PŘÍMO Z FRANCIE | Je na své deváté Tour de France. Cyklista Roman Kreuziger už přesně ví, co má a nemá dělat během volného dne, který účastníci závodu závodů dostali letos nezvykle pozdě, až v úterý. Zároveň může Čech s historicky nejlepším umístěním v celkové klasifikaci i hodně porovnávat. Jak je to s používáním technologií? Jak se změnilo vybavení týmového autobusu? A jak je důležité míti svého kuchaře?
Přijde vám, že když jste sledovali Tour před deseti lety a nyní, v pelotonu se toho příliš nezměnilo? I někteří závodníci říkají, že samotná Stará dáma se tolik nemění. Co ale rozhodně nezůstává stejné, jsou věci okolo, které mnohdy mohou o mnohém rozhodnout.
„Hodně se změnilo třeba jídlo, už to nejsou jen těstoviny a rýže jako dřív. Jíme po menších porcích, je to pestřejší, barevné, víc mi to chutná,“ uvádí Roman Kreuziger jeden z mnoha příkladů.
Poprvé jste na Tour de France startoval před jedenácti lety s týmem Liquigas. Tehdy jste si určitě ještě neposílali plány přes WhatsApp jako dnes, ale asi jste je dostávali na papíře, ne?
„Ještě i v Astaně (2011-2012) jsme dostávali vždycky program na papírku. Sportovní ředitel to večer nosil na masáž. Od roku 2012 se potom rozmohl WhatsApp. Ale ještě ho neměl každý, posílaly se i maily. Papír, pak mail, pak se přešlo kompletně na skupiny na WhatsAppu, které fungují skvěle, protože tam máte i rychlé reakce.“
Co vše v takovém plánu je?
„Odkdy je snídaně, dokdy musíme odevzdat kufry, kdy odjíždíme na start, kolik to tam máme kilometrů, kdo z týmu bude během závodu ve kterém autě, kdo a kdy bude čekat na bufetu, kdo dělá extra feed zony na kopcích, na kterém kilometru, kolik kilometrů to máme z cíle na hotel… Pak nám to na schůzi ještě přiblíží.“
Mění se i týmové mítinky tím, že se víc zapojují moderní technologie a máte k dispozici mnohem víc informací?
„Zlomové byly roky 2011 a 2012. Do té doby se tolik nepracovalo s Google Maps, ani organizátor neposílal tak přesné informace. V Liquigasu vždycky sportovní ředitelé nakoupili mapy, tam nám zvýraznili trasu etapy a nakreslili šipky, kde a jak má foukat vítr. Zato dneska už se to všechno promítne na plátně z počítače, ukážou nám, jaký vítr můžeme očekávat. Týmy mají hodně podrobné informace. Největší preciznost jsem zažil pod Bjarnem Riisem v roce 2013 se Saxem, tam nám hlásili ve městě každý zpomalovač a zúžení. Informací bylo skoro až moc. Teď se to zase trochu vytříbilo, už nás upozorní jen na vítr nebo nebezpečné zatáčky. Hodně se ale zlepšila organizace, mají světelné signalizace a někoho, kdo tam píská, bezpečnost se zvětšila.“
Na letošní Tour máte i své kuchaře. Ty jste také vozili od samého začátku?
„V podstatě ano. Na Giru nebyl zapotřebí, na Tour jsme ho v roce 2009 měli poprvé. Všichni kuchaři byli výborní. Teď máme Belgičany, sice jsem se trochu bál, jak budou fungovat, ale Tom s Bramem jsou opravdu zkušení, jejich jídla jsou výborná. Měli jsme od prvního dne řepu, ale pokaždé na jiný způsob, snaží se nám to dělat pestré a zajímavé.“
Proč je tady zapotřebí mít kuchaře a na Giru ne?
„Stačí, když pojedete na dovolenou, a uvidíte. V Itálii se najíte všude, a ve Francii moc ne. Mají největší závod, ale ten zbytek kolem je horší.“
V čem se strava nejvíc změnila?
„Dnešní trendy jsou avokádo, quinoa, kuskus, bulgur, zatím jsem tady neměl ani jednou těstoviny. Hodně se to změnilo, už to není jen těstoviny a rýže jako dřív, jíme po menších porcích, je to pestřejší, barevné, víc mi to chutná, protože jím i očima. Dřív si neumím představit, že by nějaký kuchař dělal ratatouille, dnes ho máme tak každý třetí den a není to energeticky vydatné, takže se toho můžeme přejíst, ale nenafoukneme se po tom. Je v tom spousta triků.“
K tomu ryba a kuřecí maso?
„Záleží, co vymyslí. Bývá kuřecí a krůtí, k tomu ryba a občas červené maso. Někteří kluci to mají rádi, tak jim to před dnem volna kuchaři připraví. Ale já toho úplným zastáncem nejsem, mohu mít šest ze sedmi dnů rybu. Máme bufet a každý si nabere, co uzná za vhodné nebo co mu nutriční poradce doporučí.“
Některé týmy si vozily na Grand Tour i matrace. Zažil jste to také někde?
„Měli jsme možná v Astaně polštáře, ale to už si úplně nepamatuju. Ale v Tinkoffu jsme jeden rok měli extra dva lidi, kteří jezdili dalším autem a vozili nám matrace a polštáře. To musím říct, že kolikrát bylo fajn, mít vlastní čistou matraci. Ale jindy jsme měli větší postel a dostali na to devadesátku matraci. (smích) Potom v Mitcheltonu jsme měli polštáře s vlastním povlečením, to bylo fajn. Když někdo chce, tak si ho může přivézt, ale jinak nic takového od týmu nemáme. Ale musím říct, že se hodně zlepšily hotely, nemůžu si stěžovat na kvalitu spaní.“
Co se týče zabezpečení, je u Dimension Data něco, co jinde nebylo, nebo je to v podstatě všude stejné?
