Jeho příběh je o velké odvaze i podpoře okolí. Slibně rozjetou kariéru zabrzdil soupeř, na kterého se nelze připravit. Bylo mu teprve patnáct, když se obránce hokejové Slavie Sebastian Weitz dozvěděl od lékařů hroznou zprávu: Máte leukémii! Teď, po více než dvou letech léčby a transplantaci kostní dřeně, je na dobré cestě. Aby vyhrál nejdůležitější boj života. A vrátil se i na led.
Hokej miluje, hraje ho odmala. Začínal v Černošicích, pak se přes Hvězdu a Spartu dostal do Slavie. Reprezentoval svůj kraj na olympiádě dětí a mládeže. Měl talent, zrovna dostal první pozvánku do výběru národního týmu U16.
Když v tom ale vstoupila na scénu zákeřná choroba. Najednou se musel začít prát s leukémií. Vážným onemocněním poruchy krvetvorby. Těžká rána.
„Byl to samozřejmě šok, nechtěl jsem o nemoci moc slyšet a vědět, co je to vlastně zač. První týden jsem byl uzavřený,“ vzpomíná dnes 18letý Sebastian, jemuž se naráz obrátil svět naruby. Nejen jemu. „Změnilo to život celé rodině. Všechno se točilo kolem Séby, přestala jsem chodit do práce,“ říká maminka Lenka.
Podpora rodiny, nejbližších, ale i parťáků ze Slavie byla ta nejdůležitější věc, kterou na konci srpna 2020 potřeboval. „Všichni mě podpořili, hodně mi pomohli také spoluhráči, zahřálo to u srdíčka. Po chvíli jsem začal zase vnímat okolní svět,“ ohlíží se mladý bojovník.
„Séba byl vždy skvělý hráč do kabiny, vtipnej, fajnovej kluk, úplně v pohodě. Hráč na ledě taky famózní. Na čas jsme ztratili kamaráda, spoluhráče. Zasáhlo nás to hodně,“ přiznává útočník Lukáš Strnad, jenž už pravidelně nastupuje za slávistické áčko v první lize.
Parta v kabině „sešívaných“ teenagerů se tím možná ještě víc stmelila. Už tak všichni drželi hodně spolu. „Byli tam skvělí kluci, žili pohromadě. Dělali i blbosti. Tak, jak je to v tomhle věku normální. Měli jsme i skvělého vedoucího mužstva Davida Mencla, mladého kluka, který byl takový spojník mezi kabinou a trenéry,“ říká někdejší úspěšný útočník Milan Antoš, jenž tehdejší tým dorostu Slavie vedl jako kouč.
„Kluci neustále vymýšleli, jak by Sebastianovi pomohli. Bylo fajn, že to vzali za své a byli s ním neustále v kontaktu. Snažili se mu, pokud na to měl energii, dávat najevo, že na něho myslí. Bylo to důležité pro Weitzáka, aby s tím bojoval. Že ví, že na to není sám, pořád má kamarády, kteří se o něho zajímají,“ tvrdí současný hokejový expert ČT.
Sebastian z nemocnice sledoval zápasy Slavie online, občas si po nich s parťáky zavolal a probírali, jak hráli. Několikrát za ním kamarádi dorazili osobně, aby ho ještě víc podpořili. Žil dál hokejem, a zároveň na nemocničním lůžku bojoval svou vlastní bitvu.
Velká bolest při tréninku
Všechno začalo během letní přípravy před třemi lety, kdy po celém světě řádil covid. Na atletickém oválu v Edenu si při tréninku nešťastně vyvrkl kotník. Později u něj však lékaři diagnostikovali daleko vážnější problém – leukémii. Ale v tu dobu to ještě on sám ani nikdo z okolí netušil.
„Počítali jsme s tím, že přijde do sezony trochu hůř připravený, ale bude normálně naplno zdravý. Když se vrátil a začali jsme trénovat na ledě, pořád si stěžoval, že ho ta noha bolí. Jak já jsem někdy na hráče ostrej, tak jsem mu párkrát vynadal, že se nemá vymlouvat a ať přijde, až bude mít kotník dobrej,“ vrací se Antoš. „On je přitom hráč, který se nikdy na nic nevymlouval, vše dělal naplno.“
Po týdnu dorazil mladý obránce na trénink znovu. Jenže to přes bolest a velkou únavu zkrátka nešlo… „Viděl jsem ho, že si šel dvakrát sednout na střídačku. Říkám mu: Weitzáku, proč netrénuješ? Odpověděl, že nemůže. Poslali jsme ho k doktorovi. Začaly nám pak docházet věci, které si v tu chvíli nikdo nespojí s tou nemocí. Uvědomíte si to až zpětně. Jsem rád, jak to nakonec dopadlo, že žije, je zpátky mezi námi a může nějak fungovat,“ oddechne si Antoš.
