Když bylo Pavlovi Mackovi 21 let, sebral se a odletěl s kamarádem Alešem Kociánem do USA. Na VHS kazetách v té době sjížděl kung-fu filmy, hrál si na Bruce Lee a Jackie Chana – vášeň zvolna klíčila v posedlost! A tak se bílý kluk disponující pár anglickými slůvky jal vyhledat sanfranciského mistra Y. C. Wonga s prosbou o „zasvěcení“ do bojových sportů. Čínský mistr mu otevřel dveře i náruč. Dnes je Macek vůdčí personou československé sítě škol silového a kondičního tréninku KB5, jako Master Instructor reprezentuje prestižní školu síly StrongFirst. Na bojová umění také nezanevřel, v Praze vede desítky žáků.
„Nemožné neexistuje,“ usmál se sympatický rodák z Ostrova nad Ohří, když mě vpustil do svého království.
Najít Mackův gym utopený ve dvorečku budovy na Náměstí Jiřího z Poděbrad byl oříšek. Ještě těžší je správně pracovat se záludnou železnou koulí kettlebell, kterou v Česku proslavil. Ale možná vůbec nejnáročnější je uvěřit, že tělo i duch nemusí sílit jen v nablýskaných fitness centrech, které u nás rostou jak houby po dešti. 42letý „učitel“ pro iSportLIFE odkryl svou cestu ke kompletnosti, promluvil o vášni pro MMA (cirkus UFC mu je ale proti srsti) i tréninku hobíků a profesionálů, jakým je třeba špičkový fighter Viktor Pešta.
Jsme ve vaší tělocvičně s kettlebell, co je na těch kusech železa s uchem tak fascinující?
„Není to jen o nástroji samotném, nýbrž o systému cvičení. Co se týká proniknutí do fundamentálních principů silového a kondičního tréninku, kettlebell umožňuje všechno naučit lépe než jakýkoliv jiný nástroj. Je to perfektně vydesignovaný a univerzální nástroj. Rozvíjí mobilitu i různé typy síly, přes absolutní, vytrvalostní až po tu výbušnou. Když to shrnu - dává za daný peníz nejvíce muziky.“
Jste brán za prvního člověka, který kettlebell dostal v Česku do širšího povědomí. Hřeje to?
„Na nějaké pořadí, být první, druhý, patnáctý, mě moc neužije. Pro mě je důležité, abychom to dělali dobře. První jsem určitě nebyl, jak rád říkám: první byl Ferda Mravenec, pak jsou všichni ostatní. (smích). S kettlebell se v českých luzích a hájích ostatně cvičilo dávno před KB5 gymem, už zápasník Gustav Frištenský o něm mluví ve svých memoárech. V čem máme neoddiskutovatelní privilegium, že jsme cvičení s kettlebell jako první začali systematicky vyučovat. Já a moje žena Justyna jsme byli první certifikovaní kettlebell instruktoři v Česku, psal se rok 2012.“
Rozhlížím se po vašem gymu. Spartánský prostor, holé zdi s pár zrcadly, železa vyskládaná v rozích. Co říkáte na komerční fitnesscentra?
„Nejsem jejich zastáncem, vždyť desítky hodin týdně prosedíme v práci u počítače, tak proč bychom se pak měli znovu usadit ke strojům a mordovat se tam vsedě další dvě hodiny, a cvičit izolovaně jednu partii po druhé.“
To zní logicky, přesto jsou fitnesscentra plná.
„Je dobře, že lidé mají vůbec o cvičení zájem. Pokud by fitka a moderní tělocvičny zely prázdnotou, bylo by to blbý. Co se v nich děje, je věc jiná, ale je to o vývoji, postupné cestě. Málokdo na první pokus trefí cvičení nebo systém, který je to ono. Člověk toho vyzkouší víc, zjistí, co mu funguje a co je pro něj přínosné. Je dobře, že máme v dnešní době tolik alternativ, že existují různé způsoby pro dosažení různých cílů. Našim úkolem je v tomto směru lidi vzdělávat, ukázat možnosti a přednosti, a volbu nechat na nich.“
Gró KB5 gymu je tedy jaké? Rýsovat buchty do plavek to asi nebude, že?
