Nejen že leckoho očaruje svým přitažlivým vzhledem, Simona Kubišová dokáže dělat skvělé rozhovory se sportovními osobnostmi všeho druhu. Často mluví s hokejisty, fotbalisty a čím dál častěji zpovídá zápasníky MMA. A to i v těžkých okamžicích krátce po bolestivých prohrách. „Přiznám se, že jsem měla slzy v očích. Viděla jsem ten nesplněný sen. Byla tam ohromně silná energie,“ vzpomíná redaktorka iSport TV například na moment, kdy viděla Karlose Vémolu po fatální prohře s Attilou Véghem.
Natáčíte často reportáže z MMA turnajů, jak vás tento sport vlastně baví?
„Když jsem nastoupila do deníku Sport, začínala jsem s fotbalem, později jsem se vyprofilovala hlavně na hokej. A musím říct, že jsem nečekala, že mě MMA takhle vezme. Byla jsem k tomu skeptická, říkala jsem si, ty jo, jdou se zmlátit do klece, co na tom je? Nic moc jsem v tom neviděla, dva si dají si do držky, konec. Ale pak jsme se tomu začali věnovat, natáčeli jsme na galavečerech a neuvěřitelně mě to vtáhlo. Je to úplně něco jiného, jiný svět. Myslím, že se nedá srovnávat s fotbalovým nebo hokejovým.“
A co vás na bojovém světě nejvíc překvapuje?
„Fascinuje mě celková show, i to, jací lidé se sejdou v publiku. Od politiků, sportovců, mafiánů po celé rodiny, které se přijdou podívat. Je neuvěřitelné, jaký vzestup tento sport v Česku udělal. Rozhodně jsem netušila, že se dostane do hlavní trojky mezi fotbal a hokej.“
Co se obliby týká, který sport je u vás na prvním místě?
„Je to asi pořád hokej, a v těsném závěsu je MMA.“
Čím vítězí hokej?
„Připadá mi hodně atraktivní, hlavně pro ženskou. Je vidět, že to hrají tvrdí chlapi, stejně jako v MMA. Na rozdíl od fotbalu, kdy upadnou na půlce a div nechtějí penaltu, i když je jasný, že to nejde. Hokej je pro mě prostě sportem číslo jedna.“
Takže nejraději točíte rozhovory u ledu?
„Jo jo, jsem na zimáku tak často, že v létě ani nepotřebuji letní oblečení. (směje se) Už jsem si zvykla i na ten smrad šaten, je to pro mě prostě přirozené prostředí.“
Kdy nejvíc cítíte nervozitu?
„Když se zapne kamera, rozsvítí se světlo, tak vím, že ze mě nervozita okamžitě spadne. Nervózní jsem třeba cestou na místo natáčení, přemýšlím, aby vše klaplo, jak má, nic se nepokazilo. Ale když se zapne kamera, vše je v pořádku.“
Jágr mi dává zabrat
Máte také svůj vlastní pořad, takže předpokládám, že právě tento formát vám sedí nejvíc.
„Ano, určitě. Protože je to celé na mně. Celé si to vymyslím, zorganizuji, v uvozovkách i zrežíruji. Baví mě hledat témata a přemýšlet nad celým pořadem Se Simonou. Navíc mi dávají i kolegové v práci skvělé tipy na osobnosti. Opravdu mě to neuvěřitelně baví.“
S kým je nejtěžší práce jakožto s respondentem?
„Pravidelně mi dává zabrat Jaromír Jágr.“ (směje se)
Skutečně?
„Dělá to rád i z legrace, že jsem to já. Ale v minulosti jsem se na něj hodně načekala na letištích a třeba ani nepřiletěl. (směje se) Nebo jsme za ním někam přijeli a on nechtěl mluvit na kameru. Každý sportovní reportér mi asi dá zapravdu, že to s ním není vždy snadné. Na druhou stranu, když už se rozmluví, začne komunikovat, řekne skvělé věci. Je prostě super!“
Často natáčíte rozhovory s bojovníky v šatně hned po zápase. Jaký to je zážitek?
„To se nedá úplně popsat. Přijdete do šatny, zápasník buď vyhrál, nebo prohrál, a podle toho se odvíjí atmosféra. A celý tým má náladu jako daný zápasník. Je to něco, kam se běžný člověk nedostane, a proto si velmi vážím toho, že mám šanci to zažívat. Ale jak říkám, těžko se to popisuje. Je ale neuvěřitelný zážitek být chvíli součástí světa, který se odehrává v zákulisí.“
Co říkáte na zápasníky jako klasické sportovce?
„Říkají o nich někdy, že jsou hloupí. Spousta lidí to tvrdí jenom proto, že nechápou, co pro ně znamená jít se bít. To je ale jeden velký stereotyp. Potkáte hodně zápasníků, kteří jsou chytřejší, než si lidé myslí, a než dávají navenek najevo. Člověk je pozná, až když se s nimi baví. A tím, že mám možnost být zápasníkům blíž, lépe vím, jací doopravdy jsou. Natáčeli jsme například u Karlose Vémoly doma, a díky tomu jsem poznala, jak se chová ve svém přirozeném prostředí. Občas mi stereotypy, které se šíří, opravdu vadí.“
Mezi bojovníky je hodně zajímavých person…
„Rozhodně, jsou mezi nimi velmi zajímavé osobnosti. Když si vezmeme zrovna Karlose, tak díky němu je tady MMA na takové úrovni. Nechci mu samozřejmě připisovat veškeré zásluhy, není to jen o něm, ale sportu pomohl neskutečně. Stává se mi, že jedu tramvají a slyším, jak se lidi baví o Vémolovi, Kinclovi a dalších. V dnešní době se dá leckde odposlechnout, že se lidé o MMA baví, je to fenomén.“
Zmínila jste Karlose Vémolu, který vás zase označuje za nejkrásnější reportérku. To se určitě musí hezky poslouchat...