„Myslím, že je to všude podobné. Může se lišit třeba množství personálu, protože třeba takový Ineos by tady ten náš hotel zabral celý, kdežto my se sem vejdeme dva týmy (ještě Total Direct Energie). Ono to odpovídá i rozpočtu. Ale v týmech, kde jsem byl, nemůžu říct, že bychom my, závodníci, pociťovali, že by nám něco chybělo.“
Změnilo se za těch 11 let od vaší první Tour vybavení týmového autobusu? Když opomeneme technické vymoženosti dnešní doby.
„Jeden autobus, který tady máme, je novější, ale ten náš druhý je vlastně první autobus Liquigasu, ten se od nich kupoval. Takže ještě modré sedačky. I v Mitcheltonu jsme měli jeden autobus starší. Zvenku to sice vypadá, že je to nový autobus, ale vevnitř je třeba pětadvacetiletý. Ty novější jsou i o něco delší, mají jednotlivé sedačky, takže poskytují trochu víc komfortu. To se trochu změnilo. Ale jinak myslím, že tam máme to, co tam bylo vždycky. Lednice s pitím, jídlem, kávovar, sprcha, záchod.“
Na porady máte nějaký prostor vzadu v autobusu?
„To už ne, to zrušili. Teď nechali individuální sedačky vepředu a promítají nám tam na plátně.“
A jak to vypadá v těch starších vozech?
„Tam bývají většinou dvě sedačky vedle sebe a pak právě vzadu byly prostory, kde se dělaly mítinky, se sedačkami do účka. Já si myslím, že nové autobusy s jednotlivými sedačkami jsou fajn. Ale kolikrát bych naopak uvítal ty staré, které měly tyhle prostory, kde se mohl člověk natáhnout.“
Důležitá je také regenerace. Některé stáje s sebou vozí třeba i kryokomory. Zkoušel to i některý z týmů, kde jste působil?
„V Mitcheltonu využívalo hodně kluků ice bath, že napouštěli vanu s ledem a studenou vodou. Ale já jsem to nikdy nezkoušel. Co teď někdy vyzkouším, jsou takové nohavice, které dělají lymfatické masáže. Když ležím večer v posteli a čtu si nebo dělám něco na počítači, tak je to fajn.“
Tohle všechno jsou věci, které vás hodně zajímají ve dnech, kdy jedete etapu. Co ale o volném dni? Jak ten včerejší vypadal?
„Trochu jsem si přispal. Šli jsme do postele někdy v půl dvanácté a vstával jsem v 9.20, což se stává málokdy. Ale tělo to potřebovalo, cítím, že je nějaký nízký tlak, jsem takový malátný. Takže už se těším na další etapu, kdy do toho skočím zpátky. Jeli jsme se projet, do protivky toho, co nás čeká ve středu po startu. Nebude to nejjednodušší start, ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet.
Když se ale ještě vrátíme k volnému dni, co jste si dal třeba k snídani?
„Šel jsem na ni ve tři čtvrtě na deset, měl jsem okurku, rajče a míchaná vajíčka a dvě nebo tři kafe.“
Pak přišel trénink?
„Ano, na kolo jsme vyráželi o půl jedenácté s tím, že jsme objeli hodinku a čtvrt. Měli jsme naplánovaný okruh na 50 kilometrů, ale ve finále jsme se vrátili po 32 kilometrech, protože jsme říkali, že to stačí. Pak jsme přijeli, domluvili se s techniky, co kdo potřebuje poladit na kole. Potom sprcha, oběd, odpoledne média, na nějakých 45 minut jsem se v klidu na pokoji natáhl. Pak jsem šel na masáž, strečink a večeři kolem půl osmé. A kolem desáté, půl jedenácté zalehnout.“
Liší se jídlo ve volný den oproti těm, kdy je etapa?
„Je to určitě jiné v tom, že během závodních dní nemáme oběd, při volném ano. Takže se kuchaři snaží, aby to bylo něco lehkého, většinou ryba. Ale teď jsme měli bezlepkovou pizzu udělanou hodně nalehko, určitě to byla příjemná změna. I večeře je pak lehčí, protože další etapa není až tak dlouhá, a člověk do sebe nepotřebuje toho dostat tolik. Přece jenom tělo je na něco zvyklé, teď je rozjeté, a kdyby mohlo, tak toho do sebe naláduje mnohem víc, než je vhodné. To by nebylo ideální pro další dny. Je důležité zůstat lehký, hlavně dodržovat pitný režim, zavodnit se a pak už se zase zkoncentrovat, nabudit.“
Jak je to v africkém týmu Dimension Data s atmosférou?
„I tady je vše na velmi vysoké úrovni, každý ví, co má dělat, všichni jsou profesionálové. V týmech, které jsem si vybíral, jsem se vždycky ocitl na dobrém místě ve správný čas. I tady je parta dobrá a to je důležité, abyste ty tři týdny vydrželi. Nejde jen o závodníky, ale i o členy personálu. Bez nich bychom tu neexistovali. Je tady hodně osobní kontakt, naslouchají našim pocitům, není to jen o dostávání informací. To je příjemné.“
|
Narozen: 6. května 1986 (33 let) Kreuziger na Tour de France: 2008 - 12. místo |
Témata:
rozhovor, cyklistika, Roman Kreuziger, sport, Tour de France, Romana Barboříková, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