„Hodně lidí ke cvičení přistupuje stále čistě esteticky, chce mít vyrýsované břišáky a napumpované bicáky. Někoho zase zajímá síla, ale neřeší zdravotní stránku. Naším cílem jsou benefity na více úrovních. V první řadě se ptáme na zdraví, nechceme ho jen zachovat, ale také vylepšit. Zdraví, sílu a kondici od sebe nelze oddělit. Rozvíjíme funkční lidský pohyb: potřebujeme, abychom se nejen hýbali, ale abychom se hýbali dobře. Až pak může přijít pohyb častý a pod zátěží, síla a kondice. Naší filozofií je vnímání vynaložené investice a maximální účinek. Pokud někdo má dvě tři hodiny týdně času, tak musí velmi rozvážně volit, co a jak bude cvičit, a čemu se naopak vyhnout. Tělo musí fungovat jako jeden celek, rád to připodobňuji k tréninku fotbalového týmu, nelze trénovat jedenáct hráčů odděleně na jedenácti hřištích a doufat, že když se spojí, předvedená hra bude dobrá.“
Kdybych vám nabídl milion, abyste rok vedl ve fitku kruhové tréninky, poslal byste mě k šípku?
„Asi bych to nevzal, částka by musela být mnohem vyšší. (smích) Ale vážně, kruhový trénink je sám o sobě dobrý nápad, problémem je ale provedení a často mizerná technika cvičících. Ale to není jediná obtíž, i se super technikou při špatném programu to bude k ničemu. Pokud se člověk chce jen zpotit, zadýchat a být namožený, je to ok. Pokud se chce pohybově, silově a vytrvalostně rozvíjet, úkol splněn není.“
Jak by vypadal vámi vedený kruháč?
„Nebyl by to takový záhul, ani zdaleka, ale výsledky by byly při mém výběru cviků, mém programu - počtu opakování, sérií a odpočinku mnohem lepší. Takže vlastně za milion třikrát týdně proč ne, asi bych to vzal. (smích)“
Filozofie 80 procent
O vašich svěřencích nemluvíte jako o klientech, jsou to žáci. Je to pro vás zásadní rozdíl?
„Klienty má bankéř nebo kadeřnice, naši instruktoři jsou učitelé pohybu, síly a kondice. A tak jako učitelé v každé škole máme své žáky. Máme standardy i osnovy a své metody, není to o tom jen dorazit a něco je tak dělat. V čínských bojových uměních se říká, že pro výsledky potřebujete tři věci. Za prvé dobrou metodu, tu věřím, že máme, záštita StrongFirst, Original Strength či Flexible Steel budiž toho důkazem, čerpáme od nejlepších na světě. Druhá věc je dobrý učitel, to já neposoudím, snažíme se být co nejlepší a osobně na sobě pracovat, vzdělávat se. A třetí věc je dobrý žák. Když se tohle vše dá dohromady, výsledek se dostaví.“
Často citujete Carla Gustava Junga, že není důležité být dokonalý, ale kompletní. Cítíte se v 42letech kompletní?
„Pořád jsem na cestě ke kompletnosti, dokonalost je hvězda na horizontu, za kterou jdeme, ale nikdy se k ní nedostaneme. To ale neznamená, že nemá cenu za ní dál jít. Dokonalý tedy určitě nejsem a nebudu, stejně tak nejsem kompletní. Cesta je cíl, a ten bychom neměli nikdy ztrácet ze zřetele.“
Odbočil jste na vaší cestě někdy chybně, litujete něčeho?
„Těžko říct, je to velmi hypotetická otázka, co bylo, už nezměním. Člověk dělá věci blbě a každý včetně mě nasekal spoustu chyb, nejen co se týká cvičení ale prostě v životě obecně. Proto má větší cenu řešit, jak se poučit co dělat dál, lépe, to je to důležité.“
Apelujete na své žáky i skrz stravu a regeneraci, aby byl „balíček“ kompletní?
„Jsou to důležité díly skládačky. Není to ale tak, že by každý, kdo dorazí, dostal do ruky jídelníček. Ale jsme velmi aktivní publikačně, na našich stránkách máme hodně článků o regeneraci, správném stravování a mentální hygieně. Pevně věřím na tažení provázku, ne na jeho tlačení. Každý máme svůj život a můžeme se svobodně rozhodnout, co s ním chceme dělat. Chceme poskytovat kvalitní informace, děláme sami to, co učíme, snažíme se jít příkladem. Jak už se kdo rozhodne s informacemi naložit je na něm. Pokud se někdo rozhodne, že jíst Paleo - maso, zeleninu, vajíčka - je blbost, a bude pokračovat ve fast foodu, žádný problém. Pokud tomu dá měsíc a uvidí, co to s ním udělá, je to lepší. Zjistí, že líp spí, lépe mu funguje mozek a lépe regeneruje. Zrovna nedávno jeden žák, který ke mně začal chodit na MMA a dostal základní manuál, shodil za měsíc čtrnáct kilogramů. To je neuvěřitelné, nepotřeboval žádné diety nebo speciální hubnoucí přípravky. Akorát změnil skladbu stravy, na kterou tělo hormonálně reaguje úplně jinak, a začalo fungovat lépe.“
Co tzv. „cheat days“, dny, kdy si sportovec vyhodí z kopýtka?
