Výborný s manželkou: Neutráceli jsme nikdy. Vybrala jsem si tě na plakátu
Zlatý kapitán. Pětinásobný mistr světa, rekordman v počtu reprezentačních zápasů i účastí na šampionátech. Bývalý hokejový útočník David Výborný drží unikát i v soukromí. Od sedmnácti let žije s manželkou Irenou, což je v době divokých sportovních rozchodů věc nevídaná… U příležitosti jeho nedávných padesátin přinášíme jejich dvojrozhovor o tajemství třicetiletého manželství, úspěšných dětech i odvážných fotkách.
Od zlaté Vídně z roku 1996 absolvoval 12 (!) mistrovství světa v řadě. Na nich získal osm medailí. Dvakrát vyhrál ligu se Spartou, válel i v NHL. Celou dobu mu vytvářela prvotřídní servis paní Irena. Ale dělala to s láskou. „Já jsem každý ráno byla unavená, vyčerpaná. Davča přišel z vedlejší ložnice, byl krásně do růžova vyspinkanej a šel na trénink,“ usmívá se sympatická dáma, která kývla na nabídku deníku Blesk, aby se v rámci překvapení pro manžela nechala odvážně nafotit.
Jak se vám manželka líbila?
David: „Bylo to hezké překvapení pro mě. Hned jsem si uvědomil, že už to pro mě udělala, když mi bylo čtyřicet. To jsem ještě hrál v Boleslavi. A teď to bylo stoprocentně naposledy.“
Nenafotíte se v šedesáti?
Irena: „V tom věku už asi nebude co ukazovat!“ (smích)
Opravdu jste to netušil?
David: „Ne. Když jsem ráno vstával, tak mi Blesk ukázali.“
Manželka vedle vás snad vůbec nestárne!
David: „Ne, to jenom tak vypadá na těch vyretušovaných fotkách.“
Irena: „To ti tedy pěkně děkuju! Tohle tam určitě nevyjde v tom rozhovoru, že ne?“ (smích)
Když vás Blesk oslovil, hned jste do toho šla?
Irena: „Davčovi jsem jako dárek k padesátinám dala kalendář, takže ty fotky jsem už měla. A říkala jsem si, proč to po deseti letech nezopakovat.“
Nebyly fotografie až moc odvážné?
David: „Ne, bylo to v pohodě. Když vidím, co tam ukazují ostatní, nedá se to srovnat. Tohle bylo ještě v pohodě.“
Nestyděla jste se při focení?
Irena: „Vůbec ne. Fotili jsme s úžasnou Katkou Hajdinovou, která kolikrát fotila celou naší rodinu. Takže jsem věděla, do čeho jdu. A že ty fotky nejsou vulgární.“
Vy jste si přála být modelkou?
Irena: „Já jsem v mládí, ještě dřív, než jsem se poznala s Davčou, byla v modelingové agentuře Czechoslovak Models. Pár let jsem se modelingu věnovala. Potom jsem ho poznala a zatrhnul mi to. Byl šmitec. Už se mu to moc nelíbilo. Navíc jsme spolu hodně brzo odešli do Kanady, takže nebyla šance.“
Jak si vážíte toho, že jste spolu dlouho? Už máte třicet let od svatby, to není u hokejistů příliš obvyklé.
David: „Je to super. Možná je pravda, že jsme spíš unikát. Vím, že i další páry jsou spolu tak dlouho, ale možná z dřívější generace. Ovšem třeba i Patýs (Pavel Patera) drží.“
Irena: „Vždycky jsem se snažila, aby rodina fungovala. Dělala jsem pro ni maximum. V každém vztahu jsou těžší momenty, ale když člověk chce, vždycky se dá všechno zvládnout. Je to hlavně o komunikaci. Přijde mi, že teď žijeme v době, kdy se lidi nechtějí moc spolu bavit a řešit problémy. Radši od nich utečou. Je dost mladých, kteří mají malé děti, a najednou jdou od sebe. Nám to zatím běží, snad to vydrží napořád.“
Jak jste se vlastně dali dohromady?
David: „Seznámil nás Robert Kostka, který se mnou hrával na Spartě. Teď dělá agenta. Seděl vedle mě v kabině a jeho manželka byla Irči kamarádka. Takže tak, viď?“
Irena: „Předal ti telefonní číslo, protože jsem si tě vybrala na plakátu. Přesně si pamatuju, jak jsme se domlouvali, kdy si zavoláme. Tehdy ještě nebyly pevné linky všude, takže Davča si musel jít zavolat k babičce. Dali jsme si rande na Václaváku. No, a bylo…“
David: „My jsme ji v Jirnech tehdy neměli, protože byly podvojné linky. Takže jsem musel jít tři sta metrů! Už v tu dobu jsem si říkal: Snad aspoň bude stát za to, když jdu takhle daleko!“ (smích)
Asi nelitujete těch 300 kroků, ne?
David: „A víte, že ani ne?“
Irena: „Tak to tedy velké díky!“
Jak jste to tehdy brali? Tušili jste, že se ze vztahu může vyklubat životní láska?
