Ženy, které posunuly hranice sportu: hrdinky změnily maraton i formuli 1

Wilma Rudolphová protíná cílovou pásku na OH v Římě • Foto Wikipedia

Americká sprinterka Wilma Rudolphová se narodila roku 1940 v Tennessee. Jako dítě to neměla jednoduché: Narodila se předčasně a trpěla několika dětskými nemocemi, z nichž nejzávažnější byla dětská obrna. V době, kdy stovky dětí po USA na tuto nemoc umíraly, Wilma se zotavila. Její levá noha a chodidlo ale byly velmi slabé a až do dvanácti let musela chodit se speciální ortézou. Díky terapiím, za kterými s matkou každý týden jezdila do 80 kilometrů vzdáleného Nashvillu, se nakonec z nemoci úplně dostala.

Na střední chtěla být basketbalistkou jako její sestra. Při hře si jí všiml atletický trenér a události šly doslova ráz na ráz. V šestnácti ji vybrali na olympiádu v Melbourne 1956 jako členku nakonec bronzové štafety na 4x100 metrů. Největšího úspěchu dosáhla na další olympiádě v Římě, kde se také poprvé uskutečnily mezinárodní televizní sportovní přenosy. Na tři vítězství Wilmy Rudolphové se tak celá Amerika mohla dívat doma.

Wilma se stala mezinárodní sportovní hvězdou. „Tornádo“ nebo také „Černá gazela“, jak jí novináři přezdívali, se tak zasadila i o to, že diváci ženské atletice začali konečně věnovat pozornost. Zlato na 100 metrů získala jedenáctivteřinovým během, na dvoustovce brala zlato a olympijský rekord za 23,2 sekundy. Světový rekord pak trhla se svými spolužačkami z Tennesse State University ve štafetě na 4x100 m. V té době už byla maminkou dvouleté Yolandy. Jejího otce si ale vzala až roku 1963 (mezitím stihla ještě manželství a rozvod se spolužákem z univerzity). Ve stejném roce ukončila kariéru na vrcholu: „Kdybych z Tokia (PH 1964) přivezla dvě zlata, něco by chybělo. Takhle jsem skončila se třemi zlatými jako můj vzor, Jesse Owens v roce 1936,“ prohlásila. Po ukončení kariéry se stala učitelkou, atletickou trenérkou a velkou bojovnicí za práva žen a Afroameričanů – zasadila se třeba o úplně zrušení segregace ve svém rodném městě Clarksville.

Kathrine Switzerová na Marathon Expo v Berlíně, 2011 • Foto Wikipedia

Jako studentka newyorské Syracuse University byla členkou atletického týmu. Bavily ji dlouhé běhy, ale její trenér s ní odmítl trénovat na maraton poté, co řekl, že taková trať je příliš dlouhá pro křehké ženy. To studentku žurnalistiky a anglické literatury dopálilo a začala trénovat sama. Jako dvacetiletá se roku 1967 přihlásila na slavný Bostonský maraton. Do přihlášky uvedla jméno „K. V. Switzer“, což byla verze, kterou běžně používala i na škole, aby předešla komolení svého (nezvykle psaného) křestního jména. A možná také trošku využila situace, protože jméno se tak ihned stalo genderově neutrálním. Bez problému tak získala startovní číslo, vmísila se mezi závodníky a maraton nakonec uběhla v čase 4:20. Což by nebylo tak ohromující, jako fakt, že se stala první ženou, která tento závod oficiálně uběhla se startovním číslem na hrudi.