„Já neplánuju, dívám se na to z hlediska širšího kontextu, celého měsíce nebo i života. Osobně jsem velmi opatrný na svůj volný čas, potřebuju studovat, psát, překládat a cvičit. Odpočinek si zařadím dle potřeby, stejně tak cheat day, není to tak, že bych si řekl, že v neděli budu jíst celý den pizzu a zmrzlinu. Uznávám filozofii 80 procent – pokud si po dobu dne, týdne, několika let udržuješ standard alespoň 80 procent ‚zdravé životosprávy‘, je to fajn. Pokud je to míň, není to tak dobrý, ale cílem jak už jsem říkal, není dokonalost. Když má člověk chuť na burger a dvojku červeného, ať si ho klidně dá, ale nemělo by to být každý den nebo obden.“
Pro inspiraci, jak vypadá váš všední den?
„Je to můj den, není to tak, že by se podle toho měli řídit další jo, mně to ale funguje. Vstávám velmi brzo, nakrmím kočky. Odcvičím si svoje dechová cvičení a jednoduchou kloubní mobilitu. Posadím se, dám si čaj, otevřu si knížku. Pak zapnu počítač a řeším běžnou agendu, pak nějaké to zařizování ať už v souvislosti s byznysem nebo domácností. Většinou nesnídám, první jídlo je kolem druhé třetí. Pak se věnuju svému silovému tréninku, kolem třetí čtvrté mi to funguje nejlépe. Večer učím, po tréninku si dám pořádnou baštu, poctivý steak. Chodím spát brzo. O víkendech mám semináře, také docela hodně cestuju.“
Cena za anabolické steroidy je hrozivá
Byl jste v Asii, Americe, vlastně všude po světě. Nejšťastnější jste v Praze?
„Já Prahu miluju! Česko je moje půda, moje země, moje krev. Jsem vlastenec, vždycky když cestuju, a já rád poznávám jiné kultury a jiné lidi, tak se vždycky domů těším. Když přistává letadlo a já vidím Žižkovskou věž, kousek od které bydlím a mám gym, zamačkávám slzu v oku.“
V Praze vedete krom KB5 gymu také školu jihočínského bojového umění Hung Kyun a MMA. Těší vás vzrůstající zájem o bojové sporty?
„Jde to nahoru dolů. Zájem o tradiční bojová umění padá, je to dáno způsobem, kterým se vyučují. Je to škoda, jsou tady hodně let a stále nabízí spoustu rafinovaných věcí, které můžou zájemcům nabídnout. A to hlavně skrz pohybový rozvoj, fyzické kvality, sebeobranu, zdraví a osobnostní rozvoj. Kdežto moderní bojové sporty letí nahoru, dá se v nich soutěžit a porovnávat se s ostatními, to je velké lákadlo.“
Určitě teď máte na mysli MMA.
„Jsem jeho velký fanda. I když těžko říct, zda je to moderní bojový sport, nebo naopak ten vůbec nejstarší a nejtradičnější. MMA svými kořeny jde až do Starého Řecka, k tzv. všeboji, kde se kopalo, bouchalo a zápasilo, to vše ve stoje i na zemi. Možná se vracíme tak trochu ke kořenům.“
Co je na sledování dvou lidí, jak si dávají přes ústa, tak sexy?
„Řeknu něco obecnějšího - mně osobně na tom nejvíc přitahuje trojkombinace bojových sportů, praktické sebeobrany a dlouhodobého rozvoje tradičních bojových umění. O to se snažím i u nás, kde vyučujeme tradiční jihočínský styl Hung Kyun a MMA, jsou to spojené nádoby. Představte si to jako trojnožku, které když uříznete jednu nohu, spadne nebo se bude zvláštně viklat, což také není dobré.“
Jak se vám zamlouvá UFC, v současné době suverénně nejslavnější organizace MMA?
„Příčí se mi ten cirkus okolo, okázalosti a show už je na mě moc. A není to jen UFC, ale vlastně všechny větší organizace. Já MMA vidím pořád jako fair play sport, k tomu patří, že mám úctu ke svému soupeři, nebudu mu nadávat ani před zápasem, ani při něm a už vůbec ne po něm. Čest, respekt a síla by měly být integrální součástí MMA, což se třeba v UFC neděje. Samozřejmě je to showbyznys, není to jen sport, takže chápu, proč se to celé děje a přitahuje to spoustu diváků. Ale nedává to dobrý příklad potenciálním zájemcům, je to hraní si s ohněm. Oni si vychovávají své zápasníky, své fanoušky – jaké si vychovají, takové budou mít.“
Connor McGregor tedy není dobrým vzorem pro omladinu?
