Jedna rakovina, druhá… Sudí líčí, jak vstal ze dna. Myslel jsem, že umřu
Tohle je neobyčejný hokejový příběh. I když hokej je vlastně jen doprovodná část celé story. Jan Gabriel měl našlápnuto na kariéru čárového rozhodčího. Do té doby, než před něj ve 21 letech spadla první velká překážka: rakovina varlat. Tu zdárně přepral a začal budovat slibnou dráhu sudího. Když už se těšil, jak do toho šlápne naplno, přišla další zlá novina. Další rakovina. Tentokrát rakovina štítné žlázy. Po těžkém martyriu je Gabriel znovu zpět a znovu optimistický. Z druhé hokejové ligy by se rád v budoucnu vrátil zpět do té první. „Jsem ambiciózní ve všem, co dělám. Překonat dvě rakoviny nebylo snadné, ale posílilo mě to,“ říká Jan Gabriel, v civilu vedoucí odboru rozvoje města Mělníku.
Jaký je to pocit znovu se vrátit k práci, kterou máte rád?
„Perfektní. Naposledy jsem pískal loni zkraje roku v Děčíně druhou ligu, pak jsem musel skončit kvůli rakovině. A první zápas po uzdravení přišel v říjnu znovu v Děčíně. Začínám znovu, po nemoci jsem zase na začátku.“
Přeprat rakovinu jednou za život dá zabrat, vy jste ji musel svalit hned dvakrát. A v mladém věku. Jaký to byl zápas?
„Tím, že mám rodinu a doma malého prcka, zprávu o další rakovině jsem přijímal mnohem hůř než kdysi tu první. Tenkrát mi bylo jednadvacet, bydlel jsem u rodičů, studoval, bylo o mě postaráno. Tu druhou nemoc jsem vnímal mnohem hůř tím, že mám rodinu, o kterou se musím postarat. Jakmile mi doktoři řekli, že nevědí, zda se vyléčím, srazilo mě to úplně dolů a čtrnáct dní jsem byl duševně mrtvej. Stávaly se věci, kdy můj malej syn vyhodil z bazénku černý míček a já ho nechtěl jít zvednout. Za vším jsem viděl smrt. Byl jsem na dně.“
Co vás postavilo zpátky na nohy?
„Měsíc a půl po operaci mi došlo, že svůj psychický stav musím začít řešit. Buď vyhledat odbornou pomoc, anebo začít chodit do práce. Vrátil jsem se k profesi, což mi hrozně pomohlo. Hlava naskočila zpátky. Nebyl čas přemýšlet nad otázkou, zda přežiju, nebo nepřežiju. V tomto období mi nejvíce pomohla má rodina, hlavně manželka s mým synem.“
Jak zněly prognózy ohledně uzdravení z rakoviny štítné žlázy?
„Doktoři mi řekli, že existuje několik druhů onemocnění. Ale čekalo se na histologii. Za moji obrovskou výhodu se dalo paradoxně považovat, že jsem byl podruhé onkologickým pacientem, veškeré procesy se díky tomu zrychlily. Všechna vyšetření a nakonec i termín operace. Na některá vyšetření čekáte i měsíc, já na ně šel za týden. I na histologii se čeká tři týdny, mně ji zajistili za pár dnů. Za to vděčím svým ošetřujícím lékařům, kteří zaslouží velké díky. Naštěstí se prokázalo, že jde o papilární karcinom, který se relativně dobře léčí radioaktivním jódem. Ten je na tento druh nemoci účinný. To mě trochu uklidnilo, ale jistota nebyla žádná.“
Řeknou vám doktoři, jaká je šance na vítězství?
„Moc optimismu mi nedali. Jednoho dne mi lékaři sdělili zprávu, že mi nikdo nemůže zaručit, že se uzdravím, protože nádor byl rozlezlý po celém krku. Celá pravá strana byla napadená, vyndávali mi devatenáct uzlin, z toho třináct napadených rakovinou. Nedali mi žádnou garanci vyléčení. Což mě položilo. Chápu vyjádření lékařů z hlediska jejich profesionality. Dnes vám nikdo nemůže potvrdit, že se vyléčíte, protože nikdo neví, jak bude vaše tělo na léčbu reagovat. A v tu chvíli nastalo těch čtrnáct dnů, kdy jsem se cítil předem pohřbený.“
Jak vám došlo, že je něco špatně? Zduřely vám uzliny?
