Dvakrát na ledě vyhrál mistrovství světa, jednou AHL, extraligu, švýcarskou ligu. Ze střídačky třikrát za sebou dovedl ke zlatu Třinec. Jak to Václav Varaďa, někdejší hokejový buldok, dělá? „Neřekl bych, že je to jenom tím, že jsem štístko,“ hlásí muž s přísným výrazem, jenž s velkými rozhovory šetří. Pro Sport ale promluvil, vypíchnul svoje zásady a postupy, zmínil i to, jak se tým zachoval v případě osobní tragédie Petra Vrány.
V branži má pověst naprostého profesionála, který neponechá nic náhodě. Za vším stojí tvrdá práce. „Nikdy to nebylo tak, že bych jenom vařil z vody,“ hlásí 46letý bývalý útočník, který je aktuálně bez trenérského angažmá, v obsáhlém rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium. Sám se už během poslední sezony rozhodl, že Oceláře opustí. Pak s nimi završil vítězný hattrick. Václav Varaďa vypráví i o Dominiku Haškovi, s nímž válel v Buffalu, nebo o inspiraci a tajích psychologie, které čerpá od manželky.
Na Instagramu jste nedávno sdílel fotky z dovolené, viděli jste z vody krokodýly. Jaký to byl zážitek?
„Skvělý! Měli jsme privátní loďku, ve které jsme byli sami, takže jsme si to užili.“
Vystrašil krokodýly váš typický přísný výraz?
„To asi ne. (smích) Strach jsem malinko měl, zvlášť když jsme z metru viděli jejich ledové oči. Měl jsem z toho velký respekt, trošku jsem si říkal, hlavně ať na nás nezaútočí. Takže jsme se drželi spíš zpátky.“
Do Miami jste vyrazil i s rodinou velkého kamaráda Patrika Eliáše. S ním se znáte od dětství, že?
„Ano, vybudovali jsme si výborný vztah. V rámci našich kariér v NHL jsme se až tolik nevídali, ale pak jsme začali spolupracovat u mládežnických reprezentací. Je to přesně ten kamarád, s kterým se nemusíte delší dobu vidět, ale stejně si můžete povídat o všem možném.“
Přijde mi, že oba jste v hokeji velcí pedanti. Nebo ne?
„Jsme zvyklí na režim. On ho nejvíc zažil v organizaci New Jersey Devils pod vedením manažera Lou Lamoriella. Tam to bylo hodně striktní, určitě ho to poznamenalo a posunulo do života. I já jsem měl vojenský dril v sobě a věřím, že je to cesta k úspěchu.“
Kde vy jste ho do sebe dostal?
„V začátcích v zámoří, kde jsem byl úplně sám. Bylo to hrozně náročné, stýskalo se mi. Potom v týmu Buffalo Sabres. Dostal jsem do sebe návyky, ze kterých jsem potom těžil. Pro trenérskou práci jsou tyhle prožitky hodně důležité, jsem o tom přesvědčený.“
Od koho jste si nejvíc vzal?
„Každý trenér byl jiný, určitě jsem to vnímal, ale z každého jsem si něco vzal. Někteří se ke mně nechovali hezky, ne pro každého jsem byl oblíbený. Někdo mě naopak respektoval, zlepšoval a snažil se mi neustále pomáhat. I dneska z toho jako trenér čerpám, snažím se vyhodnocovat dané situace ve vedení týmu. Férově, podle mého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Co konkrétně máte na mysli?
„Zažil jsem kouče, který měl metodu, které se v angličtině říká single out. Chodil v kabině od jednoho hráče ke druhému, ukazoval na něj prstem a vytýkal: Ty děláš tohle blbě, ty tohle… Takhle bral úplně každého. To je věc, kterou prostě nikdy takhle řešit nebudu.“
Jak si hráč v tu chvíli připadá?
„No hrozně blbě. Sedíte, čekáte, kdy na vás přijde řada, a bojíte se, co na vás trenér vytáhne. Co ho zrovna v emocích a návalu zloby napadne. Potom jsme se tomu jako hráči zasmáli, ale v tu chvíli to příjemný nebylo. Další věcí je míra negace, kterou sdělujete hráčům, když přijdou z ledu na střídačku. Já vím, jaké to je, když jsem něco na ledě zkazil a padnul z toho třeba gól… Sám jsem z toho byl špatný, nepotřeboval jsem to po deseti sekundách slyšet od trenéra, vyčerpaný a v emocích.“
V hokeji nikomu nic neodpustíte. Jaký jste jako táta při výchově dvou dcer, kterým je devět a dvanáct let?
„Určitě od holek vyžaduju, aby dodržovaly určitá pravidla. Mám na mysli základní věci, třeba když se zvednou od stolu, že za sebou zasunou židli. Podle mě je důležité, aby děti měly tohle v sobě zafixované. Každý rodič by na to měl dbát. Nejsem žádný Igor Hnízdo, ale věřím, že děti potřebují vychovat dobře, aby to měly v životě jednodušší.“
Někteří rodiče to dělají naopak. Na děti netlačí, nechávají jim absolutní svobodu a chtějí, aby si na všechno přišly samy.
„To není náš případ, my jim s manželkou na jejich cestě pomáháme.“
Není tajemstvím, že vaše žena je vystudovaná psycholožka. Jak moc vám pomáhá při práci? Konzultujete s ní i věci ohledně hráčské kabiny?
„Je skvělá, komunikujeme spolu neustále, inspiruje mě a pomáhá. Je pravda, že v některých situacích má na danou věc jiný názor, ale věřím,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
