Eliáš: Mám teď lepší fyzičku než v NHL! Mluvil o stravě i svých plánech
Hokejisté jsou skupina sportovců, o níž se traduje, že běh vyloženě nesnáší. Jako všude, i tady se najdou výjimky. Například Patrik Eliáš, legenda klubu New Jersey Devils, dnes asistent trenéra u reprezentační dvacítky. Dva dny v kuse nevydrží, aniž by si nezaběhal, díky tomu se ocitá v bezvadné kondici. „Patří to k mému životnímu stylu,“ vykládá 43letý bývalý skvělý útočník, v NHL po Jaromíru Jágrovi druhý nejlepší ofenzivní hráč s českým rodištěm. A také začínající kouč, o němž zasvěcení tvrdí, že by se jednou mohl protlouct na střídačku elitní světové ligy.
Hokejisté běhání neholdují, čím to, že jste na tom jinak?
„Možná za všechno může strach, abych nezlenivěl a vešel se do zrcadla. I když jsem s tím nikdy neměl moc problémy. Každopádně při běhu zažívám fajn pocity, baví mě to, dělá mi dobře. Vyplavím endorfiny a večer si aspoň můžu dovolit dobré víno.“
Hned se pije líp, když si ho zasloužíte, že?
„Přesně tak. Běhání je taková záminka… (usmívá se) Ale vážně. Měl jsem operaci kolene, před ní jsem běhat vůbec nemohl, se spoustou oblíbených sportů jsem musel skončit. Kolo, fotbal, při všem mi to dělalo problémy a limitovalo mě to. Ale po zákroku v rámci rehabilitace jsem koleno postupně začal zatěžovat, běh byl ideálním prostředkem, jak se vrátit zpátky do obstojné kondice. Postupně jsem začal zvyšovat dávky, nyní třikrát, čtyřikrát týdně vyběhnu ven. Do toho občas zamíchám i kolo. Absolvoval jsem několik závodů Run Czech, ne snad že bych cítil nutnost poměřovat se s ostatními, ale chtěl jsem zažít tu atmosféru, a musím říci, že mě pohltila. Fakt mě to baví. Příjemná společnost lidí, která žije zdravým životem, aktivním pohybem, já se mezi nimi pohybuju moc rád.“
Hodně se zlepšujete?
„Myslím, že jo. Začal jsem někdy před dvěma roky, tehdejší a nynější časy jsou někde jinde. Ale chci říci, že pro svoje maxima to rozhodně nedělám. Jde mi hlavně o pocit. Třeba nedávno jsem si zaběhl půlmaraton, ovšem vyloženě na pohodu, s přáteli a známými, kterým jsem chtěl dopomoci k co nejlepšímu času. Jim, nikoli sobě.“
Jaký terén, počasí či místo máte nejradši?
„Když je pod mrakem, okolo osmnácti stupňů, to se mi běhá parádně. Rád vyběhnu na Letnou, na Ladronku, těch míst je víc, ale nejradši mám parky, spíš rovinu. Lesy zřídkakdy, ale pokud jsme například na Mácháči nebo v Třebíči, lesem nepohrdnu a jdu i na kros. Asi před šesti týdny jsme byli s hokejovou dvacítkou ve známém finském centru ve Vierumäki. Úžasná příroda, kilometry různých možností, kde běhat. Tam je to velká paráda, ale vzhledem k mým kolenům úplně ne ideální krajina na běhání, je to tam nahoru dolů. Občas se i kousnu. Kolikrát si řeknu, že dnes půjdu jen lehce, ale pak mi to nedá a stejně si najedu na svoje tempo, plus minus patnáct vteřin rozdílu na kilometru.“
A v zimě?
„To jdu na pás. Na něm je to zvláštní, ukazuje mi to pomalejší čas, přitom pocitově vím, že běžím rychleji než venku.“
Potrpíte si na vybavení?
