Od tragédie v Jaroslavli uplynulo deset let, ale při vzpomínkách pořád mrazí. „Je to stále strašně bolestivé, živé a moc těžké,“ přiznává Lucie Marková, vdova po Janu Markovi. Jejich synovi byly v době neštěstí teprve dva měsíce. On a rodina jí zachránili život. Bez nich by to dál nezvládla. Malý Honzík tátu nestačil pořádně poznat. Ale od své maminky o něm ví všechno, často se o něm baví. „Jediné, co mi nejde, je pustit mu video s jeho góly, video ze svatby a dovolených, na to pořád nemám sílu,“ říká.
Jan Marek byl vynikající hokejista. Taky milující muž, nesmírně hodný a citlivý člověk s laskavým srdcem, který si zachoval pokoru, i když toho hodně dokázal. Desetiletý Honzík je prý povahou celý po něm. A stejně jako on hraje hokej. „Důležité je, že ho to baví, je v kolektivu a sportuje. Až se jednou v nebi s Honzou potkám, nevynadá mi, že jsem mu hokej nedovolila,“ dodává Lucie Marková.
Myslíte na Honzu hodně?
„Vzpomínám na něj velmi často, při zásadních i obyčejných momentech v našem životě. Pokaždé při pohledu na Honzíka, kterému je nyní už deset let. Pořád si říkám, jak by byl na něj tatínek pyšný a jak by ho svou láskou doslova snědl. Často to bylo strašně těžké zastávat roli tatínka i maminky, rozmazlovat i kárat, dělat věci, které by měli učit tátové. Vše pro mě bylo velmi smutné a bolestivé.“
Od tragédie v Jaroslavli uplynulo deset let. Vybavíte si pořád moment, kdy jste se o neštěstí dozvěděla?
„Jako by to bylo včera... Byli jsme s malým Honzíkem na jihu Čech na chalupě, ten den jsme navštívili babičku a dědu Marků v Jindřichově Hradci, vozili ho v kočárku. Já si odskočila nakoupit, a když jsem ho vyzvedávala, že už pojedeme zpátky na chalupu, volal akorát Honza, jako před každým odletem. Říkal, že už jedou na letiště, jak nás miluje a že se na náš těší, chtěl dát k telefonu i Honzíka. Říkal mu, že ho má strašně moc rád a ať se postará o maminku. Jak kdyby se loučil… Doma na chalupě jsem pak uložila malého spinkat, načež volal Honzův hokejový agent. Slyším to v uších pořád tak živě. Řekl jen: ‚Lucinko, spadlo letadlo.‘ Věděla jsem okamžitě, že je konec. Dál už si vybavuju jen střípky, jen jsem plakala, pamatuji si ještě na záběry z televize, kde běžely mimořádné titulky informující o té strašné tragédii. Pak už toho moc nevím. Jako kdyby mi někdo vypnul život.“
Co vás napadalo? Jak hrozná to je nespravedlnost, křivda, co se dalo udělat, aby nezasáhl tak zlý osud?
„Pořád mi v hlavě běželo a běží slovo proč. Proč Honza, proč my, proč nám. Proč? Nikdy to nepochopím. Honza byl velký, strašně hodný člověk, který měl obrovské, dobré srdce, pro druhé by se rozdal. Byl tak strašně skromný, i když toho neskutečně moc dokázal. Pořád to byl ten obyčejný kluk jako v sedmnácti letech, když jsme se poznali... Je to ta největší nespravedlnost! Ti nahoře se museli s tím letadlem splést, tolik mladých, šikovných lidí zemřelo úplně zbytečně a nezaslouženě, život měli před sebou.“
Kruté na tom bylo i to, že ještě před nástupem do Jaroslavle se Honza svěřoval, že chtěl v Rusku už skončit a jít jinam nebo se vrátit. Určitě se vám s tím svěřoval…
„Tím, že se nám narodil vytoužený Honzík, se mu do Ruska už nechtělo. Plánoval vrátit se do Evropy, buď do Čech, nebo do Švýcarska. Ale hrozně ho lákalo zahrát si ještě dobrý hokej s výbornými spoluhráči. Poslední sezonu v CSKA Moskva trpěl, vše stálo na něm a vytáhnout sám tým z bídy nešlo. I když jemu se dařilo, nestačilo to. Chtěl si spravit chuť.“
Proto nakonec kývl na nabídku Lokomotivu Jaroslavl?
