Šlesingr se chystá na svou poslední sezonu: Tělo bolí. Ale už jsme otupěli

Když na tiskové konferenci zapózoval a dělal si legraci z Markéty Davidové, bylo to až symbolické. Mezi nimi 14 let, ona v rozpuku kariéry, on na jejím konci. „No, když si představím sebe před 14 lety, tak je Markéta asi o trochu hezčí,“ smál se Michal Šlesingr. Už na konci minulé sezony byl nejstarší z celého světového pole. Jakou stopu tedy zanechá nyní během svého loučení?

O konci vaší kariéry se mluvilo už na jaře, kdy jste si vzal několik měsíců na rozmyšlenou. Co rozhodlo, že jste se vyhecoval ještě k jedné sezoně?
„Upřímně, bylo to spíše o tom, že jsem nebyl spokojený, jak poslední sezona probíhala. Po tom, co jsem prožil (zdravotní potíže, horší výsledky), jsem si řekl, že by to nebyl ani důstojný odchod. Chtěl bych svou kariéru zakončit tím, že se mi v této sezoně povede alespoň nějaký závod.“

Vnímáte přesto teď, čtyři měsíce před koncem, takové to: Vše, co dělám, je naposledy?
(směje se) „Jo, ale občas je to i hrozná úleva. Když jsme třeba teď byli v Oberhofu na soustředění lyžovat v tunelu, tak si člověk po posledním tréninku zabalil lyže a řekl: Jo, už sem nepojedu!“

A co nějaký stesk? Naposledy závody v Östersundu, Hochfilzenu, Pokljuce?
„Určitě ano. Vše má své pro a proti a to platí i tady – je zde spousta okamžiků, kdy vám to přijde líto, ale ono také bude záležet, jak zrovna v daných místech bude. Když bude v Östersundu kosa a v Oberhofu mlha, tak si zase řeknu, že už je dobře, že tam nemusím. A pak jsou místa, kde je hezky a kde to mrzet bude, ale zase to neznamená, že už se tam nikdy nepodívám.“

Jste tedy typ, který by se za svou kariérou ohlížel a bilancoval?
„To ne. Beru spíš věci, jak přichází. Ani nejsem zvyklý se moc dívat daleko do budoucna. Někdo by třeba řekl, že mistrovství světa v Anterselvě je za rohem, ale pro mě je to stále daleko. Pro mě je i čtrnáct dní daleko.“

Čili otázka na váš další život po biatlonu je předčasná?
„Víceméně jo. Na druhou stranu tím, že tahle sezona je poslední, přivádí mě to k tomu, že si člověk řekne: Tak co potom? Ano, mám své koníčky, na které budu mít snad víc času a do toho jsem objevil další koníčky, tudíž ze stránky zábavy budu mít o sebe postaráno…“

Ale čím se teď budete živit, že?
„Přesně. A aby mi zbyl i čas na rodinu. Nějaké myšlenky přesto v hlavě mám – s kamarády jsme třeba rozjeli jeden projekt a věřím, že po sezoně bych na toho Jarmila mohl mít víc prostoru a času.“

Jarmila?
„Jde o elektronické řešení tréninkového deníku. Asi před deseti lety jsem udělal první výstřel, kdy jsem převedl papírový deník pro sportovce do elektronické podoby a aplikace, a teď jsme to ještě trochu předělávali. Vidíme v tom potenciál – v biatlonu se to už například chytlo a zásobujeme tím i další sporty v Česku. Možná by stálo za to zkusit to i v zahraničí. Rád bych se tomu věnoval víc.“

A co zůstat nějakým stylem zaháčkovaný v biatlonové reprezentaci?
„I to se nabízí. Člověk by přeci jen také nechtěl úplně zmizet a zabouchnout dveře. Pětadvacet let jsem strávil v okolí stejných lidí, a to si na spoustu věcí zvyknete. Uvidíme, jestli tam nějakou formou zůstanu. Jsem otevřený všem možnostem. Kdyby měl někdo nějaký návrh, tak jakákoliv nabídku typu: málo práce, málo odpovědnosti a hodně peněz, neodmítám.“ (směje se)