V průběhu závodu byla samozřejmě jako „narušitelka“ identifikována a napadena jedním z pořadatelů, který jí chtěl strhnout čísla za pokřiku: „Vypadněte z mého závodu a dejte mi ta čísla!“ Měl smůlu, protože s Kathrine běžel i její přítel Tom Miller, hráč amerického fotbalu a úspěšný kladivář, který se s pořadatelem nemazlil a „vyprovodil“ pořadatele Jocka Sempla do příkopu. Fotografie tohoto incidentu proletěla americkým tiskem. „Ženy nemohou běžet maraton, protože to pravidla zakazují!“ prohlásil ředitel Bostonské atletické asociace po závodu a dodal, že kdyby tohle udělala jeho dcera, seřezal by ji. Kathrine věděla, že závod musí dokončit. „Kdybych nedokončila, nikdo by nevěřil, že žena uběhne maraton. Hodilo by to celý ženský sport zpět, nikoli posunulo dopředu. Jock Semple a jemu podobní by vyhráli a já bych nikdy neuběhla ‚boston‘,“ shrnula. Společně s dalšími běžkyněmi se pak zasadila o to, aby ženám bylo dovoleno startovat. Stalo se tak až v roce 1972. O další tři roky později zaběhla v Bostonu svůj rekord, 2:51:37, který jí vynesl druhé místo v závodě.

Lella Lombardi a týmový kolega Vittorio Brambilla • Foto Wikipedia

Maria Grazia ‚Lella‘ Lombardi se stala druhou ženou v historii závodů formule 1. Tou první byla její krajanka Maria Teresa de Filippis, která závodila na konci 50. let. Ve formuli sice žádné body nenasbírala, stala se ale vítězkou mnoha závodů v nižších kategoriích a průkopnicí ženského automobilového sportu. Lella Lombardi se pak stala se první (a zatím poslední) ženou v historii formule 1, která bodovala. Umístila se v top šestce na závodu mistrovství světa, a to roku 1975 na Velké ceně Španělska. Místo jednoho bodu ale dostala jen půl bodu, protože závod byl pořadateli zkrácen. S tímto výsledkem také o rok později svou závodní kariéru ukončila.

Řídit začala doma v Piemontu, když tátovi pomáhala rozvážet zboží z obchodu. V roce 1965 si koupila první auto a začala jezdit závody Formula Monza a závody monopostů Formule 3, kde slavila první úspěchy. Závodění pro ni bylo vším – o svém soukromém životě jednou prohlásila: „Radši ne vybourám, než se zamilovat.“ V roce 1970 získala prvenství ve čtyřech z deseti závodů Formule 850 a vyhrála tak i celé mistrovství. Přestěhovala se do Londýna a dvě sezóny závodila na okruzích Formule 1 za stáj March. Ani po oficiálním ukončení kariéry se závodění nevzdala – několikrát se účastnila třeba slavného závodu 24 hodin Les Mans, kde se roku 1976 se svým Porsche Carrera umístila na 9. místě. Po ukončení kariéry založila roku 1989 vlastní závodní tým Lombardi Autosport.

Junko Tabei v roce 1985 • Foto Wikipedia

Narodila se roku 1939 jako páté ze sedmi dětí. Horolezectví jí učarovalo už na střední škole, ale její rodina neměla dostatek prostředků pro financování takového koníčku. K horolezectví se tak opět dostala až na univerzitě, kde byla členkou ženského horolezeckého oddílu a často také zavítala mezi své mužské kolegy do spolku alpinistů. Po ukončení studií, v roce 1969 založila Japonský ženský horolezecký klub, který byl první svého druhu na světě. Založila ho proto, aby stejně naladěné ženy mohly dělat to, co je baví, a nemusely poslouchat řeči, které v mužských expedicích poslouchala ona – třeba že s ní odmítají lézt, nebo že leze po horách jen proto, aby si našla manžela.

