Véghova zpověď: Jak se mu Vémola nedostal do hlavy a co říká na odvetu

Jako by se neuměl ani naštvat. Attila Végh mimo klec působí jako neuvěřitelně pozitivně naladěný člověk, který by neublížil mouše. A vlastně tomu tak je, z konfliktů nebo bitek na ulici se mu dělá špatně. To přiznal i v rozhovoru pro iSport LIFE, navíc prozradil, zda má podle něj Karlos Vémola právo na odvetu, proč nepovažuje UFC za svůj cíl a kdy Bůh rozhodl o pokračování jeho kariéry.

Jaký byl váš uplynulý rok s ohledem na Zápas století?
„Brutální zážitek. Skoro celý rok jsem byl pod tlakem nejen od Karlose, ale i fanoušků. Říkali, jak mě Karlos zbije, že to ví on i já, všichni prostě věděli, že on je lepší… Mohu říci, že mi věřilo opravdu málo lidí. Má rodina, přátelé a tým, ale jinak skoro nikdo.“

Opravdu se k vám hodně fanoušků otočilo zády po červnové prohře s Američanem Virgilem Zwickerem?
„Ano, fanoušci mě pak hodně opustili a tvrdili, že na to nemám, jsem starý, schází mi vnitřní oheň, ať prodávám ponožky a podobně. V prvé řadě jsem chtěl proto dokázat, že v sobě ten oheň stále mám. Věděl jsem, že tohle bude velmi důležitý zápas, takže jsem dal mnoho věcí bokem.“

Například?
„Třeba sociální sítě. Internet a telefon jsem dal stranou. A skutečně jsem se soustředil jen na přípravu. Trenéři mi přichystali vše, měl jsem upravenou stravu, taky jsem využil pomoci mentálního kouče. Takže mohu říci, že to, co jsem dal do čtyř měsíců tréninku, se projevilo v samotném duelu. Nikdo nevěděl, jestli prohraju, či vyhraju. Ani já, ani Karlos, ani nikdo jiný. Mým cílem bylo jen ukázat, co jsem natrénoval, co jsem se svým týmem nadriloval. Pakliže se to povede, už to bude výhra.“

Během vašich společných předzápasových rozhovorů Vémola často mluvil o tom, že víte, že prohrajete. Vy jste se vždy jen usmíval, a říkal jste, že se vás to nijak nedotýká. Bylo tomu skutečně tak, žádné emoce ve vás nevyvolal?
„Ne, protože Karlose znám, takže jsem věděl, co mě čeká. Navíc jsem z něj, i když měl různé řeči, cítil, že ze mě má respekt. Nepustil se do mě tak, jako do jiných zápasníků. Já ho také respektoval a stejně tak ho budu respektovat i teď, poté co jsem ho porazil. Ode mě nikdo nemůže čekat nějaké posměchy nebo něco takového. Protože Karlos do našeho sportu patří, díky němu bylo vše tak vyhajpované. Kdyby on nemluvil tak, jak mluví, nebylo by to tak zajímavé.“

Do hlavy se vám tedy před zápasem nedostal, nebylo vám to nějak nepříjemné?
„Neměl mě čím vytočit. Pořád říkal, že mě porazí, jinak by snad umřel… Já jsem říkal dál to své, jak jsem to cítil. Nehrál jsem na sílu, byl jsem klidný a soustředil jsem se na svou práci. A to vyšlo.“

Takže vy sám Vémolovi nemáte zpětně nic za zlé?
„Ne, vůbec. Respektuji ho pořád stejně jako před zápasem. Necítím k němu nic zlého. Je to prostě jeho práce, takhle šel na každého soupeře. Ti na to většinou skočili a začali do něj taky rýpat. Na mě to nefungovalo, jedním uchem dovnitř, druhým ven. Šel jsem si po své cestě.“

Netajíte se tím, že jste věřící. Dokonce jste prozradil, že jste si v roce 2017 před zápasem na Štvanici s Irem Paulem Byrnem řekl, že když prohrajete, Pán Bůh nechce, abyste dál bojoval…
„Tak tomu opravdu bylo. Měl jsem za sebou šňůru proher, nešla mi karta, prohrál jsem čtyři zápasy. A pátý mě čekal právě v červenci na Štvanici. Řekl jsem si, že jestli ani tento souboj nevyhraju, tak nevím, co dál a asi to zabalím, budu třeba jen trenérem. Neměl bych totiž už takovou motivaci. Každý zápasník pochopí, že pět proher, to už je opravdu cesta zpátky. Návrat by byl extrémně těžký. Nicméně nakonec mi to vyšlo a vyhrál jsem. I přesto, že jsem tehdy měl zánět středního ucha a bral antibiotika. Nebyl to můj den, ale vyhrál jsem. Už jsem několikrát zažil momenty, kdy jsem byl nahoře a pak zase dole. Mě už nic nepřekvapí.“