„Samozřejmě že kvalita obuvi hraje obrovskou roli. To je základ. Maratonci a ultramaratonci hodně používají značku ON, já ale kvůli kolenu potřebuju něco jiného, takže vybírám z nabídky Hoka. Vtipné je, jak se trendy mění. Před pár lety se tvrdilo, že nejlepší jsou boty, v nichž máte pocit, že běháte skoro naboso, s minimálním odpružením. A teď je to přesně obráceně. Hoka, to jsou skoro bačkory, neskutečné boty, jak na běh, tak na chození. Já je úplně miluju. Mám kamaráda z Trutnova, klukovi je pětapadesát, má neskutečnou fyzičku a s botami přecházel z jedné značky na druhou, až skončil u Hoka a nemůže si je vynachválit.“
Sám sebe už považujete za odborníka z branže na vybavení?
„Asi už vím, jaké obutí kam zvolit, co je na trhu dobrá značka. Člověk si prochází různé články, recenze, zajímá se. Nic složitého, na internetu je všechno a pak už jen zkoušíte, co vám sedí nejlíp. Samozřejmě tu máte Nike, Adidas, Asics, značky známé po desetiletí, dělají dobré, kvalitní boty, ale já všem říkám, že jak vyzkoušíte Hoka, k jiným už nepůjdete.“
Bojujete někdy s tím, že se vám ven nechce a radši byste zůstal doma?
„Jasně, že přijdou dny, kdy se necítíte úplně super a nemáte v sobě ten pocit nedočkavosti, až vyběhnete ven. Já se naučil brát běhání jako svoji rutinu, která k mému životu patří. Kolikrát jsem se musel kousnout, po pár krocích nebo minutách totiž obvykle víte přesně, jak se vám dnes poběží. Ale mojí silnou stránkou je vůle, tudíž to nikdy nezabalím.“
Jak jste to měl v hokeji?
„Podobně. Přišlo prvních pár střídání, na střídačku jste se vracel celej zavařenej a s dojmem, že dneska to rozhodně nebude váš zápas. Ale pak nezbývá, než se kousnout, zatnout zuby. A za chvíli to povolí a jste v pohodě. Tuhle vůli já v sobě mám.“
Stane se občas, že svým dcerám povíte, že se omlouváte, ale teď zkrátka přišel čas na výběh a že na ně nemáte čas?
„Třeba jsme odpoledne doma a holkám řeknu, že aspoň na hodinu se musím jít provětrat. Že to zkrátka jinak nejde, tělo si o to řekne. Vydržím maximálně dva dny bez pohybu, pak už se necítím dobře a potřebuju aktivitu. Hodinka denně stačí. Najít ji během dne jde vždycky.“
Co vy a atletický ovál?
„Byl jsem dvakrát, třikrát, protože nebyla jiná možnost. Řeknu vám, je to na palici… (usmívá se) Člověku to neubíhá, byť běží zajímavé časy. Dobré je, že se vám nemůže stát, že zabloudíte. Jako mně, když jsme byli onehdy u tchána na Mácháči. Prostředí krásné, všechno, ale trošku jsem se ztratil. Původně jsem si naplánoval šest, sedm kilometrů a po patnácti už jsem radši zavolal, ať mě někam navedou, protože jsem byl úplně ztracenej. Povídám: Jsem tady někde a chci zpátky, kde to znám…“ (směje se)
Maraton či dokonce ultramaraton vás neláká?
„Ultramaraton určitě ne, maraton možná. Nevylučuju to. Moji někteří kamarádi už ho dali, mně zatím stačí poloviční vzdálenost. Upřímně, zatím si nedovedu představit uběhnout dvaačtyřicet kilometrů v kuse. To je pro mě zhruba čtyřhodinová dávka, alespoň pro ten první maraton to tak tipuju. Nicméně, lákavé to určitě je, netvrdím, že ne. Například maraton v New Yorku nebo v Bostonu… Zní to zajímavě. Druhá věc je, že není úplně sranda se dostat k přihlášce. Musíte být registrovaný, pak je u toho nějaká loterie, já bych v podstatě musel nastoupit na nějakou divokou kartu.“
Pro hokejovou ikonu tamního regionu by to neměl být problém, ne?
