Kučera: Nároďák byl víc než Stanley Cup. Co začátky v NHL a proč při Jágrově gólu působil komicky?

Nikdy neplnil titulní strany. Ale zažil toho v kariéře mnohem víc než někteří další, kteří se na nich objevovali. V Jihlavě na vojně musel sloužit chvíli u tankistů, z mistrovství světa má čtyři medaile, z toho dvě zlaté, třikrát vyhrál extraligu, v NHL si zahrál finále Stanley Cupu a v nejlepší lize zvládl 465 zápasů. V Letňanech spolu s bráchou vybudovali hokejový komplex, který se stal vzorem pro ostatní.

Na ledě byl příkladným poctivcem a lídrem. „Teď si užívám hokejový důchod. Věřím, že zasloužený,“ usmívá se 57letý bývalý bek, který v roce 2000 nechyběl u toho, když národní tým v Petrohradu, vedený Josefem Augustou, obhájil zlato. Teď je reprezentace v podobné situaci, po slavné Praze se chce o totéž pokusit na nadcházejícím mistrovství ve Finsku.

Jak si vybavujete vaši obhajobu? Věřili jste si v roce 2000 hodně?
„Tehdy až tolik ne. Protože před Petrohradem přicházela jedna omluvenka za druhou, jeli jsme tam s týmem, od kterého se moc nečekalo. Dávalo se to v médiích najevo. Měli jsme i velkou kliku v tom, že Rusové, kteří měli ve svém středu samé hvězdy, se nějak sesypali a málem hráli o sestup. Takže konkrétně v tomhle případě jsme na zlato nemysleli. Spíš jsme měli respekt a obavu, abychom neudělali ostudu. Zpětně jsem potom četl rozhovor s panem Augustou.“

O čem tehdejší kouč mluvil?
„Také se ho ptali, jestli měl před Petrohradem obavy, protože přišla spousta omluvenek. On říkal, že ani tolik ne. Že se hlavně bál, aby neodmítlo jádro, jako byl Jirka Dopita, David Výborný, Robert Reichel, Tomáš Vlasák nebo Roman Čechmánek. Jmenoval i mě, čímž mě hodně potěšil.“

A na vás se nabalili ostatní…
„Určitě se trenérovi ulevilo, že my všichni jsme jeli. Měli jsme v týmu dost mladých kluků i nováčků. Hodně hráčů z NHL nejelo, asi se jim nechtělo do Petrohradu, ale to se prostě někdy tak sejde. V tomhle případě si nemyslím, že jsme až tolik mysleli na obhajobu. To spíš o rok později, když kluci jeli do Německa v roce 2001, to asi v hlavách měli. Přijeli hráči ze zámoří, mužstvo bylo silné. I mentálně. Když dvakrát za sebou vyhraješ a jedeš na další, máš sebevědomí.“

Petrohrad 2000 bylo první mistrovství, které vedl Augusta jako hlavní kouč, předtím byl asistentem u Ivana Hlinky. Byla na něm znát lehká nervozita?
„To bych neřekl. Měl za sebou už velkou trenérskou kariéru, byl dostatečně zkušený. Byli si s Ivanem podobní, stejná škola. Nedělali z toho velkou vědu, nemusely tehdy být ani velké rozbory a speciální příprava. Českému hokeji se dařilo a hráči byli tak výjimeční… Nechci říct, že by to zvládnul každý trenér, to zase ne, ale oba věděli, co je třeba během turnaje udělat.“

Nechali to na vás, hráčích, že? Kdyby přišel po Hlinkovi někdo jiný, kdo by chtěl machrovat a strhávat na sebe pozornost, asi by to neklapalo…
„O to ani nejde, spíš mi přijde, že dřívější generace měla volnější přístup k zápasům. Nebylo tolik rozborů. Jo, něco jsme měli nacvičené, ale nedá se to srovnávat. Hráči na to nebyli zvyklí. Tenkrát to stačilo, dneska už by to asi bylo málo.“

Šampionáty vám i z osobní stránky vyšly skvěle, cítil jste se na vrcholu sil?
„Mám dojem, že jsem měl hodně dobré mistrovství v roce 1998, kdy jsem se dostal do All Star týmu a byl jsem i vyhlášený nejlepším obráncem.“

To jste byl i o rok později.
„To ano, ale to mi přišlo trochu… Ne za zásluhy, ale direktoriát turnaje se to snažil nějak rozdělit. Jednoho hráče z vítězného mužstva, jednoho z poraženého. Pak je All Star výběr, který dávají dohromady novináři. Ti bývají hodně zkušení, objeli hodně šampionátů, takže je to trošku víc. V roce 1998 jsem získal obojí… O rok později bylo znát, že hlavně ke konci turnaje jsme měli v týmu další beky, kteří hráli výborně. Ale prostě jsem to dostal já.“

Nebuďte příliš skromný. V roce 2000 jste vytvořil skvělou dvojici s Michalem Sýkorou, s nímž jste předtím získal titul se Spartou.
„Je pravda, že nám sezona vyšla. Po týmové i osobní stránce. Rozuměli jsme si, na ledě to bylo znát. Trenér na naší dvojici hodně vsázel, protože tam bylo dost nováčků. Byl rád, že jsme si formu přenesli i z extraligy.“

Sýkora? Je to hodně nešťastná věc...

Sledujete osud Michal Sýkory? Je pod palbou žalob poté, co mu nevyšlo podnikání a spoustě sportovcům dluží peníze.
„Jo, to vím.“

Co na to říkáte?
„Je pravda, že když se potkáváme s bývalými hráči, tak ne, že bychom to úplně řešili, ale padne na to řeč. Ani pořádně nevím, co k tomu mám říct. Protože i někdo ze známých ze Sparty mu poskytl nějakou částku na investování a… Je to hodně nešťastná věc. Michal se s tím musí sám vyrovnat a hlavně se k tomu musí nějak postavit. Ale víc bych to nechtěl komentovat. Většinu toho vím z médií, maximálně pak něco slyším od lidí, kteří mu peníze svěřili.“

Ale není žádné tajemství, že spousta lidí mu nemůže přijít na jméno.
„No jasně. V hokejovém prostředí to hodně rezonuje. Nedivím se lidem, že jsou naštvaní. Někomu důvěřujete, svěříte mu peníze k investování, které jste si vydělal ve sportu, protože se chcete nachystat na další etapu života. A pak o to přijdete. Smutný příběh.“

Když se vrátíme k hokeji, vy jste trošku váhal, jestli do Petrohradu jet? Když bylo tolik omluvenek?
„Určitě ne. Šampionáty se neodmítaly. V sezoně jsem se omluvil jenom z turnaje v Moskvě, na tom jsme se domluvili s panem Augustou. Hlavně kvůli tomu, že jsme hráli se Spartou Evropskou ligu a dostali jsme se do finále proti Magnitogorsku. Naštěstí jsem po sezoně byl zdravý, měli jsme po titulu se Spartou i chvíli čas na oslavičku a regeneraci. Když o mě měli trenéři zájem, nebylo co řešit. Navíc jsme se připojili až před mistrovstvím, jeden, dva přáteláky a šlo se na věc.“

Dnes příprava trvá pro někoho až šest týdnů.
„Je to jiné. Ale třeba se někomu, kdo se připojil hned na začátku, může povést, že se dostane až na šampionát, ne?“

Určitě ano. Může být trochu paralela právě s rokem 2000? I letos se kupí omluvenky, po domácí Praze je těžké hráče do Finska nalákat.