Pod heslem Pomáhat a chránit. Závodní kombinézu vyměnil za uniformu, malorážku na zádech za 9 milimetrů u pasu... „A byť pokuty na ulici nedávám, jsou chvíle, kdy ze mě musí jít respekt,“ míní Jaroslav Soukup, jenž takřka šest let poté, co se stal prvním českým biatlonovým olympijským medailistou, pracuje jako policista a komisař odboru služební přípravy. Vstupte do jeho světa.
Dojde si pro vás na recepci liberecké služebny, vede vás místními chodbami až do své kanceláře a vy vnitřně cítíte, že v těchto prostorách se spíše ptají ti druzí. „Jo, tak si dejte majzla,“ směje se Jaroslav Soukup, který po 16 letech v biatlonu slouží ve složkách Policie ČR. Pro tuto chvíli je však připraven udělat výjimku – je to on, kdo se usadí a rozpovídá o novém životě.
Spousta malých kluků sní v dětství o tom, že se stane kosmonautem, hasičem, popelářem nebo policistou. Prozraďte, jak jste to měl vy?
(usměje se) „Upřímně řečeno, v životě by mě nenapadlo, že jednou budu pracovat jako policista. Fakt ne. Musím ale říct, že je to zajímává práce. Je to trefné. V minulých letech jsem reprezentoval Česko jako biatlonista a i teď vlastně zase dělám něco pro náš stát.“
Jaká je konkrétně vaše role ve složkách Policie ČR?
„Jsem komisař odboru služební přípravy a má náplň práce zní: instruktor služební přípravy. Starám se o výcvik policistů, aby byli schopni provést úspěšně služební zákrok. Když se někdo uchází o zaměstnání policisty, musí projít vstupními požadavky uchazeče k PČR, pak jde na ZOPku (Základní odbornou přípravu) a teprve potom na ulici. Je to zdlouhavá příprava, ale každý musí být vycvičený a vědět, co ho čeká.“
Čili, co v té přípravě děláte vy?
„Každý policista musí absolvovat služební přípravu a my jsme ti, kteří ji vedou jako instruktoři. Služební příprava obsahuje střeleckou, fyzickou, taktickou, zdravotnickou a další přípravu potřebnou k výkonu služby policisty. Na fyzických testech pak kontroluji správné provedení cviku, počítám množství opakování a stopuji. Je to trochu buzerace, ale zbraň není hračka, čili je potřeba z ní mít respekt a umět ji správně použít.“
Přemýšlel jste o tom dlouho, zda se po kariéře biatlonisty stát policistou?
„Poslední rok jsem už nad tím, co budu dělat, až skončím, přemýšlel dost. Myslel jsem si, že se stanu trenérem. Jenže pak mi došlo, že by to nebylo ideální z rodinného důvodu – šel bych na tréninky, když se děti budou vracet ze školky, a všichni bychom se míjeli. Možná by to nebylo tak časově náročné, ale šlo by o špatnou časovou návaznost. Navíc různé výjezdy a soustředění... Kdepak, tohle povolání je lepší.“
Nelákalo vás ještě něco jiného?
„Líbilo by se mi dělat něco kolem motorek a aut, ale když jsem se poptal, nikdo neměl zájem. Ne že bych byl automechanik, abych se v tom hrabal, ale třeba role prodejce by mě bavila.“
Koukám, že máte v kanceláři i biatlonový kalendář. Jak vás policejní komunita přijala? Nedobírají si vás, že mají mezi sebou prvního českého biatlonového olympijského medailistu?
„Tak je tu pár fanoušků, kteří mě kdysi sledovali, když jsem závodil – nějaké podpisy jsem rozdal. Dá se ale říct, že jsem sem vstoupil bočním vchodem. Kdybych byl normální člověk, tak bych na tuto pozici musel jít z ulice, od strážmistra a následně teprve povýšit. Není to nijak malá pozice a je tu spousta lidí, kteří mají víc zkušeností než já, dělají to třeba desítky let. A najednou jsem přišel od sportu já a mám jim velet. Je mi jasné, že to někteří nevidí rádi, ale snažím se nemachrovat, učit se a dělat vše, jak má být.“
S devítkou se cítím víc jako chlap
Možná vám ale k této pozici pomohly právě zkušenosti z armádního sportu, ne?