Ale vyhrát takhle rychle Zápas století, to vás asi přece jen překvapilo, ne?
„Za to jsem samozřejmě ohromně šťastný. Můžu říci, že to byl stejný zážitek, jako když jsem vyhrál v Bellatoru titul mistra světa. Nic to se mnou ale neudělá, nezmění mě to. Myslím například slávu. Kdo mě zná, ví, že se neměním. A myslím, že právě to určuje, jaký má člověk charakter, jak se chová, když je nahoře nebo dole.“

A jak si vysvětlujete, že poté, co jste v roce 2013 vybojoval pás šampiona, následovaly čtyři prohry?
„Je třeba se podívat, jak jsem prohrál. Titul jsem neobhájil, protože jsem prohrál na body 2:1. Přitom se mi ale zdálo, že jsem zápas vyhrál. Druhý souboj opět prohra dva jedna na body, jednalo se o titulový duel v KSW. Třetí zápas, na M-1 Challenge, jsem jasně prohrál KO s Volkovem. A čtvrtý zápas jsem opět ztratil na body. Neprohrával jsem proto, že bych snad nebyl připravený. Jen jsem nemíval své dny a vítězili soupeři. Nijak si to nevyčítám, patří to k tomu, to je MMA. V našem sportu se prostě vyhrává a prohrává. Je to hodně i o štěstí a já ho tehdy neměl. Tak to prostě napsal život.“

Jak jste bral prohru s Zwickerem, která předcházela Zápasu století? Další znamení?
„Vnímal jsem to tak, že to asi tak muselo být. Prohrál jsem, protože měl Zwicker tehdy svůj den. Neřešil jsem to, že jsem dostal hlavičku, nebo něco podobného. Nikdo to na místě neviděl, až druhý den si toho někteří všimli. Bylo už ale zbytečné to řešit. Mělo to tak být, byl jsem z toho smutný, ale člověk musí jít vždy dopředu. Je třeba zapomenout na minulost a řešit budoucnost. To je jako v životě. Kdyby člověku jen padala karta, nebylo by to tak zajímavé a neměl by žádnou motivaci a žádné cíle. Prohrál jsem tehdy, a tím pádem jsem měl větší hlad a cíl, abych to dokázal. A doufám, že ve filmu, který jsme v uplynulém roce točili, lidé tento příběh uvidí.“

V dokumentu Attila, o kterém se zmiňujete, bude zmapována nejen cesta k Zápasu století, ale celkově váš životní příběh, je to tak?
„Ano, bude to i o tom, jak jsem začínal. Nedostal jsem v životě nic zadarmo. V začátcích jsem pracoval na stavbě, pak jsem taky čtyři roky pracoval na farmě, jako otrok jsem házel brambory a cibuli a přitom jsem stále trénoval. Nic jsem nedostal jen tak, že bych snad šel na zápas a hned vydělal nějaký balík. Ne! Ať lidé pochopí, že je to takový sport, že se musí opravdu dřít, makat, jít za svými cíly, svými sny. Všechno se dá dokázat, jen je to strašná dřina. Ale nic není nemožné.“

Mimochodem, zmínil jste, že jste před Zápasem století vypnul sociální sítě. To vám poradil kdo?
„To mi poradil mentální kouč. A sám jsem cítil, že to je jeden významný faktor, protože když jsem se nudil, díval jsem se na nějaké komentáře. A někdo tam psal: Attilo, ty už jsi starý, o co se snažíš… Tak jsem si řekl, že je to zbytečná zátěž pro hlavu. Proč mít hodinu v hlavě, že mi nějaký hloupý člověk píše, co mám dělat? On sám v životě ničeho nedosáhl a já bych ho měl brát vážně? Takže jsem si řekl, že je to zbytečná brzda. Dal jsem bokem telefon, vůbec jsem neukazoval tréninky a to, kde jsem trénoval a s kým. Nic. Vše se ukázalo na konci.“

Kde podle vás udělal Karlos Vémola chybu? Nebylo to například i tím, že on naopak hodně žil promováním zápasu a byl na sociálních sítích velmi aktivní?
„Nevím. Asi bych mu nic nevyčítal. On sám to musí vědět, sám musí posoudit, kde udělal chybu. Pro mě je důležité, že vím, v čem jsem udělal správný krok. Kde udělal chybu on, na to musí přijít sám. Já to nevím.“