„V Devils mi říkali, že by mi s tím pomohli a zvládli registraci domluvit. Asi jo, asi by to bylo hezký jednou si maraton dát.“
Během aktivní kariéry v NHL nebylo tolik času na běhání, anebo vás to tolik nebralo?
„Nikdy jsem neběhal delší úseky, ani v rámci letní přípravy, kdy jsem hodně využíval kolo a když už jsem běhal po svých, tak jsme šli do dynamiky, běhávali schody, sprinty a podobně. Vytrvalost prakticky vůbec. A je to škoda. Až poslední dva, tři roky kariéry v NHL jsem tak na půl hodinky vyběhl ven, anebo místo dobrovolného tréninku šel na pás. Dalo mi to jiný aspekt tréninku během sezony a musím říci, že jsem pak cítil výborně.“
Red Bull Air Race? To bych nedal
Nevyčítal jste si trochu, že jste běh mohl zařadit do repertoáru mnohem dřív?
„Možná jo. Třeba ruská škola má výstavbu kondice na běhání postavenou, ale jejich přístup mi přijde až moc. Hokej je rychlostně vytrvalostní sport, úplně si nemyslím, že je zapotřebí někde běhat dvě hodiny. To pak ztratíte rychlá vlákna. Na druhou stranu, pokud si vzpomenu na Kladno, na dorostenecká, juniorská léta, běhali jsme pořád. Čtvrtky, pětistovky, kilometr, tři kiláky, pětikiláky, pořád dokola. Běhalo se mnohem dřív než teď.“
Co vy a kolo?
„Zrovna teď jedeme s kamarády do Itálie na motorkách a tam budeme pořádat výjezdy na kolech. Tam máme čtyři dny na horalech. Bude to super. Ještě k tomu mému běhání, já když mám hodně lenivou náladu, tak vezmu právě kolo a vyrazím na něm.“
Kolik činila vaše nejdelší trasa na horském kole?
„Právě s tím mým nadupaným kamarádem z Trutnova jsme spolu jednou dali asi osmdesát kiláků, což byl docela masakr. Vždycky jsme si vymysleli úvod výjezdu a pak se vidělo, jak jsme na tom se silami. Třicet v hodně těžkém terénu, osmdesát na rovinatějším.“
Vyloženě extrémní sportovní zážitek vás neláká?
„Vzhledem k tomu, že nemusím výšky, jsem s omluvou odmítl pozvánku na Red Bull Air Race do Bratislavy. Měl jsem se prolítnout mezi pilony, ale ne, to já bych nedal… (usmívá se) Na mě je tohle moc. Říká se, že s krizí středního věku začnete zkoušet různé blbosti, ovšem u mě tohle zrovna nebude ten pravý případ. Mám radši poklidnější vyžití. Třeba surfování nebo wakeboarding mě láká, to bych chtěl zkusit určitě.“
Je zajímavé, že v podobném sportu, jetsurfu, je šampionem také bývalý výborný hokejista, Petr Průcha.
„To jsem zaznamenal. Průchič je machr. Víte, co mě ale překvapilo? S hokejem skončil kvůli následkům otřesu mozku, ale když vidím, v jaké rychlosti ti borci z toho občas spadnou na hladinu, říkám si, že ty nárazy musí být ještě horší. Ale sport je to skvělý, hrozně lákavý. No, mám toho před sebou dost, ještě se potřebuju zlepšit v zimních sportech.“ (usmívá se)
Co tam všechno máte?
„Čeká mě dost práce, abych jednou mohl vyrazit na Heli skiing.“
Kdo vás učí?