„Ano, od mého sportu je tohle asi nejbližší zaměstnání. Jak jde o fyzické testy nebo střelbu, to jsme měli v biatlonu také. Velice mi pomohl můj tehdejší šéf, ředitel Olympu Jiří Beran, který mi zajistil zaměstnání, a když se domlouval s plukovníkem Vladislavem Husákem, věděli, že bych to mohl zvládnout, protože základ mám. Ale teď to mám hlavně o zbraních. Byť mám po letech s malorážkou zažité určité chování ke zbrani, tohle je úplně jiný kalibr a hlavně to zdaleka není pouze o střelbě a sportu. “
Máte z vaší pistole u pasu větší respekt než z malorážky na zádech?
„Ano, ale také se mi líbí, jak jsou tyto zbraně ovladatelné a přesné. Nikdy jsem si nemyslel, že devět milimetrů je oproti malorážce takový rozdíl, ale je to sakra znát. Jednoduše řečeno: s touhle zbraní se už cítím víc jako chlap.“ (směje se)
Pokračujte.
„Je to určitě změna. Ne že by se člověk choval jinak, i malorážka byla zbraň a na nábojích psali, že je nebezpečná na kilometr... Tomu však nevěřím. Z těchto zbraní mám však ještě větší respekt a i na uši je to větší pecka. Najednou jsem si v této práci mohl vystřelit z Magnuma, což je největší revolver, který existuje. Nebo se mi líbil samopal Heckler&Koch MP5. Je to dlouhá zbraň a líbí se mi na ní jednoduché ovládání.“
Člověk si vás při tomhle vyprávění úplně vybaví, jak listujete magazíny o zbraních.
„To zase ne. Něco o nich pochopitelně vím, ale z finančního hlediska jsme měli přístup jen k těm malorážným. Teď když ale střílím i z těch větších, líbí se mi řada z nich. Doma se však o nich nebavíme. Navíc mám zákaz je tam tahat.“
Hodný policajt
Na seriály z policejního prostředí jako Kriminálka Miami nebo Las Vegas přesto koukáte?
(směje se) „Jo, jo, ale se zkušeností, kterou v práci mám, na to koukám úplně jinak a dost často se tomu směju. Občas je to až sci-fi a vymýšlí se to, aby to bylo zajímavé. Realita funguje jinak.“
Během sportovní kariéry jste byl znám jako hodný biatlonista. Jaký jste nyní policista?
„Myslím, že jsem pořád hodný, i když na střelnici se nemůžete smát a chovat se lehkovážně. Tam je to fakt nebezpečné, takže chci, aby se pokaždé dělalo vše, co se má. Že by ale někdo řekl: Jééé, vy jste ten Soukup z biatlonu, to padne jen tak ze srandy. Nikdo tu přede mnou nepadá na kolena.“
Poznávají vás alespoň lidé na ulici?
„Neřekl bych. Já se moc ven nedostanu, a když už, tak v uniformě jezdím jen na střelnici nebo jsem v ní byl jednou přebíral nějaké ocenění. Jinak ale chodím v civilu. A nepřipadá mi, že by mě někdo poznával.“
Takže na vás lidé nenarazí na ulici, jak dáváte bločky? Nebo že ostře vyslýcháte podezřelé?
„Ne, vůbec ne. Jednu chvíli jsem byl sice na zkušené na hlídkové a tam to bylo zajímavé, když jsem poznával i horší stránku Liberce. Objížděli jsme centrum a okolí autem, řešili různé věci a byla to pro mě dobrá zkušenost, jak se policisté mají chovat a jak řešit konfliktní momenty. Musel jsem se naučit chovat jako policista a ne jako normální člověk.“
V čem to spočívá?
