Nesprávné určení pohlaví ovlivnilo v minulosti osud mnoha sportovkyň. Jak se z české prvorepublikové „rekordwoman“ stal prvoligový ragbista, proč rakouský lyžařský výbor oslavoval Eriku, ale k Erikovi se obrátil zády, a co způsobilo posmrtné odhalení tajemství polské sprinterské hvězdy? A jak boje o gender pokračují dnes?
Meziválečné Československo bylo zemí poměrně bohatou na sportovce – díky dlouhé tradici organizací jako Sokol nebo Orel zde na vysoké úrovni závodily i ženy. Jednou z nich byla Zdena Koubková, dcera šafáře ze severomoravské vesnice, která od 17 let zářila na atletických závodech tak, že si ji všimla organizace Vysokoškolský sport Praha. Za ni závodila na ženských hrách v Londýně, kde roku 1933 trhla světový rekord v běhu na 800 metrů. K tomu připočítejme ještě tři tituly mistryně republiky, ale také řeči, které Zdenu v dobách její slávy provázely.
"Smrt" československé rekordwoman
Po stanovení světového rekordu se z ní stala osobnost formátu třeba jejího současníka, fotbalisty a vicemistra světa Františka Pláničky. A také osoba, o níž se hodně spekulovalo. Třeba zpravodaj Vysokoškolského sporu o ní jednou napsal jako o „Zdeně“, tedy se jménem v uvozovkách. Spisovatelka Lída Merlínová napsala o „české rekordwoman“ knihu, v níž se objevují třeba i pasáže o Zdeniných vztahových problémech s muži. A v neposlední řadě je „podezřelá“ i mezi samotnými atlety – její týmové parťačky ji třeba nikdy nepotkaly ve sprše.
Zdena byla od narození chlapcem, který se narodil s rozštěpem šourku. V době, kdy se děti rodily doma, a laická veřejnost měla pramalé medicínské znalosti, byla taková miminka často prohlášena za ženy právě proto, že jejich genitálie připomínaly ze všeho nejvíce ty ženské. „Zdena“ se s osudem vyrovnala hrdinsky: Podstoupila lékařská vyšetření, plastickou operaci a tzv. úřední přematrikulaci a už jako Zdeněk Koubek svůj osud shrnul v seriálu článků v Pražském ilustrovaném zpravodaji.
„Zdeniny“ medaile a poháry odevzdal v kanceláři atletické unie s komentářem, že slavná atletka zemřela. Absolvoval dokonce osvětové turné po Spojených státech, kde přednášel o svém osudu. Po návratu si Zdeněk dodělal maturitu, působil jako úředník, ale na sport nezanevřel – vrátil se k ragby, které tak rád hrával (ještě jako žena) s kolegy atlety po tréninku, a nastoupil na pozici pravého pilíře za Říčany. V roce 2017 jeho příběh popsal Pavel Kovář v knize Příběh české rekordwoman.
Erika, nebo Erik?
Stejně pohnutý, ale v mnohem více nespravedlivý, byl osud jedné rakouské lyžařky. Erika Schineggerová se narodila jako čtvrtá dcera korutanského sedláka. V roce 1948 prosté vesničany nenapadlo, že nestandardně vyhlížející pohlavní orgány jejich dcery patří ve skutečnosti jejich synovi. Matka měla podezření, ale porodní bába ho razantně vyloučila. Erika byla vychovávána jako dívka, milovala sport a začala lyžovat. Jako členka národního týmu 1966 vybojovala na MS v chilském Portillu jediné zlato pro Rakousko.
Jakékoli pochybnosti zastřela sportovní sláva a přípravy na OH 1968 v Grenoblu. Tehdy byly (kvůli především sovětským podvodům) poprvé zavedeny testy pohlaví, po kterých se Erika, která v té době koketovala s myšlenkou, že je lesbička, dozvěděla něco jiného: je muž. Respektive „intersexuální bytost s převážně mužskými znaky a skrytě vyvinutými mužskými pohlavními orgány“. V Grenoblu tak vyhrála sjezd Olga Pallová, Eričina týmová kolegyně a velká kamarádka.