„Podmínkou ale bylo, že za ním s Honzíkem přiletíme v září, hned po povinném očkování. Měl ve smlouvě dodatek, že kdybychom nemohli přiletět nebo pokud bychom to tam s Honzíkem nezvládali, ukončil by smlouvu. Měl to být jeho poslední rok v Rusku, dokud byl Honzík ještě malé miminko, které nejvíc potřebuje maminku. S batoletem chtěl být už denně a užívat si ho.“
Kdo vám po tragédii nejvíc pomohl?
„Život mi zachránili malý Honzík a rodina. Nebýt jich, nezvládla bych to. Život pro mě přestával dávat smysl. Vůbec jsem nevěděla, jak jít životem dál. Máte všechno a v sekundě nemáte nic. Ve třiceti letech jsem se stala maminkou a za dva měsíce vdovou. Divím se, že jsem se z toho nezbláznila. Mrzí mě, že Honzík nezažil ty neskutečně šťastné a stále se usmívající rodiče. I když jsem se snažila před Honzíkem nebrečet, cítil to ze mě. A bylo to znát i na jeho povaze, výrazu, chování. Bylo to takové smutné miminko.“
Jak jste se sama snažila bolest ze ztráty manžela překlenout a vyrovnávat se s tím, co vás potkalo?
„Nakonec jsme zůstali na jihu Čech u rodiny tři roky. V našem domečku v Praze jsem být nemohla, celý dům jsem si spojovala se strašnou spoustou vzpomínek. Nedokázala jsem uklidit Honzovy věci, jako kdyby to byl jen zlý sen, jako bych čekala, jestli se z něho neprobudím. Nešlo mi nic měnit. Osobně jsem se ale změnila, stala se ze mě taková tryskomyš. Musela jsem pořád něco dělat, pořád někde být, s někým být, abych nemyslela na minulost. To mi pomáhalo.“
Taky jste pak chtěla podnikat a spoléhat sama na sebe…
„Mám nějaké menší projekty, ale nic zásadního. Pořád jsem nenašla dostatečně velkou odvahu zainvestovat Honzovy peníze do svého podnikání, pořád k nim chovám opatrovnický respekt. Ale krásné nápady v hlavě nosím. Věřím, že se jednou odhodlám a vytvořím třeba rodinný podnik, který ponese Honzovo jméno, to by se mi strašně líbilo.“
Synovi byly dva měsíce, když k tragédii došlo. Co o svém tátovi ví? Bavíte se o něm?
„Odmala ví Honzík o tatínkovi všechno, bavíme se o něm často. Jediné, co mi nejde, je pustit mu video s tatínkovými góly, video ze svatby a našich dovolených, na to pořád nemám sílu.“
Jste ráda, že hraje hokej a jde v jeho stopách? Bude dobrý jako on?
„Ještě když jsme neměli děti, Honza si vždy přál mít syna hokejistu. Já jsem ho škádlila, že to nikdy nedovolím, že bude zubařem. Teď na hokej Honzíka vozím, ale neumím mu k tomu dát tu přidanou hodnotu, co by mu dal tatínek. Jsem jen taxikář. Neumím ho namotivovat, poradit mu a myslím, že je to tím znát. Pro mě je důležité, že Honzíka hokej baví, že je v kolektivu, sportuje a že až se jednou v nebi s Honzou potkám, nevynadá mi, že jsem mu hokej nedovolila. Navíc malý Honzík má tatínkovu povahu, hrozně ho v něm vidím. Je strašně moc hodný a má dobré srdce. Je vnímavý a citlivý, takový malý gentleman, přesně jako tatínek. To pro mě znamená nejvíc.“
Jaký teď sama vedete život?
„Díra v našich srdcích po Honzovi zůstane navždy obrovská, ale musíme žít dál. Honza by si to tak přál, slz už bylo dost. Jsem ráda, že žiju druhý život, jsme vděční za vše, co krásného nám přináší. Užíváme si ho zase naplno s úsměvem.“