„Zkrátka se chovat podle policejního zákona. Musíte oslovovat podle předem stanoveného mustru a protokolu, dále pak na to i tak reagovat a chovat se se vším, co k tomu patří.“
Zažil jste i nějaké konfliktní chvíle?
„Jo, párkrát už jsme odváděli nějaké pachatele. Většinou jsme ale kontrolovali vozidla. Řada z nich už je známá, že nemá řidičák, takže to jsme třeba řešili. Nebo volala ochranka z obchoďáku, že tam mají určité problémy, tak abychom to vyřešili.“
Jaké to tedy je být po biatlonu součástí nové komunity ostrých hochů?
„Jelikož sám nejsem kdovíjaký kus chlapa – jsem tu nejhubenější – tak z nich mám respekt. (směje se) Ač to ale nevypadá, tak bojové umění se mi vždy líbilo. Vždy jsem měl chuť něco dělat, jen na to nebyl čas. Ani teď sice na bojová umění nechodím, ale donucovací prostředky a tyto věci cvičím a přebírám.“
Ke konci kariéry jste měl problémy se zády, podařilo se to i díky této práci a policejní posilovně upravit?
„To už ani nebylo o zádech, jako o celkovém opotřebení těla. Například po pádu z kola (srpen 2012) jsem měl dost poškozená kolena a třísla. Ale ano, když jsem skončil s vytrvalostním sportem, říkal jsem si, jak to bude jednoduché, že si zajdu do posilovny a vyrostu – jenže mi roste akorát tak břicho. I proto se snažím do posilovny chodit dál a nechřadnout.“
Stýská se vám trochu po biatlonu?
„Takhle: biatlon vždy byl o sportu a zátěži. Každý si myslí, že je tam spousta odpočinku a člověk prd dělá, ale po těžkém tréninku člověk musí odpočívat, abyste byl schopen předvést váš nejlepší výkon. Lidé si myslí, že se tam relaxuje, každou chvíli masáže, pohoda... Ale když to není, tak se pak člověk trápí. Bylo to náročné období. A když teď jedu do práce na kole a musím vyšlapat kopeček, kde mě začnou bolet nohy, říkám si, že už bych zpátky nechtěl.“
Jaroslav Soukup
|
Narozen: 12. července 1982 (37 let) Výška/váha: 183 cm/68 kg Ve Světovém poháru: 2002-2018 Největší úspěchy: 2. místo na ZOH (2014 – smíšená štafeta), 3. místo na ZOH (2014 – sprint), 3. místo na MS (2012 – vytrvalostní závod, 2013 – smíšená štafeta) |
Na jaké změny jste si musel po ukončení kariéry v novém životě nejvíc zvykat?
„Říkám si, že když jsem byl biatlonista, tak jsem měl minimálně půl roku all inclusive. Bylo o nás postaráno, manželka nebo maminka vyprala, nic jsem neřešil – a teď naopak musím řešit všechno. Navíc i za jiné. Musím zkrátka pracovat v normálním životě a ne jen přemýšlet nad technikou běhu nebo tréninkem. A změna také je, že si mohu dát večer pivo. To jsem dřív nemohl.“
A policejní stres je asi jiný než ten biatlonový – na střelnici před poslední položkou, že?
„Není stres jako stres. V biatlonu na střelnici ani nesmíte být vystresovaný, jinak netrefíte. Musíte jen přemýšlet o tom, co dělat, abyste to trefil nebo co bylo špatně. Tohle je ale běžný život a práce, kde jsou stresy úplně normální. Jsou to pro mě nové věci a hlava je občas napěchovaná.“
Děti? Biatlon ne, radši gymnastika
Vrátíte se zpět ve vzpomínkách i na vaše úspěšné vystoupení na olympiádě v Soči?
