Šéfoval týmu, jenž pokořil výběr místňáka Martina Nečase. Jakub Voráček se bavil možná víc na střídačce než na ledě. To když se kochal fazonou Roberta Reichla nebo Davida Výborného, kteří sice nabrali nějaká kila, v rukách jim však setrval kumšt básníků.
Důležití architekti zlatých triumfů na konci devadesátých let bývali Voráčkovými vzory. Proto uvítal, když se obě legendy rozhodly zavítat na Vysočinu podpořit charitativní akci. „Vzpomněl jsem si na svoje mládí, kdy jsem chodil na Albyho Reichla, na Davida Výborného. Když společně vyhrávali mistrovství světa, nikdy by mě nenapadlo, že si spolu jednou zahrajeme na exhibici. Pro mě je to ohromný zážitek a nesmírně krásný pocit,“ svěřoval se Voráček upřímně.
Pot z něj řinul po každém střídání. Ačkoli led výborně držel, našlapané ochozy a rozdrnčené hlasivky učinily z show vyloženě letní piknik. „Na ledě jsem se cítil strašně, ruce nefungují, nohy nejezdí. Naštěstí mám aspoň nějaké hokejové IQ, to mě občas zachrání. Ale to je tak všechno,“ usmíval se elitní český plejer v NHL.
Klíčové okamžiky v další sezoně teprve přijdou, proto tolik netrpěl po několika nevyužitých šancích. Navíc měl po ruce dobré alibi. „Zaplaťpánbůh, že byl v bráně Francík. Kdyby tam stál Rolas, to bych asi nerozdýchal,“ rozesmál se Voráček s poukazem na Tomáše Rolinka, z nějž se na stará kolena stal gólman. A pozor, velice slušný.
Po žďárském placu se projížděly mraky zkušeností i miliony dolarů. Skutečně hokejový výkvět. „Oslovili jsme kluky, hlavní a výbornou práci odvedl agent Pavel Maršoun. Moc mě potěšilo, že jsme sehnali tolik výborných hráčů,“ cenil si.
Přiznal, že z výkonů některých hokejových penzistů byl paf. „Třeba Lukáš Krajíček hraje pořád výborně, ten by extraligu mohl v klidu hrát,“ nepochyboval. Ale superlativy snášel zejména k Patriku Eliášovi. Druhý nejproduktivnější Čech v historii NHL oproti kariéře ztrácí jen minimum na rychlosti, hlava mu stále jede na plné obrátky. „Patrik je jeden z nejgeniálnějších hráčů, co znám, s Pastou si to krásně dávali. Já jim to trochu kazil, takže jsme museli lehce zamíchat sestavou,“ cukalo mu v koutku.
Třebaže trio Pastrňák, Voráček, Eliáš spolu hrálo poprvé a možná i naposledy, lidi na tribunách kolikrát žasli nad společnou chemií. „Dokážeme si vyhovět, je to o hokejové chytrosti, o porozumění na ledě.“
Důležitý hráč Blue Jackets je známý tím, že miluje fotbal a během prázdnin si pokaždé najde čas na pár exhibic. Co je pro něj těžší: hokejová, nebo fotbalová setkání? „Hokej je pro mě stoprocentně náročnější, nemám nabruslíno. Jakmile nemáš nabruslíno, nemůžeš hrát,“ odpověděl lakonicky.
Po práci, zvlášť v páteční výhni, se chystal na rezavou vodu. „Jak to říkal pan Vejvoda ve Vídni, dám si dvě, tři piva, abych hezky usnul,“ naplánoval si závěr povedeného dne na Vysočině.
