o víkendech jezdily málo autobusy, chodil jsem do Kladna pěšky. Naši měli jen motorku a pracovali v samoobsluze se smíšeným zbožím. Pořád byli v krámě a neměl mě kdo vozit. Od baráku ke stadionu jsem to měl čtyři a půl kilometru.“
Vystudoval jste elektrotechnickou průmyslovku, ale živil se už hokejem. Tehdejší režim nepřipouštěl, aby sportovci byli profesionálové. František Pospíšil pracoval jako měřič v dole, vy v propagaci. Byli jste zaměstnáni jen naoko?
„Do mužstva jsem přišel v roce 1970. Franta, Josef Vimmer, Karas, Kulíček, Termer, ‚Bača‘ Hrabě ještě chodili makat. Půlka dělala v Poldovce, půlka na šachtách. Já tohle už nezažil. My jsme byli všichni vedení jen v Poldi, ale byli tam jen na exkurzi, mistr nám nosil výplaty do kabiny. Ještě jako student jsem věděl, kdy áčko trénuje, chodil jsem se na ně dívat. Když museli do práce, trénovali od dvanácti, od šesti do deseti dopoledne dělali v dole.“
S Pospíšilem jste v Kladně později dlouho nastupoval. Je o sedm let starší, v době vašeho příchodu už byl reprezentant. Považoval jste ho za svůj vzor?
„Chodil jsem se na něj dívat v dorostu jako na obrázek. Večerně studoval stejnou průmyslovku jako já, a když jsme se potkali na chodbě a řekl mi ahoj, jen jsem koukal a styděl se ho pozdravit. Po mém příchodu do áčka s ním chodil na led Ota Vejvoda. Hrálo se na dvě obrany, já se střídal u Jardy Vinše s Bohoušem Čermákem. V dorostu jsem hrál jen pravého beka, jenže Vinš byl mazák, takže jsme hráli nalevo. S Frantou nás dali k sobě, jakmile Ota odešel na vojnu. Strašně mě to nakoplo, protože hrát s takovým borcem, to člověka vynese.“
Byli jste kamarádi?
„Jsme dodneška. Stýkáme se. Hlavně se potkáváme v Hokejové síni slávy u Josefa Hoška v Lánech nebo v Hustopečích. Tam už moc nejezdím, protože už víno nepiju. Jezdí tam i bývalí hráči z jiných klubů. Třeba z Komety. Jaromír Meixner, brankář Kolouch. Ten když chytal, byl jsem takhle malej.“ (ukazuje)
Ale nejvíc jste prožil s Eduardem Novákem?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Už mám předplatné. Přihlásit se
