Pouzar: Přemýšlel jsem, že život sám ukončím

Když mu před čtyřmi lety diagnostikovali leukémii, nezdrtilo ho to. „Šel jsem do boje s tím, že vyhraju,“ říká vyrovnaně Jaroslav Pouzar. A vítězí. Zhoubná nemoc mu ale nenávratně ničí život. Osud si s ním hraje dál...

Sám říká, že kromě sluchu jej trápí i zrak. Má potíže se stabilitou. Ztratil chuťové buňky. Permanentní astma jej nutí neustále odkašlávat hleny, které se mu usazují na plicích. Poškození lícního nervu jej výrazně limituje v pohybu pravou půlkou obličeje.

„Občas kvůli tomu prskám a není mi moc rozumět. Ale snad se se mnou mluvit dá,“ pousměje se trojnásobný vítěz Stanley Cupu.

Zdravotních patálií máte hromadu. Jak se cítíte?
„Dá se říct, že se to zlepšuje, i když to tak možná nevypadá. Občas ale dostanu horečky a doktoři neví, z čeho to je. Musím tím pádem vždycky alespoň na tři dny do nemocnice, aby mi dali antibiotika do žíly.

Jaroslav Pouzar

Už je mi to tak nějak jedno, jestli v Síni slávy jsem, nebo ne. Já tu svou mám doma! Jsou tam medaile, poháry, výstřižky z novin. Jednou to dám všechno synovi, aby si nemusel myslet, že měl tátu k ničemu. Já jsem hrdý na to, že jsem z Budějovic a tady mě lidi uznávají. To, že v Praze jsem pro někoho jen hloupej Budějčák, s tím já nic nenadělám

Jsou pro vás horečky nebezpečné?
„Řešit se to musí. Ale když jsem byl po transplantaci, tak jsem musel s každou horečkou do Brna na kliniku. V té době hrozilo, že transplantát napadne orgány. Darovací štěp kostní dřeně je totiž hodně silný a může dělat problémy. To se stalo naštěstí jen jednou, ale vyřešilo se to injekcemi antibiotik přímo do jater.“

Celkově jde vše směrem, kterým chcete?
„Vývoj jde k lepšímu. Sice hodně pomalu, ale jde. Po transplantaci jsem byl strašně slabý. Nemohl jsem jíst, protože mi bylo hodně nevolno. Jsem čtyři roky po zákroku a poslední dva roky už je to opravdu viditelně lepší.“

Ale zdá se, že teď vás zase začínají stíhat další trable...
„Po chemoterapiích a transplantaci se plno věcí zhoršuje. Ale klíčové bylo, aby se ujal transplantát. Teď jsou tu podřadnější problémy. Doktoři říkají, že je to daň za to, že jsem přežil. A já to tak beru. Následky tady jsou a budu je mít napořád. To nejdůležitější jsem ale zvládl. Jsem tady...“

Vyhrál jste nejtěžší zápas v životě. Berete to tak?
„Rozhodně. Byl jsem strašně silný, když jsem šel na transplantaci, protože jsem chtěl ten souboj vyhrát. Chtěl jsem tady ještě chvilku být se svým synem a manželkou. To byla moje největší motivace. Nechtěl jsem odejít.“

Na nemoc, kterou vám lékaři diagnostikovali, umírá plno lidí. Tušil jste, jakou máte šanci vy?
„Žádné srovnání s jinými případy jsem neměl. Až když jsem se dostal z nejhoršího, dozvěděl jsem se, že doktoři tipovali, že to nezvládnu. To mi ale pochopitelně nikdo neřekl.“

A co jste prožíval před důležitou operací vy?
„Šel jsem s jasným vědomím, že to zvládnu. Doktoři ale měli opačný názor.“

Nalomil by vás názor lékařů ve vašem odhodlání?
„Asi ne. Opravdu jsem šel na transplantaci velice odhodlaný. Akorát jsem se trochu bál té maličké místnosti, kde pak žijete přes měsíc. Nikdo tam za vámi nemůže. Jste schovaný před vším, co by vás mohlo ohrožovat. Je to pokojíček dva a půl metru na tři.“

Proč tam za vámi nikdo nemohl?
„Kdybych dostal sebemenší infekci, tak je konec. Člověk může klidně umřít na obyčejnou rýmu. Ne samotná transplantace, ale právě tohle je období, které v sobě nese největší riziko. Kromě všeho jsem si musel dávat ohromný pozor, abych se o něco neřízl.“