„Týden po prodělání covidu se mi na krku udělala boule. Možná mi to celé nastartoval právě covid. Jinak na ledě jsem se cítil dobře, fyzicky úplně v pohodě. Na zimáku mi boule vždycky splaskla, připadal jsem si v pohodě. Ale stejně jsem vyrazil ke svým lékařům, kde mi bylo řečeno, že se jedná o možný příznak po covidu. Pro jistotu mě poslali na sonografii. A pak už to jelo, začal kolotoč.“
Jaké myšlenky jste měl těsně před operací?
„Bral jsem to tak, že mi rozříznou krk, vyndají, co je potřeba a po dvou hodinách budu ze sálu pryč. Operoval mě pan primář a po zákroku mi povídal, že pro mě to sice operace těžká nebyla, ale pro něj středně těžká. A trvala šest hodin. Což mě zase rozhodilo. Přiznávám, že jsem se ve špitálu bál. A když jsem se podíval do zrcadla, jak mě řízli, zděsil jsem se. Hlavou se nedalo hýbat, odnesla to záda. Psychicky jsem byl úplně rozhozený. A to si o sobě myslím, že jsem mentálně silný, hlavně díky hokeji.“
Řekl vám někdo, jak velký nezvyk je prodělat dvakrát rakovinu na jiném místě v těle?
„Paní doktorka onkoložka. S tím, že existuje málo lidí a navíc takhle mladých. Okamžitě mě hnala na genetické vyšetření, protože není normální mít takový nádor v mém věku. Naštěstí genetika dopadla dobře.“
Máte aspoň nyní určitou jistotu, že byste od rakoviny měl mít klid?
„Byť je genetika alfou a omegou všeho, jistota není. Já obě ta onemocnění přičítám stresu a z nich vyplývajících situací. Musím se naučit nenervovat se. V práci ani v životě. Sice vám nikdo z doktorů nepotvrdí, že stres může být příčinou vzniku takové nemoci, ale já bych tomu věřil.“
Jak se nemoci promítly do vaší kariéry rozhodčího?
„Hrál jsem hokej a do toho od osmnácti pískal. V Mělníku jsem hrál krajskou juniorku a tušil, že dál to nepůjde, tak jsem začal dělat i rozhodčího. V jednadvaceti jsem byl adeptem pro krajskou komisi na to, že by mě mohli vybrat na seminář pro svazové soutěže. Ale v září 2011 mi diagnostikovali rakovinu varlat a měl jsem po sezoně. Byl jsem vyděšený, když mi doktor řekl, že mám rakovinu varlete, zhroutil se mi v tu chvíli svět. Absolvoval jsem operaci a poté čtyři cykly chemoterapie, kdy jsem byl vždy týden v nemocnici a dva týdny doma. Po chemoterapii mi bylo špatně, vypadaly mi vlasy. Doma se mě lekl i papoušek, jak jsem vypadal.“
Jak se kariéra vyvíjela dál?
„Po vyléčení jsem si na svazu udělal nejvyšší licenci. Z úplných začátků, kdy jsem pískal dorosty a juniorky, jsem se dostal do první ligy, kde jsem odpískal pár zápasů a dokázal si, že na tuto soutěž výkonnostně mám. Ale na začátku dalšího ročníku jsem se vrátil zpět do druhé ligy…“
Nyní tedy druhá liga s ambicemi jít výš?
„Jednoznačně. Nejsem z těch, kteří by dělali něco napůl. Když něco dělám, tak pořádně. Upřímně, nemám v hlavě plán, že chci být za pět let v extralize. Chci jít nahoru postupnými kroky. Momentálně jsem ve druhé lize a rád bych se někdy zase vrátil zpět do první ligy.“
A je to průchozí?
„Nemyslím si, že jsem ve 33 letech starý rozhodčí. První ligu i extraligu pískají starší kluci. Jsem ambiciózní. Pro mě je zázrak a bomba, že jsem se dokázal vrátit. Rok a půl jsem nebyl na ledě. A když jsem poprvé na něj skočil, něco tak skvělého jsem dlouho necítil. Ale vím, že nemůžu chtít všechno hned. Musím se nejprve aklimatizovat, dostat zpátky do top formy. Každým odpískaným utkáním se cítím líp a líp. A uvidíme, co přijde v příští sezoně.“
Jak snášíte pískaní lidí na sudí? Pravda, čároví jsou vzteku publika spíš ušetřeni.
