Hory a velehory sice nemáme, ale je tady obrovská spousta nádherných míst, kde se dá provozovat skalní lezení. Některá, především pískovce, jsou dokonce světová rarita. Přečtěte si tipy horolezce Radka Jaroše na zajímavá lezecká místa v Česku.
To není lezení na týden, ale dá se říct na celý život. Obrovské a rozsáhlé oblasti, strašná škála cest. Kvůli pandemii teď je složitější cestování, takže lidi budou hledat dovolenou v Česku. Ideální možnost na objevování českých skal.
Pro začátečníky bych ovšem pískovcové oblasti nedoporučoval. Spíš takové, kde je žula a rula. Tedy terén, který je dobře odjištěný nýty, borháky nebo skobami, což jsou trvalé jistící prostředky zabudované ve skále. Na žule, rule a podobných materiálech je nejjednodušší skalní lezení. Podrobný průvodce s tipy je na stránkách horosvaz.cz.
Já pocházím z Vysočiny, krásné lezení tam je Drátník, Čtyři palice nebo Devět skal. Na severu Moravy třeba Kružberk, u Plzně Kozelka nebo Skalky v Karlových Varech. Máme doma i vápencové skály, ale bohužel nejsou tak krásné, slavné a rozmanité jako třeba ve Francii nebo ve Španělsku.
U nás je pouze pár vápencových lokací, převážně Moravský kras nebo Srbsko v Čechách. A navíc se vápenec vyznačuje tím, že když po něm leze hodně lidí, tak se vyleští. Cesta, která byla krásná a lehká, se stane těžkou, protože se chytáte nebo stojíte na blyštivých, vyleštěných a malých chytech. S nadsázkou říkám, že kdyby takový vápenec měli ve Francii, tak ho sešmelcují do cementu. Samozřejmě z jejich hlediska a možností.
Krásné jsou naše pískovce. Jenže to není úplně pro začátečníky, kteří jsou zvyklí z umělých stěn na jištění každé dva metry a velké chyty. Na písku je specialita, že si tam člověk vkládá jistící prostředky ve velké míře sám a může se stát, že první trvalý jistící bod – takzvaný kruh, může být třeba dvacet, i čtyřicet metrů vysoko. Než se k němu dostanete, může to být těžké lezení, a pokud se neumíte zajistit sám dobře, hrozí to průserem.
Pískovcové lezení vyžaduje sílu a kromě toho potřebujete i velký morál. Laicky řečeno, aby se člověk neposral. Ne každý tohle dá. Navíc se různé lokace hodně liší materiálem – jeho pevností, strukturou i charakterem. Tím je odlišný i způsob lezení. A každému sedí něco jiného.
Když někomu sedí pískovcové lezení v Tisé, kterou bych zvolil pro začínající jako nejlepší, tak v Adršpachu nevyleze skoro nic. Protože tam je lezení převážně ve spárách a v rajbácích, což je úplně odlišná technika. Ne každému sedí, musí se to naučit.
Rajbáky jsou šikmé plochy různého sklonu. Od toho, že tam jde člověk s rukama v kapsách, až po skoro kolmou stěnu. Ale nejsou tam velké chyty, díry nebo lišty, leze se takzvaně na tření. Na tření lezeček a prstů. V rajbáku lezete pomocí drobných oblin a výstupků, je to specifické.
Pokud upadnete, celkem se sedřete
V Adršpachu je třeba vyhlášený a velice těžký rajbák pro extraligu. Už název napovídá dost – Kitzbühel. Šikmá a nakloněná plocha s miniaturním množstvím chytů a jistících bodů. Pokud upadnete, celkem se sedřete. Když totiž spadnete v převislé cestě, nemusíte se ani dotknout skály, ale tam jedete po nejhrubším smirku třeba deset, patnáct metrů.
Pro úplně začátečníky bych volil ferraty – zajištěné cesty fixními lany. Začaly už pomalu vznikat i u nás. Zrovna minulý týden jsem byl na ferratách pod Vírskou přehradou u Blanska, další jsou třeba na Pastýřské stěně v Děčíně. Pro horolezecký svaz nebo pro ty, kteří mají zájem, je dělá legenda Karel Bělina. Sedmdesátiletý borec, který měl na pískovcích obrovské množství prvovýstupů.
Moc terénů, kde u nás mohou nové ferraty vznikat, není. Ovšem kdo s tím začíná, tak nemusí hned do Rakouska. Pro první zkušenost jsou ty naše ideální. Když je porovnáme s italskými nebo rakouskými, tak je to dětská záležitost, ale tím spíš tam může vyrazit celá rodina.
Vezmete děti a je z toho zábava pro celou rodinu. Vyzkoušíte si to, budete vědět, jak se jistí a co to zhruba obnáší a pak můžete třeba vyrazit i na větší ferraty do zahraničí.
Sám jsem letos plánoval právě skalní lezení. Těším se. Prošel jsem si tím na začátku kariéry, vrátím se k tomu. Naplňujeme mě to a baví, nic podřadného, bomba.
Jasně, nebudu lézt tak těžké cesty jako zamlada, kdy jsem byl na nějaké lezecké, gymnastické i silové úrovni. A zdravý. Budu lézt nižší cesty a klasifikace, ale to neznamená, že mě to neuspokojuje. Je to sice sport, ale především životní styl. Pořád vás to baví a naplňuje.
Nebudu konkurovat Adamu Ondrovi, ale bude mě to bavit. Co je lepší než pohyb v přírodě? Hory a skály nepatří Messnerovi, Jarošovi, Rakoncajovi, patří všem. Když budou lidi respektovat přírodu, sebe navzájem a nebudou na sebe jak psi, tak se tam srovnají a každý si ten svůj zážitek odnese…
Kdo je Radek Jaroš?56letý horolezec, který jako první Čech v historii vystoupil na všech 14 osmitisícovek bez použití kyslíku (celkově 15. na světě) v roce 2019 dokončil výstupy na nejvyšší vrcholy všech kontinentů TIP RADKA JAROŠE „Vysočina je moje lezecká kolíbka, takže volím Drátník a Čtyři palice. Nejenom nádherná místa na lezení, ale i pro oko a turistiku. Líbí se mi Labské údolí včetně Tisé, která je trošku stranou. A samozřejmě Adršpach, to je mekka českých horolezců.“ |