Rodiče pro jistotu nechali Sebastiana otestovat na covid, test byl negativní. Po důkladnějším CRP-testu, který měl vysoké hodnoty, následoval odborný odběr krve a ještě tentýž den byl patnáctiletý kluk hospitalizován v nemocnici v Motole. S diagnózou: leukémie.
Čekala ho náročná léčba chemoterapií, z původně odhadovaných šesti měsíců se nakonec kvůli komplikacím protáhla na rok a půl. Ale nový pacient to zvládal. I díky tomu, že jako sportovec byl dobře trénovaný a také zvyklý něco vytrpět.
„Fyzička mi určitě hodně pomohla, tělo bylo silné. Neměl jsem rekonvalescenci po chemoterapiích tak dlouhou. První půlrok má tělo z čeho brát a regenerovat. A nakonec to odezní,“ popisuje Sebastian.
„Při léčbě mu pomáhala disciplína, kterou měl vypěstovanou z hokeje. Díky němu má i dost posunutý práh bolesti. Nikdy neřekl, že mu je zle,“ přikyvuje maminka Lenka. „Kluci, kteří dělají sport, jsou cílevědomější a odhodlanější. Vědí už odmala, že to je vždy něco za něco, za nějakou bolest. Nebrečí, nepodlehnou. To všechno pomáhá a pomohlo to i Sebastianovi,“ přidává Antoš. Důležité také bylo, že to ustál psychicky. Přestože prožil spoustu momentů, kdy mu bylo opravdu bídně, po chemoterapiích zhubnul, přišel o vlasy, nikdy ho ani nenapadlo to vzdát. Nezanevřel na hokej, pořád ho sledoval v televizi, stejně tak fotbal či tenis.
Neuzavřel se, nechtěl být ležák
Stal se z něho ještě vášnivější sportovní fanoušek. Náladu mu zvedl úspěch české dvacítky na hokejovém šampionátu, kde získala stříbro. Předtím ho zas potěšila dospělá reprezentace bronzem. „Bojujete s tím. Důležité je neuzavřít se do svého světa, pustit k sobě nejbližší a kamarády, aby vám pomáhali. To bylo nejdůležitější. A snažit se něco dělat. Nemůžete sice sportovat, jste omezení, ale musíte se snažit nebýt jen ležák. Bylo by špatné říct si: mám rakovinu, jsem nemocný, rodiče a sestřičky mě musí obskakovat, když jsem jakoby ochrnutý,“ říká o svém postoji Sebastian.
Obdiv zaslouží nejen za to, jak se dokázal s leukémií poprat. Nedělá mu problém o všem mluvit. Vypráví tichým hlasem, ale s nadhledem, nemoc ho nezlomila. Některé peripetie bral i s humorem. „Není to tak, že bych to někde vytahoval sám od sebe, že jsem nemocný. Když se na to někdo zeptá, tak řeknu popravdě, jak to bylo. V souvislosti s léčbou máme i s mamkou, nechci říct snad přímo zážitky, protože to bylo takové hororové… Ale pak jsme se nad tím zasmáli,“ prozrazuje.
