Slavné jméno Sakala se vrátilo do skokanského Světového poháru. O víkendu v polské Wisle se do elitního závodu poprvé dostal třiadvacetiletý Filip Sakala, syn legendárního světového šampiona v letech na lyžích Jaroslava Sakaly. „Doufám, že se mi povede stejný kousek,“ říká mladík. S tátou se ale o skocích raději moc nebaví. Je taky tvrdá hlava…
Své největší vítězství dostal Jaroslav Sakala jako cenu za odvahu. Před mistrovství světa v letech na lyžích 1994 šel tehdy do ostrého sporu s reprezentačním trenérem Luďkem Maturou. A to nebylo nic proti silným větrným poryvům v Planici, na tehdy největším můstku světa. Několik skokanů se při pádech vážně zranilo a slavní Němci Diether Thoma s Jensem Weissflogem nehodlali riskovat a radši vůbec nenastoupili na start.
Jenže Sakala se nebál. Šel do toho. A vyhrál. Tvrdá hlava. A syn to má po něm.
„Přesně tak,“ směje se Filip Sakala. „My jsme temperamentnější, věřím, že když chce člověk dělat vrcholový sport, chce být nejlepší, tak kompromisy neexistují. Díky povaze, kterou má, je mistrem světa. Doufám, že se mi povede stejný kousek.“
Jaroslava Sakala, populární Saky, byl jeden z posledních šampionů tradičního skokanského národa. Na olympiádě 1992 získal bronz v týmové soutěži, o rok později na MS ve Falunu bral hned tři medaile. Byl i třetí na Turné čtyř můstků.
Fanoušky fascinoval. Tím, jak neohroženě létal, a jak mu z pod helmy vlály kudrnaté vlasy. Když cítil, že české skoky začínají ztrácet kontakt se světem, šel si klidně vlastní cestou. Bojoval s trenéry i funkcionáři, stal se z něho skokanský soukromník, který kdysi ve finančních potížích bydlel ve frenštátské chalupě. Ale byl šampion.
„Neřekl bych, že je to otcovský komplex. Ale vyrostl jsem v prostředí, kde byli ti nejlepší,“ přemítá Sakala mladší. „Pochopil jsem, že jestli chci uspět, člověk musí mít nejvyšší cíle, aby na sebe vyvinul tlak. Nevím, jestli se to povede, ale minimálně v hlavě mám nastaveno, že to můžu dokázat.“
Stejně jako tatínek musí i mladý Filip překonávat problémy. Měří 190 centimetrů, kvůli čemuž má potíže vejít se do váhového limitu.
„Jsem docela robustní skokan. Ale myslím, že s tím bojuju úspěšně. Když je třeba, dostanu se na limit. Během sezony to není problém. To spíš v létě,“ říká Filip Sakala.
V kvalifikaci Světového poháru se poprvé objevil téměř před pěti lety při letech ve Vikersundu. Od té doby se ale marně pokoušel projít do oficiálního závodu nejvyšší kategorie. Bojoval v Kontinentálním poháru, mezinárodní soutěži číslo 2. Vloni už zkoušel znovu kvalifikace Světového poháru. Ale do závodu ani jednou neprošel. Vyšlo to až na startu nové sezony v pátek ve Wisle. V sobotu ho při soutěži družstev potkal pád, který se ale obešel bez následků. V nedělním závodě pak skončil šestatřicátý.
„Minulou sezonu v Zakopaném jsem to bral tak, že je to moje první velká kvalifikace před hodně lidmi. Když to ve Willingenu nevyšlo znova, musel jsem si to přerovnat v hlavě, trošku to uchopit za jiný konec. To byl zlom. Všechno začíná a končí v hlavě,“ líčí Filip Sakala. „Jsem rád, že se mi konečně podařilo postoupit z kvalifikace. Za loňskou zimu jsem měl neskutečný blok, psychicky jsem to neunesl.“
Už na jarním světovém šampionátu v Seefeldu se však Sakala nejen dostal do závodu na středním můstku, ale po prvním kole se našel na senzačním šestém místě. V neférových podmínkách finálového kola ale spadl na devětadvacáté místo.
„Ve druhém kole jsem byl bez šance, tam neskočil ani Kobajaši, který byl celý rok nejlepší,“ vzpomíná Sakala mladší. „Pro mě to spíš znamenalo, že na to mám. Mezi špičku mířím celou kariéru. Bral jsem to jako povzbuzení, že má cenu pokračovat.“
Na část jeho sportovní cesty přímo dohlížel otec Jaroslav Sakala. Se synem strávil pár jeho dorosteneckých let ve slovinské Lublani, kde působil jako trenér mládeže.
„Moji rodiče se rozvedli, táta doma dlouho nebyl. Tohle bylo období, kdy jsem potřeboval chlapský vzor,“ uznává Sakala junior. „Ukázal mi morální hodnoty, posunulo mě to jako člověka. Díky němu jsem pochopil vztahy ve sportu, pomáhal mi seřadit si priority. Momentálně věřím, že mám na to skákat na top úrovni, ale čas je omezený. Teď se budu soustředit stoprocentně na sport. A vím, že to nikdy nebude ztracený čas.“
Ale žádný rodinný tým nečekejte. Oba Sakalové jsou přece valašské tvrdé palice. A každý z nich vidí skoky trochu jinak. Do diskusí o nich se raději moc nepouštějí.
„Snažíme se tomu vyhnout. Táta má na skoky svůj názor. Jsme otec a syn, budeme v tomhle vždycky proti sobě. Snažíme se vyhnout hádkám,“ říká Sakala mladší.
Jeho tatínek se v současnosti ke svému synovi nechce veřejně vyjadřovat. Už před lety si ale všimnul. „Cit pro vzduch, pro let, má.“
A s tímhle názorem není sám. I mladý Sakala umí létat.
„Filip je trošku vyšší, než byl Saki. Ale letecké předpoklady má. Dá se říct, že je letec,“ říká bývalý reprezentant Jakub Janda, dnes šéf skokanského úseku. „Co se týká stylu, je docela agresivní skokan do vzduchu. Bohužel má trochu vyšší váhu, bojuje s tím. Věříme, že během listopadu a prosince se dá dohromady. Kilo navíc jsou tři metry, které mu ve Wisle chyběly k postupu do druhého kola.“
Co je těžké, neletí. Ale pokud mladý Sakala váhu upraví, jeho vysoká figura může být na můstcích naopak výhodná.
„Jak jsem vysoký, tak plocha, kterou ve vzduchu mám, mi pomáhá,“ líčí Sakala mladší. „S tátou máme společný ne tak výbušný odraz, ale podědil jsem dobrou techniku. Z toho těžíme, na leteckém můstku se to ukáže víc než na malém.“
Už o víkendu dostane šanci na můstku v Kuusamu, kde se létá ke sto padesáti metrům. Na přelomu roku čeká atraktivní vyhlídka Turné čtyř můstků. Ale to hlavní přijde v březnu, letecké mistrovství světa. Na legendárním můstku Letalnica v Planici, kde v roce 1994 Sakala starší získal své zlato…
„V hlavě to mám, že tam táta vyhrál,“ usmívá se pokračovatel skokanského rodu. „Ten můstek se změnil, ale pořád je tam atmosféra. Ve Slovinsku jsem dva roky bydlel, je to skoro doma. Táta tam vyhrál mistrovství světa, je to motivace navíc skočit tam dobře.“