Jak pak na vaše rozhodnutí protáhnout si kariéru reagovala rodina?
„No, také čekali na to, co řeknu – doma to bylo hodně diskutované. Manželka však chápala, jaká byla situace a snaží se mi dát možnost, abych svou kariéru zakončil o trochu líp. Horší je to ovšem z pohledu dětí. Nedávno se nám narodil syn, takže si dovedete představit, že je teď horší odjíždět z domu, když vám doma kluk roste jako z vody.“

Vaše zkušenosti se však týmu mohou stále hodit. Vnímáte proto i nějak svou roli mentora, který může nastupujícím mladíkům poradit?
„Já a mentor? To spíš mentál (směje se). Ba ne, teď vážně: Ono to vypadá, že jsem veterán a mám za sebou řadu zkušeností, ale oni i ti mladí sportovci už stihli leccos nasát a nejsou to žádní amatéři nebo trubky. Co se mě týče, bydlím například na pokoji s Adamem Václavíkem a i pro mě je fajn, že je mu jen pětadvacet, protože si díky němu připadám o kus mladší. Občas ho musím sice v něčem usměrňovat, ale není to nic, co by bylo plánované nebo že by to po nás někdo chtěl.“

Vyhovujete si i denním režimem? Přeci jen je o vás známo, že jste noční pták.
„Jo, i v tomhle si sedíme. Vyhovujeme si, jak se zabavíme, jaké srandičky děláme – zvykli jsme si na sebe. Až si říkám, že to bude mít chudák pak hrozně těžký, protože až skončím, nevím, co si tu beze mě počne.“ (směje se)

Zatímco vy se zbavíte toho ranního přemáhání zase a znovu přemlouvat tělo k výkonům, že?
„No, mnohdy je to fakt náročné a člověk už to tělo fakt trápí. Na druhou stranu jsme ale za ty roky už lehce otupěli, takže jsme zvyklí se mordovat. Beru to tak, že ještě musím a držím.“

Platí přesto, že je nutné o vaše tělo pečovat úplně jinak než před 14 lety?
„Asi ano, ale s těmi zkušenostmi už víte, co tělo potřebuje a kdy si o co řekne. Těžší je to jen v tom, aby se neudělal nějaký kiks. Když se udělá nějaký renonc u mladého sportovce, tak se z toho člověk vyhrabe líp, zatímco v tomhle stádiu, kde jsem já, se pár neuváženými rozhodnutími můžete ihned dostat někam, z čeho se už těžko vyhrabete.“

Musel jste proto nějak výrazně upravit trénink?
„Jasně, ale když zase víte, že nemusíte moc uvažovat do budoucna… v biatlonu to obecně není tak, že se připravíte na určité období a z toho pak jedete celou sezonu. Tady musíte pořád navazovat na ty předchozí ročníky. Tím, že já ale už další roky nemusím plánovat, tak jsem dostal i prostor, kdy jsme si mohli říct, že není třeba lámat nějaké objemy do dalších let, ale že pro mě bude třeba už teď výhodnější a rozumnější si chvíli odpočinout. A tím se zase třeba zlepší imunita.“

A došlo pak i ke změně stravy, aby tělo lépe fungovalo?
(směje se) „Ne, to po mně nechtějte, já jím co mi chutná. Tohle neřeším. Mám názor, že si tělo samo řekne, co potřebuje, a když mě honí mlsná, tak mi dává například signál, že potřebuje cukr a tak. Co se týče stravování, nemám ani žádné komplikace, že bych měl na něco alergii, nebo že by mi něco nesedělo. Za ty roky už jste navíc sám rozumný a víte, co je správné před tréninkem nebo závodem jíst. Takže jde třeba o nějaké těstoviny, ale že bych musel držet bezlepkovou dietu, to ne.“