Zastavit krvácení by byl problém?
„Vykrvácel bych... Protože před transplantací vám lékaři v podstatě zabijou výrobu krve. Jste prakticky mrtvý. Jen vám bouchá srdce, ale jinak toho moc nefunguje.“

Kdy jste vytušil, že váš souboj bude vítězný?
„Dlouho to vypadalo špatně. Až pětadvacátý den po transplantaci se mi uchytil nový štěp kostní dřeně. Pořád bylo veliké riziko, že kdyby se to nepovedlo, museli by mi vrátit ten můj starý. Na to naštěstí nedošlo. I tak jsem ale měl jeden velký problém.“

Jaký?
„S psychikou. Když už jsem byl dlouho zavřený v té malé místnosti, bylo to špatné. Najednou se vám udělá blbě, nebo máte průjem a nemůžete dělat nic. Aspoň, že ta televize tam byla.“

Dá se říct, že v tuhle chvíli vám bylo nejhůř? Ještě hůř, než když jste zjistil, že máte leukémii?
„Jo. (odmlčí se) Byla to beznaděj. Nemohl jsem v té místnůstce dělat vůbec nic. Když mi řekli, že mám leukémii, vůbec jsem nevěděl, jak mám reagovat. Seděl jsem u doktora, koukal z okna a nemyslel vůbec na nic. Prázdno. Akorát mi v uších zněla jeho věta: ‘Máte leukémii jako bývalý ministr Lux‘. No a ten na to umřel... A to byl na léčení i v Americe.“

Co bylo dál, když jste vyslechl diagnózu?
„Zajel jsem v Budějovicích na zimák, protože jsem tehdy ještě dělal na klubu. Odevzdal jsem všechny věci a řekl, že nevím, jak to bude dál. Seděl jsem pak doma na terase a měl pořád stejný pocit jako u doktora. Prostě prázdno. Zavolal jsem to manželce a čekal jsem, až přijede z práce.“

Dá se vůbec popsat, co se ve vás odehrávalo?
„Těžko. Ten, kdo to nezažije, tak to těžko pochopí.“

Zkuste to, prosím...
„Byl jsem na zahradě. Koukal jsem před sebe... Ne že bych brečel, ale říkal jsem si pro sebe: ‘Kurník, jak já tady budu dlouho?‘ (naléhavě) Bylo to skličující, ale ne úplně šílené. Kdežto v té transplantační místnosti mi bylo strašně zle a já stejně neměl kam utéct. To bylo náročnější.“

Napadlo vás někdy v průběhu náročné léčby, že už toho bylo dost, že už nechcete dál bojovat?
„Napadlo... Ale až doma. Když jsem dostával horečky a nemohl jsem vůbec chodit, nic dělat. Manželka musela sama vést naše Fittness centrum, starat se o malé děcko a ještě o mrzáka. Připadal jsem si na obtíž. Do toho další problémy. Zrak, sluch, rovnováha, nevolnosti, ztráta chuti... Opravdu byly chvíle, kdy jsem si myslel, že ten život sám ukončím.“

Dá se v takovou chvíli přemýšlet, co udělat, aby už jste měl od všech strastí pokoj?
„To vás tak lehce nenapadne, jak to vyřešit... (opět se odmlčí) Manželka to na mě poznala a zkontaktovala se s člověkem, který mě naučil samoléčitelství a autosugesci. To mi moc pomohlo. Nebýt jeho, možná by to dopadlo špatně. Od lékařů mám předepsaná antidepresiva, ale tohle byla jiná pomoc. Od té doby jsem začal i číst knížky o podobných lidech jako jsem já. Pomáhá mi to.“

Po tom všem, co jste prožil a pořád prožíváte, díváte se na umírání jinak než dřív?
„Ani ne. Ale když jsem ležel po druhé chemoterapii v Brně, dozvěděl jsem se, že Ivan Hlinka měl autonehodu a zemřel. Pak mi rakovina krku vzala Míru Dvořáka, perfektního kamaráda a bývalého spoluhráče. Teď ještě má problémy s imunitou Jarda Holík. Olda Machač má tři by-passy… A další kluci z mojí generace na tom nejsou bůhvíjak. Říkám si. ‘Sakra, co my jsme tomu světu udělali špatnýho, že jsme všichni takový nemocný, do prdele?‘.“