„Dá se říci, že mám partu kamarádů na letní, zimní, vodní sporty. Moji kamarádi od sněhu jsou skvělí lyžaři, mají toho za sebou dost. Občas s nimi jedu, nechávám si poradit. V Rakousku v oblasti Kitzbühelu mají trenéra, nejlepšího široko daleko, dřívější aktivní závodník. Tohohle kouče využívají na začátku sezony, dva, tři dny děláte jen hranění, balancování, díky tomu se do toho po letní pauze rychle dostanete. Moji kamarádi, byť jsou výteční, si tu lekci stejně znovu dají. Vědí proč. Já to absolvoval rovněž a nemohl jsem si to vynachválit. Dozvíte se vše o správném pohybu, jak má tělo stavět přesnou pozici, jak nohy, jak ruce. Za poslední dva roky jsem se zlepšil, ale zatím jsem jezdil jen na upravených sjezdovkách, nikdy ne v divokém terénu. A nenaučíte se to nikde jinde než přímo v něm, pokud byste chtěl uvažovat o nějakém Heli skiingu.“
Manželka o vás nemá nikdy strach?
„Možná trochu ano, ale moje holky už to ani moc neřeší, zvykly si za poslední roky. Navíc my je vedeme k aktivnímu sportování, učíme je lyžovat, necháme je ve vodě dělat všechno možné. Je to fajn.“
Kam to vaše dcery táhne?
„Větší bude devět let, takže by měla pomalu, ale jistě vědět, co ji baví, co ne. Připadá mi jako atletický typ, chodili jsme i dva roky na fotbal, ona se kousne, vůli má, ale nemyslím si úplně, že je to sport pro ni. Ze všeho nejvíc ji baví tancování, teď navíc pošilhává po golfu. Malá si se mnou taky chodí odpalovat míčky, docela ji chytil i tenis, tak uvidíme, kam to bude směřovat. Obě holky nechám, ať do nějakých deseti let vyzkouší cokoli a pak si samy řeknou.“
Rád si taky zajdu na pilates
Nedílnou součástí zdravého životního stylu je správný jídelníček. Býváte k sobě přísnější i po kariéře?
„Dávám si pozor. No, to jsem vlastně řekl špatně, mě i ta zdravá strava totiž chutná, není to tak, že bych u toho trpěl. Jasně, někdy si taky dám smažený, třeba batátové hranolky. Ty úplně miluju. Ale jinak si dávám pozor.“
Čeho se vyvarujete?
„Rozhodně si k snídani nedám klasický rohlík, protože vím, že mi neudělá dobře, necítím se pak komfortně. Ráno si dám většinou vločky, avokádo, někdy vajíčka. Preferuju moderní vaření. Ale když si holky sem tam dají lívance, nepohrdnu.“
A v průběhu dne?
„Snažím se jíst večer míň, málokdy si dám například steak, přece jen je trochu těžší.“
Na rovinu, je vidět, že se o sebe staráte.
„Však mám taky o šest kilo méně, než když jsem končil kariéru… (usmívá se) Náš reprezentační kondiční kouč Radek Hlavatý, co mě osobně trénoval osm let, mi říkal, že už vůbec nevypadám jako hokejista. Vždyť to je dobře, já už žádnej hokejista nejsem, povídám mu… Musím říct, že se cítím výborně. Rád si taky zajdu na pilates k trenérce Gábině Němečkové do studia Mypilates na Smíchově.“
Máte oblíbené podniky, kde se stravujete?
„Jistěže. Praha šla v tomto směru za posledních pár let ohromně nahoru, najdete si restaurace se všemi možnými kuchyněmi. Škála možností je obrovská. Na snídani, na oběd, na večeři, vždycky je kam zajít, který podnik si vybrat.“
Co si ukuchtíte sám?
