Trenér řve i po výhře, hlásí Bednář z Davosu
S kočárkem rejdí po krásném městečku, psi lítají po zahradě před domkem. Na ledě tráví spoustu času, boduje, tým vítězí. „Takže spokojenost na všech frontách,“ přiznává Jaroslav Bednář, útočník švýcarského Davosu. A nerozhází ho ani to, když kouč málem rozkope kabinu. Po výhře...
Přes léto do poslední chvíle doufal, že si zahraje KHL za Lev Hradec Králové. Když krachnul i přesun klubu do Popradu, rázem se ocitl bez práce. Na poslední chvíli si ho vyhlédl Davos a třiatřicetiletý Jaroslav Bednář si to nemůže vynachválit.
Je to zatím nejkrásnější destinace, v níž jste během bohaté kariéry působil?
„Asi jo. Na Floridě to taky bylo super, ale nejde srovnávat moře a hory. Tady je to prostě neskutečná nádhera.“
V Alpách už je sníh. Kdy vyrazíte na lyže?
„Jó, lyžař jsem fakt dobrý! Nejlíp mi to jde, když jedu jenom rovně. Rozpeckuju to, dokud nedostanu strach, že je to až moc. Takže se snažím nějak zabrzdit. (usměje se) Ne ne, já fakt moc nelyžuji. Navíc teď ani nebude čas, narodila se nám malá (přítelkyně Lucie Hadašová mu porodila v polovině září dceru Denisu), takže jedině že bych si jí hodil do batohu...“
Takže s dcerkou v kočárku chodíte jako pyšný taťka na procházky?
„No jasně, máme oblíbenou stezku kolem řeky v centru. Malá je zlatá.“
„Ne, musím to zaklepat. Po všech stránkách to klape, jsem tady nadmíru spokojený.“
A vidíte, na konci léta to po krachu Lva chvíli vypadalo, že budete bez práce.
„Už to bylo trochu dlouhé, chtěl jsem někde začít hrát, abych se do toho dostal. Ale zase jsem nepochyboval, že nakonec někde angažmá seženu, to jsem fakt neměl strach. Nakonec jsem i díky mým agentům Vláďovi Vůjtkovi s Michalem Sivkem dostal ten Davos a je to paráda. Byl to trochu risk, šel jsem tam nejdřív jen na jeden zápas na zkoušku, ale vyšlo to.“
Po hokejové stránce jste rovněž spokojený?
„Začínám se dostávat do tempa, mám na ledě dost prostoru, takže to je dobrý. Liga není až tak technická třeba jako ta česká, ale obrovské nasazení a bruslení to dohánějí.“
V minulé sezoně jste v ruském Novgorodu nebyl tak vytěžovaný, teď to musí být lepší, že?
„Ono je to hlavně naším trenérem. Arno del Curto je v tomto ohledu velmi spravedlivý a když vidí, že se snažíte a dáváte do toho všechno, nechá vás hrát. To není jako v Rusku. Tam kdo zařval na trenéra, šel na led. No a ty tréninky tady v Davosu? Neskutečné tempo. Jako při zápasech.“
Čtyřiapadesátiletý Del Curto trénuje tým nepřetržitě od roku 1996. Pořád ho to baví?
„No jasně, je to neskutečný hokejový fanatik, žije tím opravdu 24 hodin denně. Je neuvěřitelně aktivní, i když i jeho styl trénování je trochu zvláštní. Třeba jsme hned první zápas sezony vyhráli 3:0, ale on tam po něm málem rozkopal kabinu, byl neuvěřitelně naštvaný!“
Cože, po výhře?
„Jo. Ještě dva dny tam na nás potom řval, že jsme nehráli jeho hokej. Že ho nezajímá výsledek, ale to, jak hrajeme. A že s tím nemáme šanci něco uhrát... A musíme hrát hokej podle něj.“
A ten je jaký?
