Elhotová je naplno matkou i hvězdou USK: Říkáte si, kde má tělo hranice | iSportLIFE | iSport.cz
13.12.2019 • 04:40

Elhotová je naplno matkou i hvězdou USK: Říkáte si, kde má tělo hranice

Její život, to je teď jedna velká jízda. Už před třemi lety nadchla expres návratem po porodu – jenže jakoby tím vše teprve začalo: Basketbal na plný úvazek. Mateřství na plný úvazek. „Syn je pro mě všechno. Ale na tréninku se i občas odreaguju,“ říká Kateřina Elhotová o kombinaci svých dvou životních rolí. Daří se jí v obojím. USK Praha s ní válí. A malý Daniel roste jako z vody.



Není to tak dávno, co ranou v poslední vteřině rozhodla kvalifikační duel s Rumunskem. Což o to, i v české lize nebo Eurolize dává důležité body, jenže při téhle trefě jí vedle zaplněné haly aplaudoval v hledišti i tříletý syn Daniel. „Těžko říct, zda si to bude pamatovat, ale přítel říkal, že to bylo prvně, co si tu atmosféru tak užíval,“ přiznala Kateřina Elhotová – jedna z mála basketbalistek, jež se vrátila do rychlé a dynamické hry i po porodu.

Jakou proměnou tedy prošla Kateřina Elhotová díky nové roli mateřství?
(usměje se) „Podle mě myslím víc na ostatní. Dítě vás hlavně změní v tom, že se najednou staráte i o někoho jiného než o sebe. Vidět mě, jak jsem ze začátku chodila na tréninky, tak by se lidé smáli. Vypadala jsem jako bych vypadla od plotny, přišla do haly s poblitým tričkem, úplně rozcuchaná… vtipný výjev. A takhle to asi vypadá u každé ženské, která se věnuje více dítěti než sobě. Obdivuju sice maminky, jež se u toho ještě stihnou namalovat a dbají o sebe, ale vždy je to úkor toho děcka.“

Bylo těžké si na tu změnu zvyknout? Vidět, jak jdou ostatní spoluhráčky po tréninku na kafe, ale vy musíte pelášit domů za malým?
„Je to zrádné v tom, že se nikdy nemůžete připravit na to, co přijde. Například, že by vaše dítě spalo odteď doteď, vy byste se na to mohl adaptovat a naplánovat si další věci. Jenže tyhle věci se pořád mění. A i teď, když už třeba spí celou noc, stane se, že chodí například k nám. Vím, že je to úplně normální, ale ač máme velkou postel, tak se prostě stane, že to dítě kolem sebe kope, spí naštorc, my na krajích a už to není jako dřív, kdy jsem se vzbudila po osmi hodinách odpočatá. Tohle se mi snad povedlo jen při venkovních zápasech Euroligy.“

Kateřina Elhotová v českém dresu na domácím MS 2010
Kateřina Elhotová v českém dresu na domácím MS 2010

Člověk si tak jede paradoxně na zápasy na hřiště soupeřů odpočinout?
„Zní to divně, ale je to tak. Na druhou stranu musím říct, že mi lidé v okolí hrozně pomáhají. Také jsou schopní si vzít malého ven a dát mi chvíli na odpočinek. Dřív jsem tohle moc nechtěla a přála jsem si s ním být v každé své volné chvíli… a vlastně i teď mám občas pocit, že si řeknu, že jsem s ním málo a chtěla bych s ním trávit víc času.“

Vzpomenete si tedy ještě na návrat? Daniel se vám narodil v listopadu 2016, ale vy už jste na jaře 2017 byla zpět a hrála ME v Hradci Králové. Jak moc comeback k basketbalu bolel?
„Musím říct, že to zpětně nevnímám vůbec jako bolestné. Bylo to pozvolné, na nic se netlačilo a vše se přizpůsobovalo potřebám mého těla. Možná, že to první cvičení na běhátku bylo náročné z hlediska psychiky, kdy koukáte do zdi a přitom si říkáte: Ještě vydrž… pak už to ale bylo o tom, že jsem si sem chodila najet jiné myšlenky a věnovat se v hlavě něčemu odlišnému.“

