Zdá se vám, obzvlášť v létě, že hodně cestujete a těšíte se už domů na vlastní postel? A teď si představte, že jste profesionální cyklista a cestování a balení kufru je vaším téměř denním chlebem. Své o tom ví úřadující král české cyklistiky Roman Kreuziger. Ten obzvlášť v zimě musí hodně cestovat do teplejších krajin, aby mohl kvalitně trénovat. Jak to zvládá kloubit otec dvou malých holčiček s rodinou? Nevadí mu při závodech spát téměř každou noc v jiném hotelu? A je v balení kufrů lepší on nebo manželka Michaela?
Po prvním závodu sezony ve Valencii jste to měl tak, že v neděli odpoledne skončil závod, vy jste hned večer sedl na letadlo, abyste byl v pondělí ráno v Praze na tiskové konferenci. To musí být dost náročné, takové cestování narychlo, ne?
„To ani nebylo náročné, byla to jediná cesta, jak se dostat domů. Takhle to prostě je. Je to něco, na co je člověk zvyklý, že po etapách zmizí na letiště. Navíc v tomto případě to bylo i docela v klidu, protože jsme měli poměrně pozdě let. Byli kluci, kteří měli po etapě hodinu na to přesunout se na letiště a za hodinu a půl po etapě letěli.“
Máte představu, kolik času za rok strávíte doma v Plzni?
„Určitě hodně. Tím, že holky chodí do školky a mají spoustu kroužků v Čechách, je to takové rozdělené. Člověk je na závodech, pak stráví zimu někde v teplých krajích. A pak na podzim a i po Tour strávím spoustu času v italském Bardolinu, kde je dobré klima a je to odtamtud na závody kousek.“
ROMAN KREUZIGERNarozen: 6. května 1986 (32 let) |
Dcery už chodí do školky, to už asi není tak úplně snadné jako dřív vyjet i s rodinou, že?
„Naštěstí ta školka není škola, takže to zatím ještě není takový problém. Ale čím je člověk starší, tak kolikrát preferuje jet někam sám, aby si mezi tréninky a vším odpočinul a opravdu tomu mohl dávat těch sto deset procent. A pak když je doma, tak se jim mohl věnovat. Takže když můžou, tak se mnou samozřejmě jezdí, ale když jsou pak důležité okamžiky sezony, tak většinou jezdím sám.“
Manželka s takovým režimem musela počítat, když si vás brala, ale co na to říkají dcery, že nemají tatím pořád doma?
„V dnešní době fungují FaceTime, Skype, takže člověk s nimi může být v denním kontaktu a není to tak, že bychom se neviděli. Určitě Viktorka, která už je větší, to vnímá víc, ta malá zatím tolik ne. Ale holky ví, že závodím na kole, že musím cestovat, takže to berou tak nějak automaticky.“
Vaším druhým domovem je Itálie v oblasti jezera Garda. Kolik času trávíte tam?
„Může to být 50 nebo 60 dní v roce. Záleží na tom, jak se to sejde, jaký mám závodní program a jak to zapadne do toho, kolik tam toho času můžu být. Jsou období, kdy jsem tam dýl a pak tam zase třeba čtvrt roku nejsem vůbec. Ale je to opravdu podle programu.“
V jednom z našich rozhovorů jste prozradil, že absolvujete až 50 letů ročně. Máte spočítané, kolik jste jich absolvoval už v tomto roce?
„Myslím, že už je to blízko deseti letům.“
To s takovou toto číslo letos překonáte…
„To se dost často stává.“
Jak vy sám toto cestování berete? Jako nutné zlo nebo jste se s tím smířil, že je to součást vaší práce?
„Je zvláštní, když vidím kolikrát nějaké rodiny, jak se na to, že budou někam cestovat, připravují dlouhé dny dopředu. U nás je to tak, že se rozhodneme z hodiny na hodinu, že pojedeme třeba na Gardu. Tam mám druhé věci, takže to neřeším. Vezmu druhé kolo a jedu. Někdo jede z Plzně do Prahy a někdo z Plzně do Bardolina. A u letů má člověk zase nějaké plány s týmem, kdy ví, kdy na závody letí a má to v programu jako cestovní den. Tak se aspoň snažíme brát třeba odpolední lety, abychom mohli ráno ještě trénovat, nebo naopak letět hodně brzo ráno, aby když tam přijedeme, jsme se mohli dostat ještě na kolo a cestu nějak strávit a dostat z nohou. Je to podle toho, ve kterém období sezony jsem a jak to zapadá do programu.“
Takže i vaše rodina musí být hodně flexibilní, když se najednou rozhodnete, že pojedete na trénink na týden, dva, a chtějí jet s vámi…
„Buď je to tak, že reagují rychle a jedou se mnou, nebo přijedou o tři dny později na tři čtyři dny, pak se vrátí. V tomhle jsme hodně flexibilní.“
Dcery jsou odmalička na cestování navyklé, nebo u nich pozorujete třeba, když někam přijedete, že si chvíli zvykají?