Erice se sesypal svět, tím spíše, že se za ní zástupci sportovní federace vůbec nepostavili. Dokonce jí (spolu s jejím sponzorem, značkou Kneissl) doporučili podstoupit hormonální léčbu a stát se „konečně“ ženou, aby Rakousko nepřišlo o její medaile, ona mohla dále závodit a hlavně z toho nebyla žádná ostuda. Erika zvolila opačnou cestu – ukončit potíže s vlastní identitou. Čekalo ji šest měsíců nejistoty a bolestivých operací na klinice v Innsbrucku, které si krátila studiem mužských lyžařských technik, a po kterých z nemocnice odjel Erik Schinegger, ve sportovním porsche a v oblečení, které mu přinesl bratranec. Své konečně nabyté mužství si dokazoval různými berličkami – ať už to byl zmíněný sporťák, nebo fakt, že se choval jako macho.
|
Filmy s transgender tématikou v současnosti plní sály kin. Fenomén, který odstartovala "Dánská dívka" pokračuje nepříliš známým příběhem rakouského sportovce, kterého rodiče z nevědomosti vychovávali jako dívku. |
Erik začal závodit v mužském týmu, zajížděl pěkné časy a posbíral tři vítězství v Evropském poháru. Kvůli jeho minulosti a strachu z pomluv ho ale nepřijali do národní reprezentace a navíc znemožnili možnost startovat za jinou zemi. Erik vzdal svůj boj, oženil se a stal se otcem. V rodných Korutanech dodnes vede dva hotely a lyžařskou školu. Napsal knihu o svém životě a v roce 2018 byl o jeho osudu natočen film Erik a Erika. Od rakouské lyžařské federace se ale nikdy podpory nedočkal ani v roce 2008, kdy organizace slavila stoleté výročí velkým televizním dokumentem, v němž byl zcela vynechán rok 1966 – jen proto, aby nemuselo být zmíněno Eričino/Erikovo jméno. Omluvy se mu dostalo pouze od televizních tvůrců, kteří museli respektovat nařízení.
Polské tajemství, na které se přišlo pozdě
Stanislawa Walasiewiczová (v USA známější jako Stella Walsh) byla elitní atletkou, která lámala rekordy na amerických mistrovstvích. Jako dcera polských imigrantů ale závodila za Polsko, pro které roku 1932 vybojovala olympijské zlato ve sprintu a chystala se na obhajobu v Berlíně. V roce 1936 ale slavil vítězství „Owens v sukních“, americká sprinterka Helen Stephensová.
Nepatrný rozdíl ve výsledku i to, že se Stephensová po závodě zeptala: „Kdo je Stanislawa Walasiewiczová?“ polskou závodnici naštvaly. Možná věděla své, když prohlásila, že takhle rychle žádná žena běhat nemůže, a že Stephensová je asi muž. Jedny z prvních testů pohlaví novodobé sportovní historie prokázaly opak. Bylo to odvážné obvinění od atletky, která sama často schytávala hanlivou přezdívku „Stella the Fella“ v narážce na své chlapecké vzezření.
Stanislawa se vrátila do Ameriky, kde až do čtyřiceti let sbírala mistrovské tituly. Vdala se za boxera Neila Olsona a po ukončení kariéry byla stále aktivní ve sportovních hnutích. Nadšení pro sport se jí stalo osudným – když roku 1980 kupovala stužky na slavnostní uvítání polské basketbalové reprezentace, do obchodu vtrhli ozbrojení lupiči a Stella zemřela při přestřelce. Následná pitva prokázala intersexualitu – přítomnost ženských i ne zcela vyvinutých mužských pohlavních orgánů, absenci dělohy a buňky s obsahem mužského chromozomu Y.
Intersexualita fenomenální polsko-americké závodnice byla odhalena tak říkajíc „s křížkem po funuse“, třicet let po konci její kariéry. V její prospěch hrála i velká obliba její osoby, ale také předchozí lékařské zprávy, které ji vždy označovaly jako ženu. Okrádat mrtvou zpětně o medaile se také nikomu nechtělo. Její případ ale vzbudil silné diskuse a další zpřísnění pohlavních testů.
Sovětští „bratři“ a promenáda nahotin
Od poloviny 40. let 20. století začali pořadatelé vrcholových sportovních klání požadovat po ženských závodnicích předložení dokladu, který potvrzuje jejich pohlaví. Testy ale zatím nebyly nijak přísné ani plošné a hlavně – byly pod patronátem jednotlivých národních atletických organizací. Počátkem 50. let ale započala éra sovětských atletek, plnících stranický úkol „dohnat a předehnat Ameriku“ za každou cenu. Oproti Američankám získaly na olympiádě téměř trojnásobek medailí.
První povinné testy byly zavedeny roku 1966. Východní blok totiž začal ve velkém produkovat sportovkyně, které měly – ve vší úctě – ke vzhledu sličných dívek daleko. U mnohých z nich se ale intersexualita nebo dokonce pouze mužská sexualita neprokázaly – často proto, že ruku v ruce se zavedením sextestů ukončily kariéru. Jmenovat můžeme třeba fenomenální sovětskou koulařku Tamaru Pressovou a její sestru Irinu, dvojnásobnou zlatou sprinterku z Tokya 1964. Pro jejich vzhled se jim říkalo „bratři Pressovi“ a dodnes nikdo neví, zda za jejich vzezření i výkony mohla intersexualita nebo pravidelné užívání mužských hormonů (nebo dokonce obojí).
