Měla jsem strach jít na kurt. Talent Havlíčková o práci v kavárně a návratu k tenisu
Lucie Havlíčková odložila zástěru a opustila kavárnu Starbucks, kde pracovala. V provozovně na Národní třídě našla útočiště poté, co ji tenis mentálně vyčerpal a přestal jí dělat radost. Po roční pauze už zase ale jeden z největších českých talentů tluče do míčků. Ve dvaceti je stále dost mladá na to, aby dokázala velké věci. A juniorská šampionka Roland Garros i finalistka US Open ukázala, že stále umí. Minulý týden vyhrála zcela suverénně turnaj ITF dotovaný 15 000 dolary v maďarském Mogyoródu.
Před dvěma lety touto dobou figurovala Lucie Havlíčková na 196. místě žebříčku WTA. Bylo jí osmnáct, zahrála si kvalifikaci i na US Open dospělých. Výška, dlouhé ruce a nohy, páky na údery. Ne náhodou byla přirovnávána k Petře Kvitové, byť hraje pravou rukou. Příběh velké naděje z pražské Sparty se však zauzloval ve chvíli, kdy před rokem zjistila, že už dál nemůže a potřebuje pauzu.
Popište, jak přesně k tomu došlo?
„Měla jsem půl roku problémy se zápěstím a návrat neprobíhal, jak jsem si představovala. Výsledky nebyly optimální a tenis pro mě přestal být něčím zábavným. Přestala jsem z něj mít radost, netěšila jsem se na něj. Až jsem měla strach jít na kurt a ve finále už pro mě bylo nepřijatelné na něm být. Tak jsem se rozhodla, že si dám kvůli mentálnímu vyčerpání pauzu.“
Jak bralo přerušení kariéry někdejší juniorské světové jedničky okolí?
„Bylo mi poměrně jedno, co si bude myslet široká veřejnost. Spíš jsem se bála, co se bude dít doma. Naštěstí to rodiče přijali úplně v pohodě a jen chtěli, abych byla spokojená. Věděla jsem, že moji nejbližší mě podpoří. A co si myslí širší okolí, to už neovlivním. Kolovaly různé fámy.“
Například?
„Nečekala jsem dítě, ani jsem neměla anorexii nebo bulimii. Ani jsem nebyla zavřená v blázinci.“ (smích)
Co jste tedy dělala?
„Začala jsem krátce na to pracovat v kavárně a byla jsem tam spokojená. Potřebovala jsem to i pro svoji obživu, protože nájem se sám nezaplatí. Byla jsem tam moc spokojená, měli jsme a tam hrozně fajn tým lidí a dodnes tam zajdu na kafčo.“
Jaký byl střet s pracovní realitou?
„V kavárně se otevíralo poměrně brzo už někdy po šesté hodině, takže mezi pátou a půl šestou jsem tam musela být a dojezdový čas jsem měla tři čtvrtě hodiny. Vstávala jsem mezi půl čtvrtou a čtvrtou a jela na směnu, která trvala někdy tři čtyři hodiny, ale někdy i jedenáct. Pořídila jsem si pořádné boty, protože jinak bych si zničila paty a záda a asi už nikdy nemohla hrát. Byla to dřina, ale s příjemným týmem se to kompenzovalo a taky jsme se dost nasmáli.“
Výpověď v kavárně jsem nesla s pláčem
Umíte udělat obrázky na kávě?
„Naučili mě srdíčko a tečku, to je základ. Občas se mi povedl medvěd a tulipán, ale k labutím jsem nedošla, to bych tam musela být déle.“
Někdo si řekne: začala chodit do práce, zjistila, jaké to je a rychle se vrátila k tenisu. Ale u vás to bylo jinak, co?
„V kavárně jsem to vážně milovala. Nesla jsem tam výpověď s pláčem, protože mě to hrozně mrzelo a chtěla jsem tam s nimi být dál. Ale když jsem se na to podívala racionálně, tak do kavárny můžu jít pracovat i za deset patnáct let po kariéře. Ale tenis nepočká.“
Takže jste se začala připravovat na comeback.