„Když jsem přišel na svaz, hrozně jsem řešil, že na nás trenéři neustále řvou. Hrozně jsem si to bral a snažil se jim oponovat. Což mi do budoucna pomohlo. V tomhle směru už jsem kliďas. Jo, lidi na nás řvou, ale nic si z toho nedělám. Je to taková psychologická hra, která vás mentálně posílí i v osobním životě.“
Kdo na vás hulákal nejvíc z trenérů?
„Láďa Lubina. Trénoval Dvůr Králové, v Nymburku sestoupil mezi vrátka a dával nám pořádnou sprchu. Pamatuju si to hlavně proto, že jsem jako kluk jezdil k němu na hokejové školy do Dvora. Říkám si: Já k tobě jezdím odmala na hokejovky a ty na mě teď takhle řveš… (usmívá se) Dával mi tenkrát základy hokejové i základy do života. A pak mi dával čouda.“
Vzhlížíte k nějakému rozhodčímu?
„Snažím se vzít si od každého něco. Někdo je výborný bruslař, jiný má zase výbornou signalizaci. Jsou kluci, se kterými se mi píská hodně dobře a mám si od nich co vzít. Většinou jde o kluky z extraligy, s nimiž pískám extraligu juniorů nebo dorostu. To je pro mě největší zážitek a zkušenost.“
Kluby neustále brblají na arbitry, jaký je váš pohled na kvalitu těch domácích špičkových?
„Máme nejlepší rozhodčí v Evropě.“
Určitě?
„Stoprocentně. Ale taky máme nejnáročnější diváky. Přijde mi, že kluby si často neváží toho, jak kvalitní a odborně zdatné máme rozhodčí.“
Někdy si však trenéři či hráči stěžují na aroganci sudích, na neschopnost normální reakce vůči výtce. To pro vás není téma?
„Rozhodčí nejsou arogantní. Máme etický kodex, podle něhož musíme fungovat. A na jeho základě nejsme arogantní. Víte, nejde se neustále s někým vybavovat. Ano, trenér občas musí dostat zpětnou vazbu, jenom není možné, abychom za nimi jezdili při každém střídání. Hodně hráčů a trenérů se pak domnívá, že jsou sudí nafoukaní. Ne, oni jen dodržují pravidla. Já ty kluky znám a vím, že arogantní nejsou. Opravdu ne. Hlavní rozhodčí má přijet k trenérovi a říci mu: Viděl jsem to tak, tak a tak, proto jsem se takto rozhodl… A odjet. Být to jinak, hra by trpěla, celý zápas by se neúměrně natahoval.“
Domácí ligový fotbal je oproti hokejovému ovšem mnohem dál v komunikaci vůči fanouškům. I po vypjatých utkáních je hlavní sudí schopen na kameru obhajovat své verdikty. V hokeji v den utkání nesmí aktéři o sudího ani slovem zavadit a rozhovory s nimi neexistují. Což obrazu vaší branže neprospívá.
„Všechna čest fotbalovým rozhodčím, kteří jdou před kamery a vše okomentují. My to máme nastavené jinak. Ale trvám na názoru, že jsme evropská špička. Máme spoustu sudích, kteří pískají mistrovství světa. Kvótu máme vždycky plnou. Kolik našich fotbalových sudích patří do evropské elity? Panem Královcem to skončilo. Jakmile se blíží pražské derby Sparty se Slavií, hledá se, kdo by ho odpískal. Nebo si zveme sudí z Polska, jako kdysi. To je podle mě obrovská chyba.“
Zvláštní je, že na vrcholných světových akcích si čeští arbitři vedou velmi dobře, vystupují sebevědomě, doma mi přijde, že někdy tlak nezvládají.
„Nemyslím si, že by rozhodčí tlak nezvládali. Je to spíš o tom, že si u nás fanoušci, trenéři a hráči dovolují více na rozhodčí, než je tomu ve světě. V jiných vyspělých ligách nevidíte tak špatné chování k rozhodčím jak u nás. Rozhodčí by měli být autoritou a nemělo by se jimi opovrhovat, protože bez nich by se hokej hrát nemohl, jsme součástí hry.“