„Když jsem byl první noc doma po návratu z nemocnice, vstával jsem z postele, chtěl jsem jít na záchod, ale nohy mi úplně vypnuly. Měl jsem je strašně slabé. Spadl jsem do vaku, takového fatboye, a rozvalil jsem se tam s prominutím jako prase,“ barvitě líčí jednu z příhod. „Všichni vstali a seběhli se ke mně, co se stalo. Byli vystrašení, smrt v očích. Já jsem v tom vaku jen seděl a smál se. Druhý den jsme se tomu zasmáli už všichni.“
Prekérní momenty občas zažíval také v nemocnici. „Jsou tam takové samo otvírací a zavírací dveře. Šli jsme s mamkou, ale jak jsem měl pořád slabé nohy, tak mi zas vypnuly. A zůstal jsem ležet mezi dveřmi, které mě jakoby svíraly, nemohly se dovřít. Měl jsem z toho strašnou srandu, ale mamka byla zděšená. Za týden jsme se tomu ale už jen zasmáli. Když to někomu vyprávíme, všichni se diví a říkají, že by byli vyděšení strachem. Já se to ale snažil brát i s humorem.“
I tenhle přístup k zákeřné chorobě mu nejspíš pomohl. Po rok a půl dlouhé léčbě chemoterapií to vypadalo, že už je z nejhoršího venku. „Když za námi poprvé přišel do kabiny, už trochu slavil, že to má za sebou. Přinesli jsme si doutníky a pro kluky chlebíčky, měli jsme všichni radost,“ vzpomíná Antoš. „Ale zanedlouho se ukázalo, že to úplně v pořádku není.“
V lednu 2022 byl v udržovací léčbě zjištěn u Sebastiana relaps, nemoc se vrátila. Musel podstoupit další chemoterapii a hlavně se začít připravovat na složitou transplantaci kostní dřeně. „Zase mě to na chvíli srazilo, bylo to už horší než předchozí léčba,“ přiznává.
Transplantaci podstoupil loni v květnu, dopadla úspěšně. Vhodný dárce se našel v Německu, možná se s ním někdy setká, aby mu mohl osobně poděkovat: „Pořád čekáme, až budu úplně zdravý.“
Když jde do společnosti, musí ještě nosit roušku, celkově na sebe dává pozor. To už ale absolvoval. „Je tomu tak, teď mě pomalu čeká vysazování léků. Byly tam ještě nějaké komplikace jako pásový opar, reakce štěpu, nějaké infekce, bakterie a dokonce i covid, který jsem chytil na Silvestra. V nemocnici jsem pak ležel do 18. ledna,“ podotýká.
Ale v porovnání s leukémií to vlastně byly už „jen“ prkotiny. „Vždycky se asi objeví nějaké komplikace, ať už na začátku, nebo na konci léčby,“ mávne nad tím rukou. Aktuálně dochází do nemocnice jednou týdně na kontrolu a jinak má klidový režim.
Může chodit na procházky ven, cvičit doma na rotopedu nebo s vlastní zátěží. A hlavně – pomalu se vracet do normálního života.
Tvář projektu O kapku lepší hokej
Začátkem letošního roku se stal hlavní tváří už 4. ročníku charitativního projektu O kapku lepší hokej. Jeho cílem je nejen šířit povědomí o nádorových onemocněních či problematice poruch krvetvorby u dětských pacientů, ale také zajistit finanční pomoc, která byla letos zacílena na zakoupení speciálního přístroje Seahorse Analyzer.
Do projektu se zapojily týmy Tipsport extraligy, Chance ligy, univerzitní ligy i reprezentace. Finančně přispět mohl každý, kdo chtěl.
„Bylo super, když mi to nabídli. Hodně to pro mě znamená, mohl jsem říct svůj příběh. S Kapkou naděje jsme rozjeli i projekt dárcovství kostní dřeně,“ cení si Sebastian úlohy patrona.
Čtvrtého února před duelem Slavie s Kolínem v Edenu vhazoval čestné buly, domácí hráči navíc nastoupili ve speciálních dresech, které následně putovaly do charitativní dražby. Mladý obránce navštívil i několik utkání extraligy, univerzitní ligy, či juniorských soutěží, byl hostem několika podcastů. Užil si také televizní studio s expertem ČT a svým bývalým koučem během zápasu reprezentace na Švédských hrách. „Moc rád jsem ho viděl. Když někoho trénujete a on zažije těžké chvíle, je úžasné, když se pak vrátí do společnosti. Znovu jsem ho musel obejmout, udělali jsme si fotku,“ líčí Antoš.
„Mluvil jsem tam i s jeho maminkou. Vždy obdivuji rodiče, jak musí být silní, že to vydrží. Musí to nejvíc protrpět ten kluk, ale ostatní se mu snaží pomoct. Kluci v kabině taky na Weitzáka nikdy nezapomněli. Myslím, že i on cítil, že na to nezůstal sám,“ dodává.
Nejdůležitější boj života má Sebastian už snad zdárně za sebou. A může pomalu přemýšlet o budoucnosti. V září by se měl vrátit do školy, další krok je spojený s hokejem, který začal hrát i jeho mladší brácha. Termín od lékařů ohledně možného návratu ale zatím nezná.