„Jsou zvyklé. V autě v sedačce jsou v pohodě, s tím nemají sebemenší problém. A teď už když jsou větší, tak to s nima jde i v letadle. I když auto je pohodlnější v tom, že když potřebujete i kvůli dětem, tak si někde zastavíte. Máme naučená místa, kde stavíme a snažíme se z toho neslevovat, abychom pořád někde nestáli. Takže když jedeme do Itálie, stavíme maximálně jednou a tím to pro ně končí.“
Preferujete lety, kde se nemusíte na nic soustředit, nebo jízdu autem?
„Do Itálie jednoznačně autem. Co je do nějakých 800 nebo 900 kilometrů, tak radši autem, kde člověk má všechny věci a časově to vyjde jako letadlem, když by měl někde přeskakovat. A pak když je to delší, tak určitě letadlo.“
Jak trávíte čas na letištích a v letadlech?
„Mám to štěstí, že když si sednu do letadla, tak většinou usnu. (smích) Takže kolikrát si ani nepamatuju, kdy jsme vzlétli, nebo se probouzím, až když přistáváme. Je to okamžik, kdy jsem se naučil relaxovat, kdy vím, že to je čas, kdy si můžu odpočinout. Někdo z toho má stres, ale pro mě je to téměř na denním pořádku.“
Když cestujete takto často, tak pro vás asi zabalení kufru nebo tašky na rychlo nebude žádný problém, ne?
„Když přijedu ze závodů, tak věci okamžitě vyperu a druhý den, když jsou suché, je naskládám do kufru a ten je připravený, kdyby se mi náhodou změnil program. Nestává se to často, ale kdyby náhodou, tak zavřu kufr a během čtvrt hodiny můžu vyrazit. Mám vlastně neustálou pohotovost, skoro jako hasiči na letištích (smích). Jsou to věci, které má člověk většinou dvakrát i víckrát, takže ví, že kufr má připravený a že to v něm má.“
Jste v balení kufru třeba i lepší než manželka?
„Určitě preferuju, když někam cestujeme, že balím já. Nebo když to holkám připravuje manželka a já pak kontroluju tu kvantitu, aby toho nebylo moc. Beru to tak, že pračka je všude a všechno se dá všude koupit.“
Manželka by radši nabrala víc věcí do zásoby?
„Ano, a stejně to pak všechno pere, takže je nervózní z toho, že je tam všude prádlo a musí to žehlit. To já to vždycky udělám střídměji.“ (úsměv)
Jak dlouho vlastně takovýmto kočovným životem žijete?
„V podstatě od nějakých patnácti, kdy jsem začal závodit ve Švýcarsku. To byla období tří čtyř měsíců, kdy jsem býval tam a pak jsem se vracel. Ale už i v té době v zimě jsem jezdil i někam do tepla.“
Nemáte toho už někdy plné zuby?
„Je pravda, že jsem byl na spoustě míst a spoustu z nich si nepamatuju, protože tam člověk nejezdí na žádné exkurze. Ale mě cestování baví. Není určitě tak, že bych toho byl přesycený."
Takže taková ta klasika, že někam přiletíte, ubytujete se, jedete závody a zase letíte pryč.
„Přesně tak.“
Na nějaké poznávání není čas?
„Ne, vůbec. Třeba Petr Vakoč je fanouškem toho, že někde zůstane o den dva dýl a projde si ta místa, ale já fakt nejdřívějším letem zpátky. Kolikrát sice preferuju jet někam o den dřív, ale je to jen kvůli tomu, abych se mohl v klidu projet na kole, abych dostal cestu z těla a byl jsem připravený na závody. Ale potom většinou co nejrychleji pryč.“
Za tu dobu, kdy takto cestujete, zalíbilo se vám třeba nějaké místo tak, že jste si řekl: Jo, tak sem bych se chtěl jednou vrátit a procestovat si to tady?
„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Určitě mám pár míst na dovolené, kam se rád vracím, ale takhle ze závodů, že bych si vybavil nějaké místo, to úplně ne.“
Když závodíte na kole, tak asi není moc prostor se kochat okolím, že?
„Tak něco vnímáte, ale těch závodů a těch let je tolik, že už si nevybavím, co kam přiřadit.“
Přesto, stane se vám někdy, že i během závodu si řekne: Tady je to hezké?
„To určitě ano. Třeba na Tour, když se jezdí údolími kolem skal, tam to je hezký. Ale že bych si vybavil, kde to je a teď si řekl: Jo, tohle bylo tam v Provence, to je tady ve středních Alpách… tak to ne.“
Když cestujete někam dál, jak prožíváte jet lag?