„Bojovník? Skvělý. Člověk? Nevím. Co je důležitější?“
Nemrzí vás laické povědomí, že skoro co zápasník, to nadopované monstrum?
„Doping je problém obecně, zrovna nedávno jsem četl statistiku, jak moc se dopuje v amatérských sportech, nejen těch bojových. Pokud se to nebude kontrolovat, dopovat se bude dál. A když se budou provádět kontroly, stejně to zcela nevymizí. Mám na to rozporuplný názor, sám osobně bych nikdy nedopoval a nedopoval jsem, je to něco za něco. Je to hra s démonem, něco dostaneš, ale je otázka, jakou cenu ve výsledku zaplatíš. My víme, že cena za anabolické steroidy je hrozivá.“
Dělat svět silnější a lepší
Z českých MMA zápasníků jste připravoval třeba Viktora Peštu. Dá se nějak porovnat spolupráce s profíkem a lidmi z ulice?
„Všichni profíci, kteří u nás trénují, jsou v první řadě skvělí lidé. Prostě jsme se nějak našli, nejde jim jen o naši metodiku nebo zázemí, které máme kvalitní, náš vztah je hlubší. Nemluvím jen o Viktorovi, ale také o Sandře Maškové, Michalu Hořejším nebo Ondřeji Skalníkovi. Všichni to jsou super lidi, a stejně super jsou i hobíci z ulice. Společné mají to, že u nich nemusíme tlačit provázek, každý je nějak motivovaný, to je základ.“
Motivace profesionálního fightera je ale asi trvalejšího rázu ne, ten vám neuteče po prvním náročném tréninku?
„Často je spíše musíme brzdit. Co je ale důležité - profi zápasníci, které jsem zmínil, chtějí výkon na x let, takže si dávají pozor na zdraví, na regeneraci, prostě na všechno. A nehledají výmluvy, ale způsoby. Dám příklad, Viktor Pešta měl vážné zranění kolena, ve čtvrtek šel na operaci a v pondělí přišel o berlích do gymu. Ptal se: Co teď? Co můžu dělat? V tom je práce s profesionály snazší. S Viktorem jsme dali cvičení na úchop, na sílu středu těla, tlaky s činkou vleže na zemi, a bylo to! Běžnému člověku se stane zranění a kompletně to zabalí, na hodně dlouho nebo i definitivně. Profík ví, že když padne, že tam nemusí zůstat ležet, ale může vstát a být ještě silnější. Jsou to válečníci nejen v kleci, ale i v životě.“
„Tělo jako zbraň“, co vám to evokuje?
„S velkou sílou přichází i velká zodpovědnost řekl strýček Ben Spider-Manovi, ubližovat a zraňovat je jednoduché. My bychom měli hledat cestu, jak člověku pomáhat. Dám příklad, je to jako nůž, můžete jím někoho bodnout do zad, nebo mu naopak ukrojit kus špeku nebo rajčete a nabídnout mu to. Je to o tom, jak zbraň používáte a jak o ni pečujete. Mým přáním a cílem je, abychom pomáhali dělat svět silnější a lepší. Abychom budovali a vychovávali samostatné, sebevědomé a dobré lidi, kteří když uvidí, že to pomohlo jim, pošlou to dál.“
| Pohled Jana Baráka |
|
Plán byl prostý, zacvičit si u Pavla s kettlebelly, nabrat fotky i rozhovor, a valit domů. 16 let jsem hrál vrcholově florbal, předtím závodně tenis, nemůžu mít problém, říkal jsem si. Mýlka, na "železnou kouli" jsem si nesáhl, prý vyšší dívčí, budeme klikovat. Udělal jsem střední maximálku, dvacet kousků a Pavel na to: Dobře, tak z toho uděláme jeden, ale poctivý! Koukal jsem jak puk, stejně jako o pár týdnů později, kdy mi telefon smazal nabrané audio. Poprvé v žurnalistické "kariéře". Když jsem Pavlovi oznámil, že se kaji, ale potřebuju opáčko, odvětil bez stopy výtek: Proč ne. Neomlouvej se, ber to jako šanci. Každý v životě něco poděláme, teď to můžeme udělat hlouběji než předtím, už mě trochu znáš! Nevěřil jsem, ale povedlo, z rozhovoru jsem měl lepší pocit. Stejnou víru potřebujete, abyste uvěřili, že směr sílení těla, který Pavel u sebe v KB5 gymu káže, je správný. Byť je úplný jiný, než razí klasická fitka. |