Tím, že jste prakticky celý život sportovala, tělo vás tak při návratu podrželo?
„Stoprocentně. Bylo sice znát, že se třeba břišní svalstvo druhý den po porodu stáhlo, ale stačilo mu jen dát impulz a bylo zpět. Tělo si vše pamatovalo. Nejnáročnější byly asi vnitřní svaly, kdy jsem neměla moc ponětí, o tom jaké cviky dělat. Naštěstí jsem u sebe měla odborníka, Aleše Kaplana, který to i studoval a nesmírně mi v tom pomohl. Nevím, jak to dělají ostatní holky, co se vrací po porodu, zda mají svého atletického trenéra, nebo jiné odborníky, ale je fakt, že jich také moc není.“ 

Basketbal je dost dynamický sport. Samý běh, kontakty, akce – ani tohle nedělalo potíže?
„To ne, spíše to tělo nebylo tak silné jako předtím. Krátce poté, co jsem otěhotněla, jsem se i byla podívat na nějakém zápase a říkala si: Ty jo, to je tempo. To si vůbec nedovedu představit, že ještě budu takovéhle rychlosti běhat. Ale zvládnete to. Vše je o tréninku.“

Navíc vy jste od začátku tvrdila, že byste se ráda vrátila co nejdřív právě kvůli domácímu ME. Musela jste proto i během těhotenství nějak speciálně sportovat?
„Jako že bych kdovíjak myslela na to, že se budu vracet, a že bych k tomu měla udržovat i své tělo, tak to zase ne. Spíše pro mě bylo důležité, aby ten porod proběhl v pořádku. Chodila jsem proto dvakrát týdně na jógu, což pro mě byla úplně nová věc – musela jsem se učit jinak dýchat a zjistila jsem, tělo je z běžného života tak stažené, že vás ani zezačátku nepouští do určitých pozic. Po nějaké době jsem se ale již dostala do stavu, kdy to bylo lepší, a díky zlepšenému dýchání jsem získala pocit, že ten porod zvládnu. Což je pro ženu klíčové – nebát se toho.“

Co dalšího jste pak dělala?
„Ještě jsem chodila běhat, ale v šestém měsíci už jsem cítila, že to není ono a že mě již po stranách táhly svaly. Jinak jsem ale měla vše v pohodě. Dokonce jsem si před porodem byla schopná klidně zavázat tkaničky ve stoje. Měla jsem malé břicho, maximálně jsem přibrala tak šest kilo. Za to by asi řada žen byla ráda.“ (směje se)

V biatlonu se stává, že jsou závodnice po návratu z mateřské ještě rychlejší než předtím. Projevily se i na vás hormony?„Rozhodně. Kojila jsem třeba do šestého měsíce a do té doby je člověk pořád v pohotovosti. Poté, co jsem ale přestala, to šlo rapidně dolů a byla jsem stále unavená. Jakýkoliv hormon dělá hrozně moc. Například adrenalin, s ním také zvládnete věci, jaké normálně ne.“

Musela jste i něco měnit v tréninku, abyste vyšla tělu vstříc?
„Ne, vše šlo postupně, až jsem se zase dostala do toho svého tempa. A teď mám i pocit, že jedeme jako tým na ještě vyšším levelu. Do té doby jsem v rychlosti lehce stagnovala, neboť jsme roky předtím hrály o něco pohodlnější basketbal – nicméně aktuálně mi všechny holky svou kondicí v běhání hrozně pomáhají. Tím, jak jsou schopně všechny předběhnout, nutí mě se přidat a po fyzické stránce se cítím ještě líp než před porodem.“

Načež vaše zlatá ručka při střelbě se nezapomíná, že?
„Přesně. Kolikrát za námi přijdou i holky, co třeba deset let nehrály, postaví se na šestku a hned promění. To je jak jízda na lyžích nebo na kole.“