Kolovaly zvěsti o tom, že mnohé sovětské sportovkyně jsou převlečení muži. Roku 1966 tak bylo rozhodnuto – jednotlivým národním organizacím se nedá věřit. Na mezinárodních kláních byly zavedeny povinné (a pro mnoho sportovkyň ponižující) testy pohlaví, označované někdy ironicky jako „promenáda nahotin“. A byla to také doba, kdy většina „podezřelých“ sovětských atletek ukončila závodní dráhu.
Koncem 60. let pak mezinárodní atletická federace zavedla genetické testy. První, která v testech tohoto typu „pohořela“, byla Ewa Kłobukowská, polská mistryně Evropy a zlatá olympijská sprinterka z roku 1964, jejíž test vykázal přítomnost ženských i mužských chromozomů. Mnozí odborníci na genetiku a endokrinologii se už v té nechávali slyšet, že pohlaví je ovlivněno společnými vlivy genetických, hormonálních a fyziologických faktorů, a nemůže se určovat pouze genetickým testem. Některé případy jsou totiž přinejmenším sporné a případ Kłobukowské byl patrně prvním z nich.
Ženy, které mají „o chromozom navíc“
V tomto kontextu stojí za zmínku případ Marie José Martínez Patiñové, španělské překážkářky, která neprošla genetickými testy před mistrovstvím Španělska roku 1986. Patiñová vypadala bezesporu jako žena, a to i z gynekologického hlediska. Testy ale prokázaly přítomnost XY chromozomů a nadprodukci testosteronu, který ale její tělo nebylo schopno zpracovávat. Postavu svaly i výkon tedy měla jako žena. Její případ pronikl do tisku, mnoho lidí se k ní obrátilo zády a tehdejší přítel ji opustil. Maria se ale nevzdala a stala se první atletkou, která podala protest proti genetickým testům pohlaví. Spor vyhrála, nicméně o účast na OH 1988 přišla a na další už se nekvalifikovala. Stala se bojovnicí za spravedlivější testy a také za důstojné zacházení se sportovkyněmi v průběhu testování.
V devadesátých létech se pak od plošného testování upustilo. Začalo se provádět pouze v „podezřelých případech“. Jedním z nich je známá kauza jihoafrické sprinterky a vítězky v běhu na 800 metrů z Londýna a Ria, Caster Semenyaové, ale také nám méně známý příběh Dutee Chandové, která se – ačkoli na počátku ani netušila, co to vůbec znamená genetické testování – pustila do velkého sporu. Pro drobnou, ale zatraceně rychlou indickou sprinterku znamenalo běhání mimo jiné možnost vymanit se z chudých poměrů své rodiny. Pro sport dělala vše a zároveň nikdy nepochybovala (ani nikdo v jejím okolí), že je ženou, nicméně shodou okolností se musela podrobit testům. I u ní byla prokázána přítomnost chromozomu XY.
V roce 2015 tak díky indické atletce a rozhodnutí Mezinárodní sportovní arbitráže došlo ke změně „testosteronového pravidla“ a Chandová nepřišla o účast na OH v Riu. Vědci mimo jiné dospěli i k závěru, že zatímco „čistí muži“ mají nad „čistě ženskými“ atletkami díky přirozeně vyšší hladině testosteronu výkonnostní převahu 10 – 12 %, takzvané „XY ženy“ mají výhodu, pohybující se mezi 1 až 3 %. Mezinárodní atletická federace také při sporu s Chandovou uznala, že mnoho mužů-závodníků má vyšší hladinu testosteronu, ale tento jev se nijak nereguluje a bere se jako „genetická výhoda“. Proč by to tak tedy nemohlo být v případě žen, jimž příroda nadělila trošku jiné hormonální hodnoty?
| Případy „XY žen“ (žen, jejichž buňky obsahují i mužský chromozom a trpí tzv. hyperandrogenismem, tedy nadprodukcí testosteronu) se během kauzy s Chandovou staly předmětem mnoha studií. Výsledkem bylo zjištění, že nadprodukce testosteronu u žen ovlivňuje výkon u jednoho z osmi případů, tedy že buňky těchto žen nemají androgenní receptory a jsou tedy vůči testosteronu rezistentní. Jednoduše – tělo ženy může produkovat více testosteronu, ale a priori to nemusí znamenat, že tento hormon ovlivní jejich vzhled a výkon tak, jako třeba jeho syntetický „bratr“, anabolický steroid. Nyní mají „XY ženy“ ale i transgender lidé možnost starovat na mezinárodních kláních, roku 2018 ale Mezinárodní olympijský výbor vydal soubor pravidel, která tito sportovci musejí splnit (mimo jiné i nejvyšší povolenou hladinu testosteronu). |