Irena: „Nám tehdy bylo sedmnáct, já jsem se učila na prodavačku po mamce. Dřív to tak bylo, že děti chodily na stejné obory jako rodiče. Dělala jsem v Bílé labuti a Davča mě tam kolikrát vyzvedal, když mi skončila směna.“
David: „V devatenácti jsme potom odjeli do Kanady, kde jsem rok hrál v AHL. Tam už jsme byli celou dobu spolu. Byla to sezona 1994/95, kdy v NHL byla výluka. Když se pak sezona rozjela, nahoru do Edmontonu mě nevzali, takže jsem se další rok vrátil do Sparty. To už jsme ale za sebou měli společný rok v zámoří.“
Irena: „Začala jsem se starat o domácnost. Musela jsem se naučit, jak to tam chodí, protože to byl obrovský rozdíl proti tomu, jak to bylo doma. Byli jsme trošku vykulení, prostě jiný svět.“
David: „Já jsem v tu chvíli řešil hlavně hokej. To pro mě byla jasná priorita.“
Vy už jste tehdy vycítila, že z něj bude hokejová hvězda?
Irena: „Když jsme spolu začínali, Davča se teprve pomalu dostával do áčka. Takže jsem nemohla vědět, jestli jednou bude úspěšný, nebo ne. Neměla jsem to dané ve stylu: Jo, to bude slavnej hokejista, takže se ho budu držet zuby nehty! Prostě jsme si rozuměli, byli jsme spolu. Od začátku jsem mu dělala zázemí, aby se mohl soustředit opravdu jenom na hokej. Netahala jsem ho po večírcích, po večeřích. Hned od začátku jsem se mu ve všem podřídila. Ale my jsme se takhle domluvili, vyhovovalo nám to. A zůstalo to vlastně doteď.“
Právě to, jaké vám i celé rodině vytváří zázemí, je pro vás, Davide, nejdůležitější?
David: „Stoprocentně. Bez toho bych se v kariéře nedostal tak daleko. Spousta kluků podobné zázemí neměla a možná jim to i uškodilo. Nemohli doma tolik odpočívat. Já jsem vsadil na kariéru a bez Irči by to nešlo.“
Irena: „Když byly děti malé, bylo to hlavně na mně. Často jsem s nimi byla sama, Davča potřeboval mít svůj režim. Pro něj byl důležitý spánek, po každém tréninku přišel domů a šel až na pět hodin spát. Já jsem děti vzala a někam jsme šli, aby se mohl vyspat. Strašně dlouho jsem je vychovávala sama, učila jsem je, že tatínek spí, musíme být potichu. Snažila jsem se mu vyhovět tak, aby vůbec nemusel nic řešit, co se týče bydlení, domácnosti a dalších starostí. On měl hokej, já rodinu a děti.“
Opravdu jste po tréninku spal až pět hodin?
David: „Čtyři stoprocentně. I když jsme dřív neměli děti, tak si pamatuju, že před zápasem si Irča šla lehnout se mnou. V hrací den nebylo tolik času na spánek, ale jinak jo. Přijel jsem v jednu domů, pak jsem vstával v pět. A večer jsem zase normálně usnul. V deset už jsem zase spal.“
Výborná: „Museli jsme mít oddělené ložnice, protože potřeboval kvalitní spánek. A naše děti byly celkem hyperaktivní. Deniska vstala ve čtyři ráno a do šesti nespala. Což by fakt nešlo. Já jsem každý ráno byla unavená, vyčerpaná. Davča přišel, byl krásně do růžova vyspinkanej a šel na trénink. Mohl se naplno věnovat kariéře. Nebylo to tak, že by přišel po tréninku a já mu dala kočár do ruky, že musí jít ven. Jezdili jsme s dětmi sami na hory, na výlety.“
David: „A já jsem pak slíznul smetanu. Irča tohle všechno oddřela a já jsem si s dětmi jenom hrál. Aby si zas lidi nemysleli, že jsem s nimi vůbec nebyl… To ne. Doma jsme mastili hokej. I s Míšou, i když ho pak nehrál. Navíc chodil v Columbusu se mnou do kabiny, vyrůstal v hokejovém prostředí.“
Jste ráda, že když už jste se partnerovi takhle oddala, že jeho kariéra opravdu stála za to?
Irena: „Já si vůbec nechci dávat nějaký zásluhy, ale…“
David: „Ale dáváš si je, co?“
Irena: „Chtěla jsem říct, že jsem to dělala z lásky. Nikdy jsem si nestěžovala. Takhle jsme se domluvili. Že já se budu starat o domácnost a o děti, on bude vydělávat peníze. Takže jsem šťastná, že se mu dařilo celou kariéru. Pro rodinu jsem dělala maximum, život jsme uzpůsobili hokeji. Jsem ráda, že byl tak úspěšný. Jsem za něj šťastná.“
Řešili jste někdy výškový rozdíl? Protože Irena je na první pohled vyšší…
Irena: „Když jsem s Davčou, nenosím radši podpatky. (smích) Ale ne, já je moc nenosím ani normálně, protože jsem i tak dost vysoká. Navíc jsem spíš sportovnější typ. Vůbec nám to nevadí. Jsou páry, které jsou na tom ještě hůř než my.“