„Jejich oblíbená slova jsou, že si nemáme nic plánovat. To oni říkají nejradši,“ usměje se. „Bude to trvat minimálně rok, na Vánoce bych se snad mohl poprvé sklouznout na ledě. Já to taky nechci uspěchat. Po chemoterapiích mám křehké kosti. Stačilo by, kdybych blbě upadl na ledě nebo venku, a mohla by se mi zlomit kost. A to by byl průser a další dlouhé léčení,“ uvědomuje si nástrahy.
Už ale ukázal, že je velký bojovník. Návraty po vážné nemoci zvládli v minulosti třeba současný vítkovický kouč Miloš Holaň (také podstoupil transplantaci kostní dřeně), legendární Mario Lemieux či někdejší útočník Zbyněk Irgl. A mnoho dalších. Comeback tedy není nereálný.
„Je to sen, který si chci splnit. A zároveň jsou to průběžné malé cíle, kterými musím postupovat. Stometrové závody, sprinty,“ dobře ví Sebastian, že to nebude jednoduché. Ztratil tři hokejové roky v důležitém období, kdy se mohl výrazně posouvat. Místo toho bude muset všechno dohánět.
„Nejdřív se chci hlavně vrátit. A pak je další cíl se posunout na nějakou úroveň, když to bude možné a tělo to dovolí. Ale bude to dlouhé cesta, dva tři roky. Potřebuji nejdřív nabrat svalovou hmotu, rozhýbat tělo, získat zpátky mobilitu. Potom bude strašně dlouho trvat, než naberu zkušenosti, dlouho jsem hokej nehrál. Určitě se za tu dobu dost změnil,“ je mu jasné.
Bude se dál rvát, už teď je vítězem. Jeho příběh může inspirovat jiné mladé lidi i děti, pokud budou muset jako další čelit podobně krutému osudu. Aby taky porazili tu zákeřnou mrchu.
3 otázky pro Sebastiana
Oblíbený klub v NHL?
„Odmalička jsem měl vždycky rád Boston, ale vzhlížím ke všem klubům, rád na NHL koukám. Líbí se mi hra více týmů.“
Oblíbený hráč v NHL?
„Mám rád Davida Krejčího. Jeho vidění, přihrávky a genialitu tvořit hru. Z obránců se mi líbí Rasmus Dahlin z Buffala a Cale Makar z Colorada. Jsou tvořiví, hrají hodně ofenzivně, mají skvělý styl bruslení. Žádní nováčci, ale pořád jsou to mladí kluci, kteří se nebojí, dovolují si na ledě víc a víc. Oba jsou pro mě vzory.“
Sparta, nebo Slavia?
„V hokeji je to už jasné. Ve fotbale to bylo takové, že když jsem hrál ve Spartě, tak jsem to neřešil. Od doby, co jsem ve Slavii, tak ji podporuji i ve fotbale. Hodně spoluhráčů chodilo do Edenu fandit, párkrát jsem s nimi byl.“
Ideální hráč do party
|
MILAN ANTOŠ, jeho bývalý trenér v dorostu Slavie |
|
„Hrál za vyšší ročník, věkově byl ještě deváťák, když jsme ho měli v dorostu. Nastupoval vždy s o rok staršími kluky. Když máte v týmu mladší ročníky, bývají ti kluci spíš drobnější. Ale on byl vždy hodně udělanej, silnej kluk v obraně. Šlo z něho opravdu hodně energie. Právě proto hrál za starší. Neměl nikdy moc extra bruslení, ale nahrazoval to velkou bojovností, byl i šikovnej. A taky to byl prima kluk do kabiny. Ideální hráč do party a pro kolektivní sport.“ |
Napsal i Hertl
|
Nejen podpora rodiny, přátel, kamarádů z týmu Slavie. Podpůrné vzkazy přicházely ze všech stran, v čele s hvězdou NHL ze San Jose. „Psali mi kluci jako Tomáš Hertl, bývalý slávista. Nebo Ráďa Smoleňák z Hradce. Vláďa Sobotka ze Sparty, taky bývalý slávista. Nerad bych na někoho zapomněl, bylo jich víc. Moc mě to potěšilo. Je vidět, že nežijí jen svůj život, ale vnímají i ostatní. Bylo to od nich hezké. Ozvali se taky z jiných dorosteneckých týmů, třeba z Vítkovic,“ děkuje na dálku Sebastian. |
Témata:
Slavia, sport, Chance liga, hokej, O kapku lepší hokej, Sebastian Weitz, Sport na Heureka.cz
Související články