Kdybyste nechtěl, neodpovídejte, ale... Máte velký strach ze smrti?
„Nemám. (velmi klidně) Neměl jsem ho v nemocnici a nemám ho ani teď. Všichni musíme jednou umřít. Já dělám všechno proto, abych umřel co nejdéle. Dělám to pro sebe a pro rodinu. Chci tu být s nimi ještě nějaký ten pátek, než kluk vyroste.“

Z čeho máte největší radost?
„Nejvíc mě těší, když mi je dobře. Když nemusím být v nemocnici, když nekašlu, když můžu normálně existovat s rodinou. Jít na trénink nebo na hokej s malým... (dojemně) Navíc teď nemám moc čas nad nemocí přemýšlet, protože mám před sebou další cíl.“

Mluvíte s velkým zaujetím o synovi. Uvědomuje si v šesti letech, co vám je?
„Ví, že jsem nemocný. Třeba když jsem se vrátil po delší době z nemocnice, byl pořád u mě. Chtěl si mě užít. Tuhle mi řekl: ‘Tatí, to je škoda, že už nemůžeš hrát hokej, jako jsi hrával‘.“

Co vy na to?
„No povídám mu: ‘Teď ho budeš hrát ty, ne? Taky se jmenuješ Jarda Pouzar‘. Nebo spolu hráváme fotbal na zahradě a já mu nestačím. Přijde za mnou a povídá mi: ‘Odpočiň si, táťko‘. Ví, jak to se mnou je, ale nikdy jsem mu neřekl, že jsem mohl umřít. Ještě by z toho neměl rozum.“

Půjde ve vašich stopách?
„Zatím hraje s klukama, kteří jsou o rok starší, takže nechodí moc do soubojů. Vypadá to, že bude víc technický hráč, než jsem byl já. Taky dobře bruslí. Hrál i fotbal, ale ten trochu vypouští, protože toho má moc. Teď se rozhodl pro bojové sporty, protože ho to hodně baví. Po bytě nám nohama rozsvěcuje vypínače. Ještě má čas na to, aby si určil, co bude chtít v životě dělat.“

Zmínil jste, že máte nový cíl, který vám nedovolí přemýšlet nad nemocí. Povězte jaký...
„Nerad bych o tom zatím mluvil konkrétně. Je to dobře rozběhnuté. Jedná se o tip podnikání kolem hokeje, ale zatím o tom nebudeme mluvit. Rád bych pomáhal mladým hokejistům.“

Cítíte tedy, že chcete hokeji ještě něco dát?
„Už jsem dal hokeji hodně, i když si to v Praze nemyslí, ale ještě bych rád s něčím pomáhal.“

I když si to v Praze nemyslí...? Předpokládám, že narážíte na vaše neuvedení do Síně slávy...
„No samozřejmě. (posměšně) Ale řeknu vám, že už je mi to tak nějak jedno, jestli tam jsem, nebo ne. Já svou Síň slávy mám. Jsou tam medaile, poháry, výstřižky z novin. Jednou to dám všechno synovi, aby si nemusel myslet, že měl tátu k ničemu.“

Přesto vás musí mrzet, že jste nebyl vybrán mezi nejlepší hráče české historie. Nebo ne?
„Těšilo by mě, kdybych tam byl, ale nijak strašně mi to nevadí. Spíš mě mrzí, že jsem dělal křoví u prezidenta, když před námi oceňovali sedm lidí a my vzadu stáli jako kompars. Povídali jsme si s bývalými spoluhráči, co víc jsme měli dokázat, aby si nás taky někdo všiml. Ale to už je jedno...“

Je to velká škoda, že uvádění do Síně slávy doprovází takovéhle neshody...
„To ano, ale já jsem hrdý na to, že jsem z Budějovic a tady mě lidi uznávají. To, že v Praze jsem pro někoho jen hloupej Budějčák, s tím já nic nenadělám.“

Budějovický hokej vám v této sezoně moc radosti nedělá. Vy jste už pětkrát v historii za krizové situace přebíral tým. Přemýšlel byste zase nad tím, kdyby kouč Bokroš odstoupil ?
„I kdyby mi to nabídli, tak já bych tam nešel, protože bych to nepřežil. Ten tlak je enormní. I stresy, když jsem byl manažer klubu a pak trenér, se na mně podepsaly. Všechno se to hromadilo s dalšími problémy, až pak přišla ta nemoc. Už bych nad trénováním nepřemýšlel. Navíc nejsem v situaci, kdy bych mohl být s klukama na ledě. Když už bych trénoval, potřeboval bych jim řadů věci ukázat přímo na ledě, jak já je chci. A to by nešlo. Kdybych vlezl na lavičku, umřel bych... A to já nechci.“