Jak je to ale s úskalím dvou životů? Jak se dá kombinovat mateřství a profesionální sport?
„Je to fakt náročné a ne všichni si to dovedou představit. Což není nic špatného, protože já to taky neuměla. To pochopíte až ve chvíli, kdy se v té situaci ocitnete. Když spíte tři hodiny denně a pak jdete na dva tréninky, tak si říkám: Co ještě to tělo vydrží a kde jsou mé hranice. Měla jsem třeba období, kdy to bylo těžké, a při odpoledním tréninku už jsem běhala snad s přivřenýma očima. Teď už ale cítím, že se zase vracím na energetický základ jako dřív. Posílilo mě to.“

Musela jste nějak speciálně upravit i jídelníček?
„Já? Ne. U mě platí, že čím víc jím, tím je to pro mě lepší. Naopak často narážím na to, že když je zápas od šesti, tak se musím pořádně naobědvat. A pořádně, tím myslím maso a tak, aby mě to zasytilo. Jsem člověk, který hrozně rychle spaluje, takže kdybych si dala jen nějaké těstoviny, tak bych měla za hodinu a půl zase hlad. Musím se prostě nafutrovat.“ (směje se)

To zní jako další záviděníhodný dar.
„Jsem za to ráda, protože tělo evidentně pracuje dobře. Když jsem měla dřív ten spánkový deficit, jedla jsem i méně a bála jsem se, aby se to nějak nepromítlo – to jsem byla fakt hodně hubená. Teď se ale snažím zase něco nabrat a jsem asi na své předchozí váze. Ještě by se hodily nějaké svaly.“

Co takový tatarák nebo fast foody. Můžete? Nebo je na to zákaz trenérky?
„Myslím, že to se u nás neřeší. Všichni v týmu čerpají z toho, že jsme profesionálky a samy víme, co máme dělat pro své zdraví. Každému navíc vyhovuje něco jiného, a kdyby nám dali všem stejný jídelníček, tak by se někdo mohl na hřišti pozvracet, zatímco ten druhý by měl ještě hlad.“

A jak se třeba řeší krizové situace, když je třeba nutné něco náhle vyřešit nebo syn onemocní?
„Musím říct, že situace, kdy jsem třeba nemohla přijít kvůli nevyspání na odpolední trénink, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Paní trenérka mi sice vždy vyhověla, ale já ani nikdy nežádala o kdovíjaké úlevy. S těmi nemocemi u Daníka je to však horší. Tuto sezonu se i něco takového stalo – týden teploty, pak ucho, rýma, kašel, vyrážka…bylo to ve chvíli, kdy jsme měli hrát v Bourges a to se mi fakt špatně odjíždělo. Naštěstí u něj zůstal taťka a pomohl se o něj postarat.“

Jenže udržte v takovou chvíli koncentraci na basketbal, že?
„Ano, to se fakt neodchází s lehkým srdcem. Na druhou stranu mi v tom ale hrozně pomáhá rodina. To je velká deviza – nemusí být s někým cizím, všichni se o něj postarají, jsou mobilní… kdyby se dělo cokoliv, není problém.“

Berete si i ve výchově něco od své maminky jako inspiraci?
„Určitě. Já třeba svou mámu hrozně obdivuju – věnovala nám neskutečné kvantum času a právě na její úkor jsme měly kompletní servis. Trochu mě to teď mrzí, protože přišla o velkou část svého života, ale ona to brala jako automatické a já v ní mám velký vzor. Mám sice jinou práci a musím od svého dítěte občas odejít, což bych si nikdy neřekla, že udělám a potýkám se tak s myšlenkami, zda pro něj dělám maximum, ale v tom co nyní dělám, mohu pokračovat už jen pár let a tímhle je to tedy omezené. Prostě je to ve mně taková věčná třenice.“