„Já nerad lítám někam daleko, maximálně někam šest hodin a dvou tří hodinové jet lagy zvládám dobře. Jediné, co si neodpustím na konci sezony, je Kanada, kde jsou dva závody - Québec a Montreal, kam jezdím rád a jsou to dobré závody směrem k mistrovství světa. Ale třeba Austrálie nebo nějaké závody, které bývaly v Coloradu, tam když jsem jel, většinou jsem za to zaplatil, že jsem s tím bojoval. Takže preferuju závodění kolem Evropy.“
Vybavíte si nějaký nejsilnější zážitek z cest? Nemusí být vyloženě pozitivní.
„To je dva tři roky zpátky, když jsme letěli ze soustředění. Měl jsem let z Alicante do Barcelony a pak na Kanáry. Letadlo bylo ale malé, takže nám řekli, že nám nenaloží kola. Takže jsem se přesunul do Valencie, kde nám ale taky řekli, že je letadlo malé a kola nám nevezmou. Do toho ještě sněžilo, takže to ani nešlo případně vzít přes Madrid, který byl zavřený. To bylo takové výživné cestování, od rána od sedmi někdy do večera. Ale člověk tím, že má dneska všude internet, najde nejlepší možnosti letů a pak to chce jen půjčit si auto nebo chytit vlak a být flexibilní.“
Být pohotový je u cyklistů asi jedna z důležitých vlastností, abyste všechno zvládli, že?
„Určitě.“
A jak to máte s ubytováním? Když jedete nějaké týdenní etapové závody, spíte v jednom hotelu?
„Většinou měníme hotel každý den. Třeba na Valencianě, což byl můj první závod sezony, jsme měli dva hotely, ale jinak většinou tím, že se to někam posouvá, se hotel mění každý den.“
A pak přijde třítýdenní Grand Tour a tam je to opravdu každý den na jiném místě. Jak to snášíte?
„Já se vyspím většinou všude, takže mě to úplně netrápí. (úsměv) Samozřejmě jsou hotely, kde jsou lepší postele a některé, kde je to horší. Ale za ty roky jsem si na to tak nějak zvykl. Třeba na Grand Tour většinou vozíme aspoň svůj polštář, protože to je poměrně velký rozdíl. V Tinkoffu jsme měli jeden rok i matrace. To bylo skvělé, že člověk spal na své matraci, která byla čistá, bez prachu a pořád stejně tvrdá. Úspěch je složený z řady detailů, a nevěřili byste, jak ho ovlivní kvalitní spánek. Ale pak kolikrát byly hotely, kde byly lepší matrace, a člověk měl jednu matraci na druhé, takže tam spal jak na hradě (smích). Ale přesuny mi nevadí, jsem zvyklý.“
Sezona Romana Kreuzigera v číslech
|
Na závodech nebo na soustředěních s týmem jste většinou na pokoji s některým z týmových kolegů. Nechybí potom člověku trochu soukromí, které by třeba občas potřeboval?
„Vůbec ne. Podle mě je to fajn. Většinou než usnu, tak probíráme, co proběhlo během etapy, co může následovat další den. Plus třeba s Enrikem Gasparottem se znám, znám jeho ženu, takže řešíme i rodinné věci společně. Je to takové, že jste s těmi lidmi natolik sžitý, že by bylo divné tam být sám.“
Strávíte víc času v roce s rodinou nebo s týmovými parťáky?
„Určitě s rodinou.“
S rodinou, když jste na cestách, jste často v kontaktu díky moderním technologiím. Jsou třeba v této oblasti i díky tomu vaše dcery zdatnější než jejich vrstevníci?
„To si nemyslím. Podle mě dneska všechny děti ví, jak si odemknout klávesnici a najít buďto Youtube nebo kde jsou pohádky. Kolikrát jsem sám překvapený, co jsou tam schopné ty děti najít líp než my. Na to mají hodně velký instinkt.“
Když trénujete někde v zahraničí a máte tam s sebou rodinu, jak se snažíte trávit čas s dětmi? Máte to třeba někdy i tak, že dcerkám musíte říct, ať se nezlobí, ale že si teď potřebujete chvilku odpočinout sám? Nebo se jim snažíte hodně věnovat?
„Na Kanárech je to většinou aby přepůlily zimu a zbavily se všech rým a užily si trošku tepla. Ale já to mám většinou tak, že ráno mezi osmou půl devátou zmizím, vrátím se kolem páté, pak jdu na masáž. Takže je vidím většinou až na večeři. Ony ví, že když přijedu z kola, tak se buďto protáhnu nebo si odpočinu, přijdu za mini dolů a holky si dají zmrzku, já čaj. Ale není to tak, že bych s nima někde pobíhal. To maximálně ve dnech volna, které jsou jednou za tři čtyři dny. Tam se jim věnuju trošku víc. Takže to není tak, že když jedu s rodinou na Kanáry, že tam s nimi trávím hodně času. Jsou tam, ale každý máme jiný program. Vytrvalostní sport je holt o spoustě hodinách tréninku, regulérní zaměstnání na celý den. Proto se snažím užívat si každou chvilku společného času.“