V září jste měl možnost navštívit po letech utkání NHL. Nepřepadla vás nostalgie?
„To ne. Myslím si ale, že je dobrý nápad, aby se občas hrály zápasy NHL v Evropě. Sport číslo jedna ve světě je fotbal a tahle popularizace hokeji hodně prospívá.“

Dovedete si představit, že byste se ještě jako hráč zúčastnil podobné akce?
„Bylo by to krásné, ale asi by to nešlo. V roce 84, už když jsem působil v Edmontonu, jsem přijel do Prahy na svaz a řekl jim, že bych chtěl přivézt Stanley Cup, aby ho lidi u nás viděli. Oni mi odpověděli, že to je moje osobní věc a vůbec je to nezajímá.“

Nechtěl jste v tu chvíli na truc přivézt pohár ukázat alespoň přátelům nebo rodině?
„Bál jsem se ho jenom vzít na celnici. Ještě by mi ho tu zabavili a pak by mi někdo říkal v zámoří, že jsem ho ukradl. Zavolal jsem do Kanady, že tady o něj není zájem a dál to neřešil.“

Vyhrát Stanley Cup je nejvíc, co v hokeji lze dosáhnout. Souhlasíte?
„Abych pravdu řekl, tak já jsem si více cenil mistrovství světa, nebo když jsme třeba porazili Rusáky. Když jsem vyhrál Stanley Cup, tak jsem to bral jako normální pohár. Tehdy se tady o tom vůbec nemluvilo, takže jsem netušil, jak ohromnou hodnotu ta trofej má.“

Ale Gretzkého jste kvůli ní seřval...
„Ale no jó! (směje se) To nebylo jen na něj. Tady se to trochu nafouklo. Nebyl to takový extrém.“

A jak to tedy bylo? Prý jste v kabině vynadal i slavnějším spoluhráčům. Je to tak?
„Bylo to ve finále Stanley Cupu. První zápas jsme vyhráli nad Islanders 1:0, ale ve druhém jsme dostali šest branek a odešli s ostudou. Po zápase přišel manažer a vynadal nám. Tak jsem se přihlásil, jestli taky můžu něco říct. Dostal jsem slovo, tak jim povídám: ‘Mě je třiatřicet a já jsem přijel vyhrát Stanley Cup a ne se tady dívat, jak se Hunter a další mlátí, a proto hrajeme pořád oslabení. Nebo, jak chcete každý dát gól a být slavný. Na to máte osmdesát zápasů v sezoně. Teď je ale jedno, jestli dá gól Gretzky nebo Messier. Musíme hrát jako tým, jinak ten Stanley Cup nevyhrajeme.‘ No a my vyhráli tři zápasy za sebou a bylo to.“

Jak to přijaly hvězdy Oilers?
„Všichni mě poslouchali bez námitek, protože věděli, že mluvím pravdu. Pak za mnou ještě kouč Sather chodil, když se nedařilo, ať zase něco řeknu. Ale já na to nebyl. Tenkrát jsem měl tohle na srdci, tak jsem to ze sebe vysypal a bylo to. Najednou jsme hráli úplně jinak a došli až k trofeji.“

V dnešní době si asi málo mladých hráčů dovede představit, co to tenkrát bylo za neskutečný počin, NHL si vůbec zahrát. Co myslíte?
„To víte, že jo. Nejen do NHL, ale vůbec do zahraničí bylo těžké se dostat. Muselo vám být třicet let a musel jste mít odehráno sto padesát utkání v národním týmu. A ještě vás musel pustit klub. V tom byl problém, protože tady trénoval Karel Pražák a ten mě nechtěl za žádnou cenu pustit.“

Nakonec jste do zámoří jel...
„No protože se tehdejší hráči Motoru jako byl Caldr nebo Lála dohodli a přimluvili se za mě, že i beze mě sezonu zvládnou. Nakonec jsem tam byl tři roky, a když jsem se musel vrátit, tak mě přemlouvali, abych emigroval a zůstal tam. Že se o mě postarají, budu tam hrát a pak i trénovat.“