Jak tedy vypadá běžný den na dvou frontách u Kateřiny Elhotové?
„Ráno vstáváme v tak půl osmé, musí proběhnout pohádka… občas pouštíme klasiku jako je Tom a Jerry nebo Chip a Dale, jindy zase něco jiného… nepouštíme jen ty přetechnizované věci jako roboty a tak. Za prvé je to pro něj moc brzo a za druhé, aby to mělo i nějaké poselství pro to dítě.“

A pak?
„V devět jedu na trénink, to s ním zůstává František, můj přítel, pak se vracím po obědě, přivezu jídlo, neboť není moc času na vaření, a pak ho na půl 5 vezu k rodičům, kdy mám další trénink. Když je pak zápas, tak záleží, na jeho režimu, kdy jde spát. Pokud se hraje dřív, tak je třeba v hale, ale euroligové duely později už je doma.“

Platí tedy i u vás mantra, že když se zápas nepovede a člověk má vztek, stačí přijít domů a úsměv dítěte ho donutí na vše zapomenout?
„Je to tak, ale zase je i pravda, že my těch nepovedených zápasů teď moc nemáme. (směje se) Jsme docela úspěšní, máme super tým a nepamatuju si, kdy by byla takováto pohodová atmosféra. Jasně, třeba výpadek na posledním ME (po prohře s Černou Horou) jsem obrečela, ale pak se vzchopíte, protože nechcete před bulet dítětem. Když jsem byla s ním, okamžitě jsem tedy přepnula a vracelo se to, až jakmile jsem viděla finále.“

Kolik času vám tedy v tom všem denním režimu zbývá čistě pro sebe?
„Je ho málo, ale mění se to. On už je také větší a je víc otrkaný. Je to přirozený vývoj.“

Navíc jsem ho i několikrát na reprezentačních srazech viděl s vámi. Je i díky tomu, že ho berete často sebou, více společenský?
„Ano, nevadí mu to. Od čtyř měsíců je takřka se mnou v hale – babička jezdila s kočárkem venku, já trénovala, a když bylo třeba, přivezla ho sem. On je stále ve styku s cizími lidmi, takže je to pro něj dobrý vklad do života. Teď měl třeba období, kdy nechtěl zdravit, ale už zase začal a pak kouká, jestli to udělal dobře. Nebo říká, že do školky nepůjde a že si s dětmi hrát nebude, ale pak vidí, jak si třeba jinde hrají a pozoruje je. Je pěkné sledovat, jak se vše mění.“

Načež za chvíli nebudete v rodině už s malým dítětem sama, neboť vaše sestra Karolína čeká také miminko. Vyzvídá od vás třeba nějaké zkušenosti?
„Myslím, že Kája si vůbec nemusí nechat radit, protože když jsem byla těhotná, byla to ona, kdo mi půjčovala knížky s tím, že už je sama četla. Ona už podle mě byla ready na to mít dítě před pěti lety a o mateřství toho ví mnohem víc jak já. V tomhle o ní nemám žádnou starost.“

A bude se tedy alespoň vámi inspirovat, co se návratu k basketbalu týče?
„To nevím. Je to na ní, a abych řekla pravdu, tak jsme se o tom ani ještě nebavily. Je mi jasné, že teď řeší stejné věci, jako já dřív. A to, aby teď hlavně vše proběhlo v pořádku.“


Další články autora
 

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. Přijmi výzvu!

26. dubna 2020
Praha
Přihlásit se
12. září 2020
Brno
Přihlásit se
10. října 2020
Praha
Přihlásit se

www.isportlife.cz je web o životě sportovců. Nenajdete zde však výsledky, časy, rozebírání herních taktik a hledání ideálních sestav. Začíst se naopak můžete do profilů, rozhovorů a příběhů nejen našich, ale i zahraničních sportovců. Poodhalíme vám nejen jejich tréninkové finty, ale i to jak správně odpočívat. iSport LIFE je o životě ve sportu.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá také běžecké závody v různých městech v České republice.

Články odjinud
Články odjinud