„Už v půlce ledna. Poté, co jsem asi osm měsíců nedržela raketu a chodila si jen jednou za čtrnáct dní zacvičit, byly první týdny hodně náročný. Dvakrát jsem oběhla ovál a myslela jsem, že mi upadnou kotníky. Ani ruka nebyla úplně nadšená z toho, že zase bouchá do tenisáků. První dva měsíce byly o tom nabrat zase kondici. Po nich už šel do popředí tenis. V dubnu, květnu už jsem cítila, že bych mohla vyjet na turnaj. Nicméně mi do toho hodila vidle maturita. Takže šla do popředí škola (na obchodní akademii v Satalicích odmaturovala se samými jedničkami) a na první turnaj jsem odjela až začátkem června.“
Svalová paměť na tenisové údery vám zůstala?
„Nějakým způsobem jo. Tenis byl menší problém než kondice. Sice jsem se brzy zadýchala a unavila, ale věci z tenisové techniky se nezapomínají. Tenis je lepší, než jsem čekala. Hraju o něco líp, než když jsem se loni vracela po zranění.“
A především s větší radostí. Můžete srovnat pocity po juniorském titulu z Roland Garros 2022 a nyní na patnáctce v Maďarsku?
„Paříž byla mnohem větší turnaj, ale na druhou stranu pořád jen juniorky. Radost byla obrovská, ale zároveň jsem na sobě měla tlak, že už mám věk, že se ode mě něco očekává. V Maďarsku jsem to vážně nečekala a radost mám teď obecně z tenisu větší. Je to jiná radost a vlastně i větší.“
Od návratu jsem ještě raketu nezlomila
Když jste si během práce v kavárně vybírala pauzu, vyhledala jste i pomoc zvenčí?
„Odpočinula jsem si a taky začala spolupracovat s psycholožkou. Řešily jsme, jak to vidím, proč bych chtěla zase hrát. Chuť vrátit se nepřišla ze dne na den. Já se práci s psychologem bránila, když jsem byla mladší, udělala jsem poměrně špatnou zkušenost. Ale teď jsem našla skvělou paní, která mi vyhovuje. A reálně vím, že mi pomáhá. I díky tomu si teď tenis užívám, je to pro mě zábavné a radostné období.“
Ve finále pařížské juniorky jste přehrála stejně starou Argentinku Solanu Sierraovou, která teď hrála osmifinále Wimbledonu. Filipínka Alexandra Ealaová, s níž jste se střetla o titul na US Open, atakuje první padesátku žebříčku. Motivují vás úspěchy vrstevnic?
„I Diana Šnajderová, se kterou jsem vyhrála v New Yorku debla, je teď patnáctá na světě. Zaznamenala jsem, že holek, se kterými jsem hrávala, je v první nebo i druhé stovce čím dál víc. Sleduju, že se jim daří a je to pro mě určitý ukazatel, že bych tam mohla být taky, když budu pracovat tak, jak mám. Mám motivaci se dostat za nimi.“
Příští týden budete startovat na turnaji ITF v Olomouci (60 000 USD), pokud tam vypadnete dřív, čeká vás i volná karta do kvalifikace WTA turnaje v Praze. Momentálně jste v žebříčku na konci první tisícovky. Jaké jsou další mety?
„Žebříčkové cíle si teď vážně nedávám. Největší cíl je zlepšovat herní úroveň, abych se dostala tam, kde jsem byla. A pak ji posouvat ještě dál. Hlavní je ale pro mě, že mám z tenisu radost a baví mě. Když to tak zůstane a budu pilně trénovat, přijdou s tím i výsledky a žebříčkové posuny.“
Dřív jste byla líčená jako zlobivé dítě, které se rádo baví. Teď už vám je dvacet. Změnila jste se?
„Obecně jsem se hodně vyblbla, než mi bylo osmnáct. Teďka, co jsem nehrála, jsem měla paradoxně o hodně klidnější život než dřív. Řekla bych, že už jsem klidnější jak na kurtu tak mimo něj. Třeba od návratu jsem ještě raketu nezlomila. Časy se mění. Ale uvidíme, až budu hrát na vyšší úrovni, jestli se to nevrátí zpátky.“ (smích)
