Legenda Kaberle vzpomíná: Rusáci znali doping. A alkohol. Proč nemohl emigrovat?
Kanaďané si mysleli, že místo s hokejkou hrajeme s větví uříznutou ze stromu. Když zápas skončil, bylo ticho jak v kostele. Hráči i diváci asi čekali, že ještě něco bude. Nevěřili, že jsme je porazili. Bývalý vynikající hokejový obránce František Kaberle starší se ve svých vzpomínkách pro Paměť národa vrací ke svým začátkům v Kladně a reprezentaci. Mluví také o hraní za minulého režimu, kdy byl v zámoří lákán, aby emigroval. Ohlíží se také za angažmá a životem v Japonsku.
Narodil jsem se uprostřed léta, v srpnu 1951. Jsem kluk vesničan, dětství jsem prožil kousek od Kladna. Rodiče vedli samoobsluhy, neměli na mě moc času, o chod domácnosti se starala babička. Mám ještě mladší sestru Vilemínu.
Naše rodina sportovně založená nebyla. Táta sice trochu hrál fotbal, ale spíš byl vesnický muzikant. Víc mě ve sportu podporoval děda. Bruslit jsem se naučil u nás na rybníku, když mi bylo asi pět let.
Hokej jsem začat hrát až ve čtrnácti, zároveň jsem dělal i fotbal. Vypadalo to, že ze mě bude fotbalový brankář. Přemlouval mě k tomu pan Sklenička, který tehdy vedl mužstvo Kladna. Ale já cítil, že v hokeji dokážu víc. Vystudoval jsem průmyslovku a Poldi Kladno mě spolu s Milanem Novým chtělo dát na vojnu jen na pět měsíců. Poldovka byla velký ocelářský podnik, říká se, že měla přes dvacet tisíc zaměstnanců. Z toho bylo nemálo zbytečných. My hokejisti a fotbalisti jsme tam byli zaměstnáni, ale do práce jsme vůbec chodit nemuseli. Mistr nám nosil zálohy a výplaty až do kabiny. V podniku jsme byli jen na exkurzi, abychom viděli, jak to tam vypadá. Když se nám nedařilo, slyšeli jsme věty: „Když budete hrát blbě, půjdete normálně do práce.“
Kluci, které jsem měl jako vzory, dřív do práce chodili. Nastupovali na šestou, v deset odešli a ve dvanáct měli trénink. Když jsem začínal já, už jsem mohl jen trénovat a do práce jsem nemusel vůbec.
František KaberleNarozen: 6. srpna 1951 (73) v Kladně Pozice: bývalý hokejový obránce Kariéra: kladenský odchovanec získal první ligový titul s Jihlavou během vojenské služby (1974), pak přidal 5 ligových prvenství s Poldi (1975-78 a 1980). Dvojnásobný mistr světa (1976, 1977) získal i tři stříbrné medaile (1975, 1978, 1979) a zahrál si finále Kanadského poháru (1976). V roce 1982 odjel na angažmá do japonské Furokawy, později hrál v německém Duisburgu. Po kariéře: v 90. letech se vrátil do Japonska jako trenér, trénoval i mládež v Kladně, kde pracoval jako sekretář. V roce 2010 byl uveden do Síně slávy českého hokeje. |
Na trénink pěšky
Povinnou vojnu jsem nakonec strávil ve špičkovém mužstvu Dukla Jihlava, kde jsem získal i první mistrovský titul. Po mém návratu se v Kladně vytvořil silný kádr, takže jsme hned v sezoně, kdy jsem se vrátil do civilu, s Kladnem vyhráli ligu. Byli jsme dobré mužstvo a myslím, že roli v tom hrálo i to, že nás tam bylo hodně vesničanů. Všechno jsme si museli vydobýt, byli jsme zvyklí doma pomáhat, žili jsme skromně.
Na tréninky jsem jezdil několik kilometrů na kole nebo autobusem. Ty jezdily v pět ráno, aby se s nimi dělníci dostali na šestou do Poldovky. Vracel jsem se mnohdy v jedenáct v noci s dělníky, kteří jeli z odpolední šichty. Často jsem chodíval pešky. Nedovedu si představit, že by dnes někdo klukům řekl, ať jdou na trénink nebo na zápas několik kilometrů pěšky. Já vím, dnes je všechno jiné. Já když začínal, tak se ani na led nebraly helmy.
Ze záskoku opora
To, že jsem byl po návratu z vojny nominován spolu s Milanem Novým do národního mužstva, byla moje životní klika.
