Olympiáda ve 42 letech? Už ne, těším se, jak se na ni budu dívat, říká Nash
Na závodech v Česku už ji nyní fanoušci moc často nevidí. Cyklistka Kateřina Nash totiž řadu let žije v USA. Nedávno ale po roce opět ukázala svůj cyklokrosový um na závodě Světového poháru v Táboře. Původně sice neplánovala do Evropy zavítat, ale dres vedoucí závodnice SP, který vybojovala na začátku sezony v Americe, ji přiměl podívat se domů. „Je to příjemné, rodina je z jižních Čech a všichni sem na závody přijeli,“ pochvalovala si česká reprezentantka v rozhovoru pro iSport LIFE.
Už pětkrát se účastnila olympijských her. Dvakrát zimních v běhu na lyžích, třikrát letních na horském kole. S těmi příštími v Tokiu už ale Kateřina Nash nepočítá. „Teď si dokazuju to, že lítat po Světovém poháru není jednoduché a nemám už ani chuť se do toho vracet,“ přiznala žena, která kvůli cyklokrosu stráví teď několik týdnů v Evropě. A prozradila také to, jak je náročné se v 41 letech udržovat v top formě.
Jak se vám v Česku jelo v dresu vedoucí závodnice SP? Naposledy se to podařilo Zdeňku Štybarovi v roce 2010.
„Skvěle se mi nejelo (skončila na 18. místě – pozn. red.), ale samozřejmě je to pocta mít ten dres, reprezentovat ho a snažila jsem se do konce, co to šlo, moc jsem během závodu na to nemyslela, ale před ním si toho člověk samozřejmě váží. A pak ještě ho obhájit, i to si cením.“
Jaké bylo se po roce vrátit do Čech a závodit v Táboře?
„Je to příjemné v tom smyslu, že rodina je z Jižních Čech a všichni tady byli. Na bajky jsem se sem do Evropy vůbec nedostala, závodila jsem jen v Americe, takže je fajn se tady v Táboře divákům trošku představit. A bylo tu zase lidí neskutečné množství a vytvořili skvělou atmosféru.“
Jela jste v dresu vedoucí závodnice, což se vám podařilo v 41 letech. Dá se tedy říct, že jste takový Jágr v sukních…
(smích) „Myslím, že v cyklistice se to relativně dá. Samozřejmě věk tomu hlavně v týdnu SP v Táboře s přeletem na poslední chvíli moc nepřidal. Mým cílem je vždycky trošku zpomalovat, ale když jsem si ten dres vyjela, tak jsem chtěla dál pokračovat.“
Uvědomila jste si, že kvůli reformám, které se v cyklokrosu plánují a mohou ohrozit menší závody, to mohlo být naposledy, co se tady jelo?
„U mě s tím věkem je to vždycky skoro naposled. (smích) Samozřejmě ta reforma… Jsem v komisích UCI (Mezinárodní cyklistická federace), takže se teď dozvíme trochu víc, co a jak a co se bude dít, ale doufám, že Tábor bude dál pořádat závody, protože dělají skvělou práci. Co se UCI týče, snaží se cyklokros mít i v jiných zemích než v Belgii, takže doufám, že Česká republika bude pokračovat.“
Co vás na cyklistice tolik baví, že se jí stále věnujete?
„Nevím, je to taková skvělá kariéra, vždycky mě to hrozně bavilo. Teď závodím jaro, léto v Americe a to se mi moc líbí. Nějaké ambice na SP už jsem ani moc neměla, ale jak říkám, ten dres jsem si v prvních dvou závodech v Americe vyjela, tak jsem se pak rozhodla přijet na dalších pár závodů ještě sem.“
Musí být už celkem dřina udržet se v top formě v tomto věku…
„Určitě je to závodění náročné, navíc já jezdím celý rok, což je na tom to nejnáročnější, takže síly teď ke konci roku dochází. Ale jsou určité závody, kde hraje velkou roli zkušenost. Pak jsou zase dny, kdy se s mladými, ať už ve startech nebo v rychlosti, nedá moc jet. Ale někdy mi ten můj den vyjde a je to skvělé.“
Je velký rozdíl udržovat se v takové kondici, když vám bylo mezi 20 a 30 a teď?
„Rozdíl je v tom, že čím víc člověk stárne, tak toho není schopný tolik odtrénovat. Nebo aspoň ne tolik intenzivně. Protože regenerace je mnohem pomalejší a musí se to respektovat. Takže na jednu stranu je fajn, že člověk nemusí trénovat až tolik, ale na druhou stranu si to musí v hlavě srovnat, že tak to prostě je a někdy se smířit s tím, že kvalita tréninku jde dolů. Kvantita se dá pořád najíždět, ale takové ty speciální tréninky, jako třeba rychlost, to už je horší. Já nemůžu jet tři dny intervalové tréninky a pak o víkendu závodit. Takže jde o to trénink trošku přeházet. Ale pořád to ještě jde.“
Je tedy ale výhodou, že můžete využívat své zkušenosti, že?
„Určitě, závodní zkušenost se v některých situacích nedá nahradit. Jde o to, jak člověk v závodě zareaguje a podobně. Nebývá to hlavně o fyzičce.“
Spousta fanoušků v Česku si vás vybavuje i díky olympijských hrám, kde jste závodila na horském kole. Jak je to s olympiádou v Tokiu? Je to už pro vás uzavřená kapitola, nebo o ni budete chtít ještě bojovat?
(smích) „Neee, pro mě je to už uzavřená kapitola. Od Ria 2016 už nejezdím žádné svěťáky a podobně, nejsem v žebříčku, nevyjíždím body. A teď si dokazuju to, že lítat po Světovém poháru není jednoduché a nemám ani chuť se do toho vracet. Odjela jsem spoustu let SP na bajcích a teď jezdím jinou strukturu závodů v Americe a hrozně mě to baví. Takže ne, nemám na jaře v plánu naskočit zpátky do svěťáku. Budu se na olympiádu dívat a i na to se těším.“
Jaké závody jezdíte v Americe?
„Buď jsou to etapáky, nebo nějaké delší, na kterých jsou i závody hobíků, které jsou při těch našich závodech. Je to různá struktura.“
V Americe jste už nějakých 19 let. Jak se vám tam líbí?
„Jsem tam už hrozně dlouho, vlastně celý svůj dospělý život a momentálně mi to vyhovuje. Jsem tam od vysoké školy a líbí se mi tam, kde bydlím.“
Jak dlouho budete v Čechách a v Evropě?
„Přiletěla jsem na pět týdnů, takže tady budu dlouho, skoro až do Vánoc.“
Dříve jste závodila i na běžkách. Zajdete si tady, když budou sněhové podmínky, někam zalyžovat?
(smích) „Věci na lyže jsem si nepřivezla, ale když by někde na Zadově napadlo, tak možná jo, zajela bych si. Ale nepřemýšlela jsem o tom. Na běžky si ráda skočím, když to jde.“