Často se vás lidé ptají na odvetu. Vy o tom zatím nechcete mluvit, chcete si teď odpočinout. Nicméně někteří fanoušci bojových sportů tvrdí, že na odvetu nemá Vémola nárok. Co si o tom myslíte?
„Myslím si, že to byl Zápas století, to znamená jeden souboj. Ale povím upřímně, že za to, co Karlos udělal pro česko-slovenské MMA, kolik lidí náš sport díky němu zná, má rozhodně na odvetu nárok. Je ale už na mně, jestli jeho výzvu přijmu, nebo ne. Rozhodně má ale na odvetu nárok. Kdyby neměl silné řeči, nebylo by to tak zajímavé. Můžeme mu proto, i celému Oktagonu, jen poděkovat, že se o Zápase století tak moc vědělo, že to strhlo takový zájem. Byl to brutální boom.“

Végh odtajnil detaily z kariéry, život v Americe i myšlenky na konec • iSport TV

Máte za sebou to, že jste se stal šampionem Bellatoru, nyní jste vyhrál zápas o post česko-slovenské jedničky. Jak to vše vnímáte, jak si to dokážete užít?
„Jak už jsem říkal, nedostal jsem nic zadarmo. Nikdo nemá nic zadarmo. A to, že jsem něco vyhrál… Nejsem žádný McGregor nebo Jon Jones, abych za zápas vydělával miliony. Když jsem vyhrál první zápas v Bellatoru v Americe, plno lidí myslelo, jak jsem najednou za vodou. Vyhrál jsem přitom 1500 dolarů (cca 34 tisíc korun). A kemp před soubojem mě stál 3000 dolarů. A co mně teď vadí, že se tvrdí, že jsme vydělali s Karlosem asi dva miliony, taky se říká, že do mě Oktagon investoval miliony korun, abych se dostal zpátky na vrchol… To jsou nesmysly. Každopádně vždy si budu vážit toho, co mám. Vážím si každého eura, co mám, protože vím, jak těžko se peníze vydělávají. Proto říkám, že jsem nedostal nic zadarmo, protože jsem musel celý život pracovat, abych si něco vydělal. Takže i kdybych měl miliony eur, budu pořád stejně skromný člověk, jako jsem teď. Příkladem jsou pro mě rodiče a já jdu v jejich šlépějích.“

Když mluvíte o příkladech… Sám jste se stal pro mnoho lidí vzorem, jste pro ně hrdinou. Je to pro vás velký pocit zodpovědnosti?
„Je to pro mě velká čest a jsem rád, že můžu být pro lidi příkladem. A snad i dobrým příkladem. Jsem jedním z mála zápasníků, který se nikdy nebil na ulici. Nikdy jsem neměl žádný konfl ikt. A vždy na trénincích říkám, že jestli se někdo pobije třeba na diskotéce, tak ho vyhodíme z gymu. Když chce být někdo frajer, ať mi řekne, já mu zařídím zápas, v něm se může ukázat, když se popere se sobě rovným soupeřem. MMA je sport a taky práce.“

Říká se o vás, že když vidíte na ulici nějaké násilí, dělá se vám z toho špatně. Kde se ve vás tedy bere ten bojovník, když vstoupíte do klece?
„Sám nevím. Možná tím, že jsem celý život dělal bojové sporty. Začal jsem zápasením, pak kempo karate. Ale povahou jsem takový, že je mi opravdu zle, když vidím venku nějakou bitku. To vnímám úplně jinak. Nelíbí se mi to. Nemohl bych ani dělat vyhazovače nebo ochranku. Ale když jdu do klece, chci předvést, co jsem se naučil. Prioritou pro mě je ukázat, co umím, tam kde to patří. A to je klec.“

Když si chcete od MMA odpočinout, co máte jako své hobby?
„Nejvíc je pro mě určitě trávit čas s manželkou. To není přímo hobby, ale miluji čas, kdy jsem s ní. A pak také s rodinou, mými rodiči, s manželčinými rodiči. Když jsme všichni spolu, to je pro mě nejvíc. No a během kempu jsem chodil na ryby, kde jsem úplně vypnul. Ale nějaké diskotéky a párty, to nesnáším. A úplně nenávidím, když je někdo opilý nebo v sobě má nějaké jiné látky. Takže já si nejvíc odpočinu, když jsem zavřený doma s rodinou.“

Po souboji s Vémolou jste řekl, že se rozhodně nejednalo o váš poslední zápas. Máte nějakou představu, kdy byste chtěl se zápasením skončit?
„Do doby, kdy se budu cítit dobře zdravotně. Každopádně teď čekáme děťátko. A tomu chci věnovat čas na sto procent. Chci si užít jeho začátky společně s mou ženou. Ale jinak cítím, že v sobě ten oheň dál mám, a tak budu dál bojovat. Proto jsem nezahodil po Zápase století rukavice, což bych i mohl, protože jsem už v životě dokázal dost. Myslím, že já a Ivan Buchinger máme v Československu na kontě nejvíc zápasů, takže jsme už něčeho dosáhli. Nicméně je to můj život, potřebuji to dělat, takže nedokážu teď říci dokdy.“

