Kaberle v Síni slávy Kladna: Velká pocta. Do Česka na skok, co teď dělá?

„Je to velká pocta. Vyrůstal jsem tady od malička. Hrál jsem za PZ Kladno. Moc si toho vážím, když vidíte, jaké jsou tady vyvěšené legendy. Je moc hezké být součástí toho. Musím hlavně poděkovat všem, co se toho účastnili. Všichni trenéři od malička a vedení, až po seniorský tým Kladna i nároďák a později v Kanadě i v Americe. Hlavně by to asi nešlo bez rodičů, babiček a dědů. Když jsme sem chodili od šesti sedmi ráno, táta s mámou pracovali a nestíhali. Bez toho zázemí by to nešlo. A hlavně také bez spoluhráčů, se kterými jsem vyrůstal tady i v cizině. Byť už 10 let nehraju, před ceremoniálem jsem nervózní jako před zápasem.“

„Jsem ten nejmladší. Na mě tedy vždycky byl ten největší tlak, abych dokázal, co táta s bráchou. Abych taky něco udělal. Jsem rád, že jsem se tam dostal. Člověk musí mít nějaký talent, ale práce za tím musí být. Odpracovaná léta a čtyři měsíce mezi sezonami. Spoluhráči a trenéři tomu hodně pomohli. Nehrál jsem tu dlouho, dvě sezony, než odešel do Kanady, a potom, když skončil v NHL, ještě jednu sezonu. Jsem rád, že jsem mohl skončit, kde jsem začal. Vážím si toho být s bráchou a tátou.“

„Hlavně jsem zase viděl rodiče a bráchu, všechny kamarády, se kterými jsem vyrůstal. V sobotu narychlo velká oslava, brácha měl padesátiny. Sešlo se to najednou. Jsem trošku utahaný, nebudu to zalhávat, moc jsem se nevyspal. Je výborné, že to takhle vyšlo alespoň na čtyři dny. Jsem rád, že mladý (syn Lukáš) mohl být se mnou a byl toho součástí. Hraje hokej, je mu 11, tak ať ví, co se kolem hokeje točí a motá.“

„Bohužel, nejsme nejmladší, tenhle sport je čím dál mladší, alespoň to tak vypadá. Vidím to v NHL, že kluci končí dřív. Hrávalo se do čtyřicítky. Což se teď málo vidí. Pleky byl hodně vytížený tady i v Montrealu, tělo to asi cítilo. Škoda, že nedohrál celou sezonu, ale bohužel špatná záda. Když zdraví řekne konec, nedá se nic dělat. U nároďáku bude takový vzorový, jak ukazoval na ledě. Dodá do toho mladou krev. Poslední léta celkově jsou tam mladší trenéři, třeba Židla (Marek Židlický). S dvacítkou udělali výborné výsledky. Teď tihle kluci jdou do áčka, doufám, že úspěchy zase budou, jako byly před 10-15 lety.“

„Takové věci se stávají, když nejsou úspěchy. Zkusili to se zahraničním trenérem. Asi to nevyšlo, jak původně chtěli. Jsem rád za lidi, co jsou teď u nároďáku. Myslím, že jsou všichni spokojení. Dodají tomu šmrnc. Mladší lidi, většinou bývalí hráči, ti vědí, jak se hráči cítí na ledě. Doufejme, že výkony půjdou nahoru.“

„Při dvacítkách jsem ho viděl, ale líbili se mi všichni, hráli jako mančaft. Jsem rád, že v NHL vidím Čechy, ale bylo by dobré, aby jich bylo víc. Když jsem hrál já, bylo tam 60-70 Čechů, teď ani nevím kolik jich je. Rád se na ně podívám, vždycky je hezké vidět, jak kluci z Čech válí. Pastrňákovi to jde výborně, už loni měl parádní sezonu, jen tak dál pro něj. Doufám, že dostanou šanci kluci z poslední dvacítky. Po turnaji z týmu vystoupili jednotlivci. Jsou to velcí kluci a jsem rád, že se takhle ukazují. Snad se víc prosadí.“

„Zatím nic neplánuji. Každopádně do budoucna, až děti budou starší, bych se tomu nebránil. Juniory, chlapy, záleží, jak bych se na to cítil. Myslím, že další dva až tři roky nic takového nebude. Snažím se být u syna, u mládežnického hokeje. První sezonu jsem ho trénoval, ale teď už ne. Politika je všude, tady i v zahraniční, člověk by si myslel, že mu nadržuju. Jsem tam jen jako tatínek a šofér zároveň. Jsem rád, že v Kanadě hraje v nejlepší soutěži. A že ho to hlavně baví. To bude nejvíc důležitý. Kdyby ho nebavil, nebudu ho nutit. Až bude starší, chtěl bych něco jako Pleky. Zůstat u hokeje.“

„To je byznys manželky a její ségry. Máme ještě další jinou (restauraci), do které dalo peníze více lidí. Já pomáhal za covidu rozvážet jídlo. Hodně restaurací zaniklo kvůli tomu, že nevymysleli, jak udržet podnik, aby běžel a zůstal na svých nebo jen trochu v minusu. Manželka Julia vymyslela, že budeme rozvážet a dělat jídlo na vyzvedávání. Jsem rád, že jsem toho byl součástí a mohl pomoct. Taky jsem rád vypadl z baráku, kde byly tři děti doma, školu měly na počítačích, byl to trochu blázinec. Jezdil jsem tedy po městě a rozvážel v okolí restaurace. Občas dělám něco s Torontem a legendami, občas podpisovku, zápas s veterány, cokoliv se naskytne. Plus děti, nějaké koníčky, tenisy a hokeje.“

„Hodně se změnila pravidla a hlavně rychlost. Když vidím kolikrát, jak tam lítají. Hráči trénují trošku jinak. Je to všechno o nohách, hráči už nejsou tak silní. Nikdo nezvedá činky jako my tenkrát, benchpress. Je to všechno o rychlosti, nahoru dolů. Když hráč neumí bruslit, moc toho neukáže, nebo se v NHL neprosadí. Už se ani moc neperou. Snaží se, aby nebyly otřesy mozku. Málokdy se vidí rvačky. Musíš být rychlý, to je velká změna. Když lítali, dávali si do těla a tím se utahali. Kolikrát se cítím blbě za gólmany, aby udrželi čisté konto, je tam spousta šancí, to je hrozný. Kolikrát za třetinu mají víc šancí, než jsme měli my za celý zápas.“