Proč jste to neudělal? Vždyť za tuhle možnost by řada jiných položila život...
„Já na to nebyl, nechat tady rodiče a kamarády. Možná jsem se bál, nebo jsem na to neměl žaludek. Opravdu nevím... Nakonec jsem šel do Německa do Iserlohnu. A pak jsem byl ještě v Rosenheimu, kde jsme byli napřed vicemistři a druhý rok jsme vyhráli titul.“

Ještě jste se ale vrátil do NHL pro třetí Stanley Cup, ne?
„V sezoně 85-86 mi volal Sather, že mě potřebuje jako hráče nebo hrajícího trenéra. Já mu povídám, že nemůžu odjet. On na to, že za mě pošle do Evropy dva hráče. Protože jsem poctivej blbec, tak jsem se jel zeptat do Prahy na svaz. Tam mi samozřejmě řekli, že to nepřipadá v úvahu.“

Ale stejně jste do Kanady ještě na půl roku zvládl utéct…
„To bylo hned sezonu potom. Zase mi říkali, ať přijedu do Kanady. Zavolal jsem teda zase na svaz a tam mi řekli, že musí svolat schůzi a poradit se. V tu chvíli mi bylo jasný, že to je průser. Stejně jsem ale sedl na letadlo a odletěl, aniž bych věděl, jak to dopadne.“

A jak to teda dopadlo?
„Samozřejmě mě nechtěli pustit. Jenže v Edmontonu už se mnou udělali rozhovory, nafotili mě, v novinách byly velké titulky, že Pouzar přijel pomoct Oilers ke Stanley Cupu. Hned jsem vzal tašku a letěl jsem za týmem do Pittsburghu. A když jsme volali do Prahy, jak to dopadlo, řekli mi, že mě nepustí. Tak jim povídám: ‘A to mám jako teď říct, že mi komunisti zakazujou tady hrát, jo?‘. Oni nato, že se zase musí poradit a pořád to šlo dokola, až se domluvili, že za mě něco budou chtít. Nejhorší je, že jsem patřil Iserlohnu a ten s tím souhlasil. Prostě fraška...“

Glen Sather za vás zaplatil částku, kterou požadovala tehdejší agentura Pragosport?
„Ten řekl, že se jim na to vykašle. Mělo to být deset tisíc dolarů. Já říkám, že jim klidně všechny peníze dám, že jsem tam stejně jen kvůli Stanley Cupu. Nakonec Sather poslal do Prahy tři tisíce dolarů a byl na chvilku klid. My vyhráli Stanley Cup a pak už jsem se do Kanady nevrátil.“

Hrál jste v elitní formaci s Gretzkým a Kurrim. Jste pořád v kontaktu s bývalými spoluhráči?
„Občas si zavolám s Jarim Kurrim. Mluvil jsem i s Waynem, ale je těžké se mu dovolat. Pořád se tam ozývají nějaké automaty, které vás pořád dál a dál přepojují. Je to udělané tak, aby ho nikdo nerušil.“

---

JAROSLAV POUZAR

Narozen: 23. ledna 1952 v Čakovci u Českých Budějovic

Pozice: levé křídlo

Bilance v nejvyšší soutěži: 12 sezon / 279 branek Bilance v reprezentaci: 186 utkání / 73 branek Bilance NHL (včetně play off): 215 utkání / 40 branek

Draftován: ve 4. kole jako celkově 83. v pořadí (Edmonton, 1982)

Působiště: Motor České Budějovice (70-82), Edmonton Oilers (82-85, 87), Iserlohn (85-87, 87-88), Rosenheim (87-90, 91), Augsburg (90-91).

Úspěchy:
vítěz Stanley Cupu 1984, 1985, 1987 s Edmontonem,
mistr světa 1976, 1977,
stříbro z MS 1978, 1979, 1982,
bronz z MS 1981,
stříbro ze ZOH 1976,
stříbro z Kanadského poháru 1976,
bronz z Kanadského poháru 1981,
nejlepší střelec československé ligy 1978,
mistr Německa 1988,
zasloužilý mistr sportu a čestný občan Českých Budějovic a Edmontonu.

Brzy po revoluci vybudoval moderní Fittness centrum v Českých Budějovic, což je momentálně finanční zdroj celé jeho rodiny. Má manželku a šestiletého syna. V roce 2004 mu lékaři diagnostikovali stejný druh leukémii, kterému před lety podlehl bývalý ministr zemědělství Josef Lux. Ani Pouzarovi nedávali lékaři velkou naději. Absolvoval řadu chemoterapií a také transplantaci kostní dřeně. Svůj nejtěžší zápas v životě nakonec vyhrál.