A po sportovní kariéře byste se dal na trénování?
„Určitě ano. Mám už teď deset svěřenců, kteří jsou profesionálními zápasníky, do toho trénuji amatéry a děti. Myslím, že má cesta pak bude pokračovat tak, že budu předávat zkušenosti dál. Takže v MMA budu dál fungovat. Myslím, že se v něm neztratím a nebudu muset jít zase házet brambory a cibule. Můžu být trenérem a odevzdávat ostatním, co jsem se za život naučil.“

V čem je podle vás krása MMA?
„Hodně lidí si ještě myslí, že je to nějaký primitivní sport, že ho dělají vymlácené hlavy, kriminálníci a podobně. Ale je to skutečně inteligentní sport. Když ale MMA začínalo, nebylo tomu tak. Používaly se hlavičky, bojovalo se bez rukavic a podobně… Teď už je ale vyspělé. Člověk v něm musí ovládat dobře box, brazilské jiu jitsu, zápasení a mnoho dalšího. A musí se umět rychle rozhodovat, co v danou chvíli a situaci použít. To se mi na tom líbí. Vše má navíc svá pravidla a posloupnost. Když chcete něčeho dosáhnout, musíte dělat postupné krůčky vpřed.“

Vidíte před sebou jako zápasník ještě nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?
„Myslím, že už jsem v tomto sportu skutečně něco dokázal. Stal jsem se mistrem světa druhé největší organizace. Vyhrál jsem Zápas století, což byla ohromná věc. Lidé se mě ptali, jestli bych se nechtěl dostat do UFC. Odpovídal jsem, že pro mě je Oktagon jako UFC. Protože, když jsem vyhrál v Bellatoru, vyskočil jsem na rám klece, cizí lidi mi zatleskali a hotovo. Ale když jsem tady vyskočil na klec, tak jsem viděl úplně jiné emoce. Slzy v očích, lidé se objímali… To je zážitek, pro který to dělám. Nevím, jestli můžu ještě zažít něco víc. Takže jsem spokojený s tímto a uvidíme, co bude dál.“

Český Terminátor jako další cíl uvádí odvetu s vámi. Dokonce řekl, že vám bude klepat v Trnavě na okno, aby se souboje číslo dvě domohl. Tak co když přijde?
„Když Karlos ke mně náhodou přijde a začne mi klepat na okno, tak mu otevřu dveře, pozvu ho dál, zeptám se, jestli chce kávu nebo čaj. Sedneme si, popovídáme, ať mi řekne, co ode mě chce. Nabídnu mu i nějaké zákusky, aby si dal cukr a uklidnil se. Rozhodně nebudu říkat, ať přijde a něco uvidí… Já ho tam rád uvítám, i ho obejmu a dám mu pusinku na čelo.“ (směje se)

Nejen skvělý sportovec, ale i člověk

„Attila Végh nám pomáhal promovat show s Mikem Tysonem, a když tehdy na show přijel, tak mi bylo trochu líto, že nebyl jedním z hostů na pódiu. Hostem byl tehdy Karlos Vémola. Potom jsme měli show s Tysonem Furym, a bylo hned jasné, koho pozveme jako hosta. V rámci jeho angažování v show s Furym jsem za ním jel do Gabčíkova k jeho rodičům natočit medailonek, který měl sloužit jako promo akce. A když jsem natočil výpovědi rodičů a místa, kde Attila žil, tak jsem si říkal, že je to tak silné, že je toho škoda jen pro upoutávku. A tak jsem se ho zeptal, jestli bychom o něm mohli natočit film. Dojeli jsme do Trnavy, sedli si a řekli podmínky a začali jsme. Došlo k jedinému krizovému momentu, kdy mi po prohraném zápase s Virgilem Zwickerem řekl, že film už ani nemá cenu dělat. Odpověděl jsem mu, že bude jako Rocky Balboa ve filmu Rocky 3, ten také nejprve prohrál a na konci filmu vyhrál. A to se vyplnilo. Podle mě není Attila Végh zajímavý jen sportovní stránkou, ale zejména tou lidskou. Jeho příběh není pouze příběhem velikého šampiona, ale velikého člověka. Je odlišný od většiny bojovníků. Nikdy se nepral na ulici, je to milující manžel, nastávající otec a člověk, který je mimořádně vtipný a zábavný. Velký charakter.“
Petr Větrovský, promotér a český manažer Attily Végha

Větrovský o Atillovi: Dokáže si získat lidi všude, i v Čechách • iSport TV