„Když to řekl poprvé, tak nedokážu spočítat, kolikrát jsem si to video pustila. (směje se) Samozřejmě jsem se hned pochlubila všem kamarádkám, babičce, mamce, viděli to snad všichni kolem mě. (usmívá se) Ráda si video pustím, když mám nějaký splín. Je to pro mě samozřejmě velká pocta, zvlášť když vím, jaké holky se mu líbí.“
Natáčela jste Vémolu v šatně hned po jeho drsné prohře s Attilou Véghem v Zápase století. Jak silný to byl zážitek?
„Hodně silný. Nečekala jsem, že se do šatny dostaneme a že Karlos půjde na tiskovku. Ukázal charakter, protože nás k sobě pustil, a potom předstoupil před ostatní novináře. Pokud by byl takový, jak ho lidé občas označují, na všechno se vykašle, zmizí z O2 areny a půjde se s tím poprat sám. Nikdy nezapomenu, jak jsme přiběhli k šatně, ochranka nás zastavila, on tam seděl zkroušený, ale řekl: ‚To je v pořádku, pusťte je.‘ Nedokážu si ani představit, co se v něm v tu chvíli odehrávalo, přesto nás k sobě pustil. Je opravdu charakter a tohle byl skutečně silný moment. Musím říct, že jsem dost cíťa, když vidím někoho smutného, jsem schopná si s ním poplakat. A přiznám se, že jsem měla slzy v očích. Viděla jsem ten nesplněný sen, byla tam ohromně silná energie. Nicméně i když jsem měla slzy v očích, nerozbrečela jsem se. Věděla jsem, že se Karlos vrátí silnější.
Skoro to vypadá, že sportem žijete čtyřiadvacet hodin denně?
„Hrozně ráda se pohybuji ve sportovním prostředí, ráda si o sportu povídám. Je to pro mě celodenní náplň. Neustále zajímavé téma.“
Nicméně když si chcete od práce aktivně odpočinout, čemu se věnujete?
„Moc lidí to neví, ale já si chodím zastřílet.“
Vážně?
„Ano, takže teď doufám, že ze mě budou mít lidi větší respekt, když se umím trefit pistolí. (směje se) Je to kvůli tomu, že děda celý život podnikal se zbraněmi a nikdy neměl vnuka. A já jako nejmladší vnučka jsem to schytala. Musela jsem chodit s dědou na střelnici a učila se střílet. On to totiž chtěl předat dál, ale neměl komu. Když jsem rostla, zjistila jsem, že je to pro mě i určitý relax.“
Co vás na tom baví?
„Člověk se musí soustředit jenom na terč, musí opravdu úplně vypnout, což je dobrý. Ač se to nezdá, někdy je to pro mě větší relax, než se jít projít, nebo se koukat na televizi.“
Tak proto se nebojíte mezi bojovníky.
„Ano.“ (usmívá se)
Vím, že jste si na svém začátku cestičku ve své branži vyšlapávala pomalu a tvrdou prací... Jaké to bylo?
„Přišla jsem do redakce Sportu, když jsem neuměla vlastně nic. Novinář Michal Petrák si mě tehdy stáhl do video oddělení a dá se říct, že mě vychoval. Pracovala jsem na sobě už i kvůli rodičům, aby na mě mohli být pyšní a já jim tak splatila skvělé dětství. Občas se ale objevují předsudky, jak jsem ke své práci přišla, jen proto, že jsem žena. A to mi vadí.“
Chápu, že vám vadí takové předsudky. Ale nakolik přeci jen pracujete i se vzhledem?
„Přiznám se bez mučení, že občas využívám, jak se říká, ženských zbraní. Kolegové v práci si někdy dělají legraci a říkají ‚Běž za ním ty, tebe nepošle do...‘ Spoustu věcí jsem se asi dozvěděla jenom proto, že jsem holka a daný respondent mě neposlal do háje. Ale využívám toho ve slušné míře, nikdy bych nezašla za určité hranice.“
Když mluvíte o hranicích, je fakt, že jste dostala nabídku, hrát v lechtivě laděné reklamě, a odmítla jste ji?
„Ano. Finančně to bylo velmi zajímavé, ale šlo to přes ty pomyslné hranice. Odmítla jsem to i proto, že pět let něco buduji a nerada bych to kvůli penězům celé zahodila. Abych pak někam přijela a lidi si ze mě dělali srandu, nebo by rozhovory odmítali kvůli spojení s takovou reklamou. Opravdu bych to nedokázala přijmout, protože bych nerada zklamala lidi, kteří ve mě věří. Nejenom rodiče, ale právě i Michal Petrák, můj první šéf. Viděl ve mně nějaký potenciál a nemyslím si, že by bylo správné mu to pak vrátit tím, že se budu nakrucovat v nějaké reklamě.“
Kde byste se chtěla vidět za pět deset let?
„Samozřejmě že bych chtěla jednou děti, ale po kariérní stránce bych třeba jednou ráda moderovala denní sportovní zpravodajství nebo dělala videa pro českou hokejovou reprezentaci. Na druhou stranu si neumím představit, že bych odešla z deníku Sport.“
Zmínila jste děti. Na jaký sport byste je jednou nejradši dala?
„Kluka na hokej a holku asi na krasobruslení.“
Jste opravdu hodně zvyklá na led...
„Celá rodina u ledu. (směje se) Ale vážně, bude to znít jako klišé, ale ať mé děti dělají, co je bude bavit. Budu se jim hlavně snažit vytvořit takové zázemí, jaké jsem měla já.“