Počátkem sedmdesátých let už měla za sebou úspěchy v podobě výstupu na Matterhorn i Annapurnu a rozhodla se přidat k ženské expedici na Mt. Everest. Nejtěžší bylo sehnat sponzory – mnozí horolezkyně odmítli s tím, že by měly raději vychovávat děti (Junko v té době už sama byla matkou). Nakonec jim pomohly vlastní úspory, japonská televize, která se rozhodla na expedici přispět, i studenti některých horolezkyň, které pracovaly jako učitelky. Spacáky si ušily doma, stejně jako třeba rukavice, na které použily materiál ze starých autosedaček. Výprava zvolila stejnou trasu jako Edmund Hillary s Tenzingem Norgayem. Cestou je zasáhla lavina, pod níž Junko Tabei na šest minut ztratila vědomí. Přesto o pět dnů později stanula se šerpou Angem Tseringem na vrcholu nejvyšší hory světa. Dostalo se jí neskutečné pozornosti, která jí byla spíše nepříjemná. Nejraději trávila čas na horách. Za svou aktivní kariéru stihla zlézt i tzv. výzvu Seven Summits, tedy sedm nejvyšších vrcholů na sedmi kontinentech včetně nejvyšší hory Antarktidy. V posledních letech života trpěla rakovinou, ale s horolezectvím nepřestala prakticky až do své smrti roku 2012. Byla také velkou kritičkou „horolezeckého odpadu“, který je velkým problémem právě Mt. Everestu, a bojovnicí za čisté hory a pravidlo „co jsi na hory přinesl, to si také z hor odnes“.

Martina Navrátilová na US Open 2010 • Foto Wikipedia

Je těžké určit nejlepší tenistku všech dob. Podle počtu grandslamových vítězství? Počtu titulů v turnajích? Nebo titulů v řadě za sebou? Podle počtu dní v roli světové jedničky? Podle všestrannosti? Pokud není Martina Navrátilová tou nejlepší, rozhodně mezi nejlepší patří. Nejvíce odehraných zápasů v kariéře. 59 grandslamových vítězství a celkem 167 titulů, kterými vytvořila rekord tzv. otevřené éry (doby od roku 1968, kdy se i amatérské turnaje otevřely profesionálům a obráceně a tenis se celkově zprofesionalizoval). Patří mezi tři tenistky (spolu s Doris Hartovou a Margaret Courtovou), které posbíraly všechny trofeje ze všech soutěží všech čtyř grand slamů. 4tyřikrát vyhrála Fed Cup, poprvé za Československo a pak třikrát za Spojené státy. Billie Jean Kingová o českoamerické tenistce prohlásila, že je nejlepší tenistkou dvouhry, čtyřhry i mixu, která kdy žila. Poslední titul z mixu si odvezla z US Open roku 2006, kde v padesáti letech vyhrála s osmadvacetiletým Bobem Bryanem. Dokázala tak, že i „dámy v letech“ mohou ve sportu dokázat divy.

Bud Collins, novinář a historik tenisu ji označil za pravděpodobně nejlepšího tenistu všech dob, kdy do hodnocení započítával i muže. Světovou jedničkou byla dlouhých 332 týdnů, což ji řadí za druhé místo za Steffi Grafovou, se kterou také mezi tenisovými odborníky pomyslně soupeří o titul nejlepší tenistky vůbec. Martina tedy možná nebyla úplně nejlepší, ale jedno je jisté – neshodnou se na tom ani odborníci a také záleží, jakou matematikou toho „nejlepšího“ vypočítáme. V některých „nej“ poráží i své mužské kolegy. Drží třeba rekord v procentuální úspěšnosti profesionálního tenisty během jediné sezóny 1983. Se 74 zápasy v řadě bez porážky drží rekord mezi profesionálními tenisty. Po ukončení kariéry v roce 2006 se naplno věnuje charitativním projektům. Aktivně podporuje práva žen, ale v tenisu volá po rovnoprávnosti: Letos se vyjádřila k problému stejné výše prize money na grandslamech pro muže i ženy – není podle ní fér, že muži hrají čtyřhodinové bitvy na pět setů a ženy jsou ve finále „hotové“ třeba za hodinu. Navrhla proto kontroverzní, ale spravedlivé řešení hry na pět setů v obou případech. Sama si takový duel vyzkoušela v době, kdy se toto pravidlo dočasně testovalo ve vyrovnaných finále Turnaje mistryň.

Inspirace

Ženy, které měnily historii sportu, ale vy je neznáte: tenistky i wrestlerka!

Inspirace

Čech, Bolt i autobus od Jordana. Kdo v důchodu zběhl k jinému sportu a proč?