„Vyhraj nebo zemři, budeš nesmrtelný,“ říkával Enzo Ferrari svým jezdcům. Za svého života stvořil nejen nespočet unikátních vozů, ale také pronesl několik nezapomenutelných vět, které jej a jeho život vystihovaly s mrazivou přesností. Před jedenatřiceti lety, kdy v rodné Modeně naposledy vydechl, se stal sám důkazem pravdivosti své motivační řeči. Ferrari nerad prohrával a pro vítězství dělal vše. Mnohé však také musel obětovat. Nyní běží v kinech snímek Le Mans ´66, který pojednává o souboji Henryho Forda II. právě s Enzem Ferrarim.
Kořeny neuvěřitelné kariéry Enza Ferrariho sahají až do dětství, kdy po návštěvě jednoho z automobilových závodů pojal vášeň k rychlým kolům a silným motorům. Cit a dovednosti pak nabral při práci se svým bratrem v otcově úspěšné strojařské společnosti. Ta plnila zakázky jak pro železnici, tak mimoto také opravovala automobily.
„Člověk musí neustále pracovat, jinak začne myslet na smrt.“
Když byl Enzo mladý, První světová válka dolehla na celou Evropu. Ani zámožná rodina Ferrari nebyla výjimkou. Budoucí držitel jednoho z nejvyšších italských státních ocenění „il commendatore“ musel do armády, kde skončil jako podkoní u oslů. Zde pobyl jen krátce, neboť v Itálii vypukla velká chřipková epidemie. Ferrari onemocněl a byl ze služby propuštěn. V té době se jednalo o závažné onemocnění. A zatímco Enzo přežil, jeho otec a bratr nikoli. „Mladý muž tak přišel o dvě osoby, které ho v životě pravděpodobně nejvíce ovlivnily. Byla to doba velkých změn. Enzo nepokračoval v rodinném byznysu, ale vydal se cestou testovacího jezdce. Dělal tedy i nadále to, co mu bylo blízké. Pro jeho pozdější vývoj to byl navíc velmi důležitý krok,“ popisuje Ferrariho těžkou životní situaci motoristický novinář Jan Mroviec.
„Druhý je prvním poraženým.“
Mezi válkami tedy Enzo Ferrari působil jako jezdec. A bezesporu úspěšně. „Mezi jeho největší úspěchy můžeme řadit druhé místo v závodě Targa Florio v roce 1920. Ferrari nerad prohrával, známé je hlavně jeho motto: „Druhý je prvním poraženým.“ Přesto můžeme s jistotou říci, že opravdovou genialitu prokázal až později jako konstruktér a manažer své stáje. Právě zde prokázal nejvíce své tvrdé lokty, nevybíravé jednání a chuť být vždy o krok přede všemi,“ vysvětluje úspěch Mroviec.
Avšak v dobách, kdy Enzo závodil, se příliš nedbalo na bezpečnost. To si Ital uvědomoval a po narození svého syna, známého pod přezdívkou „Dino“, s aktivním závoděním skončil. Jeho syn však trpěl svalovou dystrofií a ve věku 24 let zemřel. Ferrari nechal podle „Dina“ pojmenovat sérii sportovních automobilů, na které chybělo označení Ferrari.
„Závodění je mánie, které musíte obětovat všechno. Bez okolků, bez rozmýšlení.”
Dodnes se spekuluje o tom, proč Enzo Ferrari v roce 1943 vstoupil do fašistické strany. Vzhledem k tomu, že se stal téměř národním hrdinou, zůstanou informace o tom, zda byl skalním fašistou, zřejmě navždy neobjasněny. „Během války třeba zaměstnal skvělého konstruktéra motorů Gioacchina Colobma- zarytého fašistu. Takže přinejmenším rozhodně nemůžeme mluvit o tom, že by se fašistů nějakým způsobem štítil,“ spekuluje Jan Mroviec a dodává: „Pořád, ale mluvíme o motosportu. Pokud v něm chcete být úspěšní, potřebujete styky, podporu a možnost cestovat. Ať to bylo tak, či onak, vstup do fašistické strany Ferrarimu tyto věci umožnil.“ Vedle toho v letech války přechodně přejmenovává svou stáj ze Scuderia Ferrari na Auto Avio Construzione a začne se zabývat vojenskou výrobou.
„Éra kavalírských pilotů skončila.“
Padesátá a šedesátá léta 20. století se nesla ve znamení gentlemanských závodníků. Tehdy si Ferrari a jeho jezdci připisovali jeden úspěch za druhým. Ferrari se nadobro stal symbolem rychlosti a luxusu. Za vzestupem značky stojí jak image, tak výsledky. Charismatičtí, avšak značně talentovaní jezdci, v kombinaci s ladnými, avšak značně silnými automobily, vytvořili velmi pevnou mytologii kolem černého vzpínajícího se hřebce.
Ale úspěch si znovu vybral svou daň. Úžasní závodníci, jako byli Peter Collins, Luigi Musso nebo Eugenio Castellotti, ti všichni zemřeli na konci 50. let právě v sedadlech Ferrari. Castellotti ani ne při závodě, ale při testovací jízdě nového vozu. Když smutnou zprávu volali Enzovi Ferrarimu, prý řekl: „Castelotti zemřel, to je mi líto. A co auto?“
Není divu, že tyto skutečnosti a Ferrariho status despotického podivína s geniálním podnikatelským mozkem, lákají současné filmaře. Nyní běží v kinech snímek Le Mans ´66, který pojednává o souboji Henryho Forda II. právě s Enzem Ferrarim. K němu dochází, když druhý jmenovaný odmítne již sjednaný prodej své firmy Fordu. „Ve filmu se sice objevuje pár scén, které přidávají na dramatičnosti a ve skutečnosti to nebylo možné, ale jsem přesvědčen o tom, že kdo si chce užít dvě a půl hodiny zábavy, měl by se na film zajít podívat. Dostanete celkem reálný dobový obrázek o tehdejších závodech,“ doporučuje snímek motoristický novinář Mroviec.
„Pokud o tom můžete snít, můžete to udělat.“
Bývalý předseda představenstva a generální ředitel Ferrari Sergio Marchionne o Enzovi Ferrarim řekl, že je neuvěřitelné, že se narodil v 19. století. Čeho by asi mohl takový člověk dosáhnout, když by měl přístup k dnešním technickým zdrojům a znalostem?
K Ferrariho největším přednostem patřila hlavně vášeň, tvrdohlavost, cit pro závodění a schopnost obklopit se vždy těmi správnými lidmi. Byl to vlastně prototyp úspěšného moderního podnikatele. Charakterově by si s ním sedl málokdo, avšak výjimeční lidé se od ostatních vždy lišili. Sám Ferrari řekl: „Hvězdou se může stát někdo se zvláštním stylem, nebo člověk, který je extrémně troufalý.“ Enzo Ferrari splňoval obě kritéria.