„On vždycky říká: Bruslit, bruslit, bruslit. A hlavně v tempu! Nezajímá ho, jestli ztratíte puk, nebo ne. Musíte pořád bruslit. On se trochu vzhlídnul v NHL a chce to prosadit i tady. Je ale velmi poctivý, má cit. Musím říct, že mě to pod ním hodně baví.“
Davos vede už 14 let. Kde bere pořád tolik energie?
„Za poslední roky má čtyři tituly, další asi tři účasti ve finále, je úspěšný, takže z toho má pořád radost. Neustále žije hokejem, to se fakt jen tak nevidí.“
Něco jako Vladimír Růžička, kterého jste zažil ve Slavii?
„Dá se říct. I když na rozdíl od Růži není majitelem, ale i tak má v klubu stejné slovo jako on. A podobnou autoritu. Ono to tady funguje jako jedna velká rodina – se sponzory kouč neustále chodí na golf, jsou všichni velcí kamarádi. Nikdo si proti němu nic nedovolí – a ani nemá důvod, vládne spokojenost, nejsou žádné konflikty. A ještě jedna věc se mi na něm líbí. Je přísný, ale taky má pochopení, že občas hráči potřebují volno, aby se mohli trochu zregenerovat. Třeba jsem mohl v minulém týdnu na dva dny do Česka.“
Stejně jako vás pustil za přítelkyní, abyste v Praze stihl porod.
„Byl to neskutečný zážitek. I díky tomu jsem teď tak uvolněný, člověk zjistí, že jsou důležitější věci na světě než hokej. Nestresuji se tolik.“
V Davosu jste taková české kolonie, vedle vás v něm ještě působí Petr Sýkora, Petr Tatíček a Josef Marha. Rozumíte si dobře?
„No jasně, rejpeme do sebe, máme dost srandy.
“
I s Petrem Sýkorou? Kdo ho nezná, tak na něj působí dost nepřístupně.
„Ale vůbec ne. Je úplně v pohodě. Všichni jsme si sedli.“
A nehádáte se o to, kdo bude střílet góly, když spolu se Sýkorou, rovněž kanonýrem, nastupujete v jedné formaci?
„Ne ne. Já už totiž vůbec nestřílím, to nemá cenu. Když člověk vidí, jaký Sejk má granát v ruce, tak mu už radši jenom přihrávám. On je to rozený střelec, dá gól opravdu ze všeho. Takže mu radši nahraji, než abych se do něčeho cpal.“ (směje se)
Další spoluhráč Petr Tatíček teď kvůli disciplinárnímu trestu na osm zápasů hrát nesmí. Co tak strašného vlastně Holdenovi z týmu Zugu vyvedl?
„To je hrozná aféra, ale zbytečně nafouknutá. Prostě byl v zápase chumel před brankou, Petr (Tatíček) stál vedle branky a přijal tam ten Kanaďan (Holden) a dal pěstí jednomu z našich spoluhráčů. No a druhou pak právě Tátovi (Tatíčkovi). On si to nenechal líbit a dal mu ji zpátky. Jenže ten Kanaďan, jak se zrovna otáčel, tak ji dostal z boku na bradu. No a vypnul, spadnul k zemi. Táta se jen čistě bránil, nikoho nenapadnul.“
Akorát měl smůlu, že měl v ruce takovou ránu...
„To jo. Ale taky nikdo nechápe, proč se ten Holden zrovna k němu otáčel zády. Přitom předtím přijel a udeřil ho jako první. Udělali tady z toho v lize pořádnou aféru, že by se to mělo řešit snad u civilního soudu, že hokej na to nemá už žádná měřítka. A podobný nesmysly tady padaly. On se ale jenom bránil! Ten Kanaďan dlouho ležel na ledě, někdo říká, že nebude hrát do konce sezony, ale dostal úder rukavicí, nezdálo se, že by mu Táta něco udělal. Je škoda, co se tady z toho udělalo. Že je to prý vrchol všech brutalit... Nechápu.“
Je vidět, že jste to v kabině asi dost probírali.
„To jo. Navíc se to táhlo, Táta týden nevěděl, jaký trest vlastně dostane, strašně se to prodlužovalo. Určitě to je pro něj dost nepříjemný.“
