Důchodce Pogačar: kdy nebude příliš brzy? I největší hvězda má nárok na mentální únavu
KOMENTÁŘ ROMANY BARBOŘÍKOVÉ | Bylo to hodně zvláštní. Pozorovat ke konci Tour de France jejího vítěze Tadeje Pogačara, jak se mnohdy na pódiu po etapě přemáhá k úsměvům a před novináři působí unaveně až otráveně. Takového Tadeje dosud nikdo moc neznal. O uplynulém víkendu doma ve Slovinsku při exhibiční akci už to ale byl znovu Pogačar, jakého mají fanoušci rádi. Uvolněný, očividně odpočatý. Přesto znovu mluvil o myšlenkách na sportovní důchod. Ve 26 letech divné? Vlastně ani tolik ne.
Když se řekne Tour de France 2024, vybaví se mi, mimo jiné, Tadej Pogačar, jak se po každé etapě při čekání na nástup na pódium cpe gumovými bonbony a rozdává úsměvy na všechny strany. Tour 2025? Hlavně v jejím závěru výraz ve Slovincově tváři, na který nikdo dřív nebyl zvyklý. Bez energie, občas unavený, někdy až znuděný.
Kromě toho, že si nejlepší cyklista současnosti vyslechl stížnosti sportovních ředitelů jiných týmů, že on a jeho kolegové jsou arogantní a nenechají ostatním žádné výhry, musel pak čelit i dotazům na své vlastní rozpoložení. Nic příjemného pro sportovce, který se jinak v závodech snaží bavit sebe i diváky.
Eddy Merckx si také svou přezdívku Kanibal nevysloužil jen tak pro nic za nic. Za jeho éry měli soupeři také velmi omezené možnosti vyhrávat závody. Také jim se to mnohdy nelíbilo. Ovšem dlouhých 40 let od ukončení jeho kariéry tady taková legenda, jakou se právě díky svým výsledkům a nespočtu výher stal, nebyla. Až s příchodem Pogačara se začalo mluvit o „novém Kanibalovi“, jehož útočný styl závodění je právě tím, co mnohé diváky žene k trati nebo před televizní obrazovku.
Ale zpět k Pogačarovu rozpoložení v závěru letošní Staré dámy. Ačkoliv to bylo hodně zvláštní, je třeba se na to podívat tak, že i on je jen člověk a má právo na to občas nemít veselou náladu. Což teď, dva týdny po skončení Tour, i sám přiznal. Že zkrátka občas každý z nás nemá dobrý den.
To už bylo doma ve Slovinsku, při kritériu v jeho rodné Komendě. Tam přijel odpočatý. Navíc domácí prostředí, kamarádi, rodina. A tak už to byl zase ten starý známý Tadej. Což bylo znát i z jeho odpovědí při rozhovoru se slovinskými novináři.
I podle týmového šéfa z UAE Emirates-XRG Maura Gianettiho se zkrátka jejich největší hvězda potřebovala mentálně i fyzicky nadechnout.
Olympiáda 2028 jako poslední meta?
Nicméně řeči o myšlenkách na sportovní důchod, se kterými se Pogačar vytasil v rozhovoru pro L´Equipe krátce po skončení Tour, zůstávají. Nebude to hned, žádný strach. Ještě by chtěl na olympijské hry 2028 v Los Angeles a také má další nedodělanou práci.
Pogačarovi bude v září stále teprve 27 let. Třeba proslulý cyklistický „dědeček“ Alejandro Valverde končil kariéru až ve 42 letech. Ale když se nad tím zamyslím, je vlastně Pogačarovo uvažování naprosto logické. Ano, končit teď by bylo hodně předčasné a ani to není to, co by úřadující světový šampion chtěl.
Jenže Slovinec na nejvyšší úrovni začal závodit v roce 2019, kdy mu bylo dvacet let. Už tehdy při své premiéře na akci Grand Tour obsadil celkové třetí místo na španělské Vueltě a ovládl tam tři etapy. Od té doby vyhrál, co se dalo. Čtyřikrát Tour de France, loni dosáhl na cyklistickou trojkorunu (Giro-Tour-MS). Z těch největších cílů už mu tak zbývají jen Vuelta, Paříž-Roubaix, Milán-Sanremo a olympijské hry. Až na jarní klasiku Milán-Sanremo, která není až tolik nakloněna jeho parametrům, jde o triumfy, kterých při současné formě může relativně brzy dosáhnout.
Pak tady máme samozřejmě na příští rok cíl v podobě vyrovnání se těm největším cyklistům historie díky páté výhře na Tour. Jenže co potom? I vedení jeho stáje, kde má smlouvu až do konce roku 2030, si moc dobře uvědomuje, že pro to, aby Pogačar vydržel u závodění, musí být dostatečně motivovaný a cyklistika ho musí bavit.
Jestli „důchod“ přijde, pokud bude dál zdravý a ve formě, po příští olympiádě? Má na to nárok. Vždyť už teď je tváří cyklistiky a obrovským vzorem pro spoustu dětí i dospělých vyčerpávajících šest let. Náročných nejen fyzicky při těžkém tréninku a závodech, ale hlavně mentálně. Protože být středem pozornosti je sice fajn, ale jak potvrdí i řada jiných hvězd z různých oborů, dlouhodobě strašně vysilující. A to zjevně teď Pogačar poznal.