„Holky mi říkají, že umím dobře jedině vajíčka. Mám super gril, ale ještě jsme ho pořádně neotestovali, skoro celé prázdniny jsme byli někde jinde než doma. Určitě nejsem grilovací fanatik jako každý druhý Američan. Ale já ani nepotřebuju být kdovíjakým kuchařem, manželka Péťa vaří a peče naprosto skvěle. Snažíme se všichni jíst zdravě, když to porovnám s možnostmi, jaké jsme měli my jako děcka… Tenkrát nebyl skoro žádný výběr, s financemi to samozřejmě bylo taky složitější.“
Co svíčková nebo knedlo vepřo zelo?
„To jedině u rodičů, u babičky. Třeba moje mamka dělá skvělé vdolky, bavorské, klasicky pečené. My když vyrazíme k našim na prodloužený víkend, je to pokaždé to samé. Fazolačka nebo jiná polívka a česká klasika. Nedávno jsem si dal králičí řízek s bramborovým salátem, ale bez majonézy. Omáčky už ne. Ani bych si nevzpomněl, kdy jsem si dal naposledy svíčkovou nebo kuře na paprice. Obojí jsem míval rád, miloval jsem to, ale teď už na to chuť nemám. Fakt by mi z toho asi bylo i špatně, těžko. Minimálně by mi to neudělalo dobře. V lepším případě.“
Máte někde v hlavě plán, kam až a do jaké fáze svoje sportovní aktivity rozšíříte?
„Já v běhání nemám nebo nevidím nějakou extra výzvu, jde mi o styl života. Nepřemýšlím o tom, jaké závody by v budoucnu byly pro mě, kam až to dotáhnu. To ne. Mnohem víc se chci cítit dobře, mít ze sportování dobrý pocit, být aktivní a udržovat se v nějaké kondici. A to všechno s tím, že mi to nebude ubližovat. Vím, že jsem v tomhle trošku blázen, umím se hecnout, nerad prohrávám, takže bych si nerad doběhnul k další operaci. Jak jsem už zmínil, s partou lidí si dám rád půlmaraton, ale vidím tam víc tu společenskou rovinu než honění se za výsledkem a co nejlepším časem. Jedinou eventuální výzvou je ten maraton, v hlavě někde vzadu ho mám. Uvidíme, jestli na něj doopravdy dojde.“
Z hokejové komunity jste se vydal mezi běžeckou, poznávají vás atleti?
„Občas jo. Při minulém půlmaratonu jsem za sebou zaslechl něco ve smyslu: Ty vole, viděls ho?! (usmívá se) Někdo pak i skandoval moje jméno nebo Devils. Docela fajn pocit.“
Je příjemné nemít starosti jako Jaromír Jágr, který si o prázdninách vlezl na váhu a zahlédl nepříjemnou cifru 120 kilo…
„My jsme každý jiný typ, já byl vždycky víc stavěný atleticky. Do jisté míry to bylo i tím, že jsem až do sedmnácti let hrál fotbal, do třinácti jsem v Třebíči chodil do Sokola, tam mě nejvíc bavily trampolíny, pěkně jsme se vyblbli, byl tam přirozený pohyb. Myslím, že mám lepší fyzičku než v dobách, kdy jsem hrál NHL. Ale asi ne na hokej, tam potřebujete trochu jinou kondici, víc síly. Ta by mi dnes asi chyběla.“
Během kariéry mívají hokejisté rituál chodit po obědě spát. To si dopřáváte občas?
„Hodně málo, prakticky vůbec ne.“
Ale rád byste, ne?
„Jak kdy. Doma ani ne, většinou na soustředěních s reprezentací. Kolikrát do hluboké noci, do dvou, do tří zpracováváte video, sedíte u něj, analyzujete. Druhý den vstáváte po sedmé, takže po obědě si rád dáte šlofíka. Tak na hodinu. Kdepak, chrupkání už je pryč.“