„Když je mi smutno, tak jo. Jsou to hezké chvíle, ale poslední dobou na biatlon moc nevzpomínám. Snažím se pracovat, tam kde jsem. A ani se nestíhám moc dívat na závody. V týdnu se například zdržíme na střelnici nebo na kurzech či instruktážích, a i když pak mám víkendy volné a stihl bych to, raději ten čas strávím s dětmi.“
Spousta sportovců, když ukončí kariéru, si dá chvíli volno a snaží se během něj stihnout, na co neměla čas. Co jste stihl vy?
„No, moc toho nebylo. Byl jsem třeba v Novém Městě na Moravě na biatlonu, ale jen ve VIPu – na trati ne. Nebo jsem si myslel, že jak skončím, budu mít čas jet s kamarády na kole na pivo, ale ani to zatím nedopadlo. Sem tam se projedu na motorce, ale jet s ní do práce, kam to mám deset minut, nemá moc smysl. Těším se, že se jednou třeba začnu hrabat v těch svých starých kouscích, budu je dávat do kupy… Ale ještě jsem si ani nepostavil garáž.“
A když pak vyjedete na silnici, hlídáte si rychlost o to víc? Nebo víte, kde jsou radary?
(směje se) „Ne, nevím, kde se měří. Nemáme vysílačku, aby mi to řekli. Ono se to nezdá, ale pro policistu není zase tak příjemné, když přežene rychlost a někdo ho vyfotí. Je to totiž zaznamenané, a v kázeňské pravomoci ředitele je možnost udělit trest srážky z platu až 25 %, což je víc než pětistovka. Policista to má občas horší než civilní člověk, takže musíme být hodní.“
Zůstáváte v kontaktu s ostatními biatlonisty a vyjedete si třeba s Ondřejem Rybářem a Zdeňkem Vítkem na motorce jako za starých časů?
„Jo, párkrát jsme za Rybisem jeli, ale na to také není moc času. V kontaktu nicméně zůstáváme. Jednou jsem si od něj i půjčoval malorážku, abych ji tady klukům na stanici ukázal, mohli si z ní zastřílet a viděli, jak se s ní pracuje. Třeba i v budoucnu něco spunktujeme naopak – aby si i biatlonisté mohli zastřílet s pořádnými zbraněmi.“
Musel jste kolegům na služebně vysvětlovat, že biatlonová střelba po zátěži není to samé jako v klidu na střelnici a že dvě trestná kola nejsou propadákem, jak se může zdát?
„Jo, také je tu pár chytrých, kterým jsem to vysvětloval. Ale to je normální.“
Na druhou stranu to můžete zase otočit vtipy na policisty. Znáte nějaký?
(směje se) „Neznám. A i kdybych je znal, nemůžu o nich mluvit. To by bylo neprofesionální.“
Sledujete aktuální obměnu v biatlonové reprezentaci? Michal Šlesingr po této sezoně končí, Ondřej Moravec také zvažuje budoucnost a přicházejí mladší…
„Mění se to, ale takový je život. I my přišli po generaci Romana Dostála, Petra Garabíka a tak. Co se mě týče, mohl jsem být považovaný za flegmatika, co to osíral, ale já se jen nepředváděl a dělal si věci v klidu a soukromí. Ondra Moravec byl zase známý, že je precizní... Myslím si, že i ti mladí se nad tím snaží přemýšlet a v budoucnu uspějí.“
Že byste se na tom v budoucnu podílel a třeba se ještě stal trenérem, nad tím už neuvažujete?
„Ne. Tu poslední sezonu, co jsem závodil, jsem to bral jako hotové, že mě to čeká, ale teď už nad tím nepřemýšlím. Mám malé děti a chci si je užívat.“
A ty třeba k biatlonu vedete?
„K biatlonu ne. Vždy jsem říkal, že hlavním sportem pro začátek je gymnastika. Cvičíte tam různá protažení, pohyby – to je základ pro jakýkoliv jiný sport. Jenže to musí i člověka bavit. Jsem pro, aby děcka dělala nějaký sport, ale musí na to chodit ráda. Za mě mají ve výběru svobodu.“
