Fotbal, parašutismus, box, MMA... Jakub Štáfek už vyzkoušel mnoho sportů. Na adrenalinu ale závislý ještě není, jak prozrazuje, nedokáže prostě nic nedělat. V poslední době je akční i před kamerou, například jako jeden z hlavních hrdinů populárního seriálu Specialisté. Živější natáčení ho baví, ale ví moc dobře, jak daleko, či blízko má televizní kriminálka skutečné práci vyšetřovatelů. „Můj dědeček napsal knihu Kriminalistika. Je to bichle o dvanácti stech stranách a o tom, jak správně řešit případy,“ prozrazuje čerstvě devětadvacetiletý herec, scénárista i režisér.
V současnosti patří k nejznámějším tvářím televizní obrazovky. Rozhodující vliv na popularitu Jakuba Štáfka měl ale Julius Lavický. Tak se jmenovala postava zhýralého fotbalisty, jehož ztvárnil v internetovém seriálu Vyšehrad. Kdo by si ale myslel, že má s touto rolí něco společného, mýlil by se. Do nabubřelého a přihlouplého narcise „Laviho“ má na míle daleko. Přesto ho někteří lidé možná považují za nafoukaného. Proč? Protože má rád slušné chování.
Sportovní fanoušci vás mají nejvíc spojeného právě s fotbalistou Lavickým ze seriálu Vyšehrad. Jak tuto postavu teď vnímáte? Lezl vám třeba někdy na nervy?
„Vnímám ho asi stejně jako všechny své prozatímní postavy. Ty vám prostě někdy lezou na nervy, ale zároveň je máte svým způsobem rádi. Laviho mám rád, je to vlastně ohromně vděčná role, velmi zábavný člověk, taková směsice všech fotbalových tragédů dohromady.“
Takže vám evidentně nevadí o něm mluvit. Někteří herci totiž mají na hodně úspěšné role zpětně skoro až alergii, protože okolo nich bylo moc rušno.
„Já jsem měl taky období, kdy jsem měl na Laviho alergii, protože ho bylo moc. Myslím, že to cítilo více lidí. V jednu chvíli bylo prostě ‚přeLaviováno‘ stejně jako ‚přeKohákováno‘. Teď ale svým způsobem spí a časem ho zase probudíme. V současnosti mám od něj oddych a rozhodně mě netrápí, naopak se na něj zase těším.“
A kdy oblíbeného seriálového fotbalistu probudíte?
„Věc se má tak, že máme už rok napsaný scénář na celovečerní film. Když se vše podaří, vznikne. Nemůžu teď konkrétně říci, kdy bychom ho měli začít točit. Každopádně reflektujeme zájem lidí, kteří Laviho pořád chtějí a chtěli bychom jim to dopřát. Ale shánět peníze na film v dnešní době není snadné. A máme i nějaké mantinely, přes které prostě nejdeme. To znamená, že se neupíšeme ďáblu jenom proto, aby vznikl Lavi.“
Co tím myslíte? O jakého ďábla se jedná?
(rozesměje se) „Nebudu asi konkrétní, ale nějak to souvisí s našimi hodnotami. Byla prostě jedna nabídka, která zaručovala, že by se natočil jak film, tak zároveň pokračování seriálu. A svým způsobem bych si pak mohl postavit barák, být relativně za vodou ještě předtím, než by šel film do kin. V mladí jsem udělal spoustu chyb, které mě mrzí a za které pořád platím, takže věřte nebo ne, ty peníze by se mi náramně hodily. Jenže všechno není jen o penězích a s některými firmami se prostě nechcete spojovat. Sorry jako.“
Dobře. Jste známým fanouškem fotbalové Sparty, jak hodnotíte její současnou kondici?
„No… Ne úplně kladně. Ale ono je hrozně jednoduché na Spartu teď házet špínu. Je to pochopitelně těžké a myslím, že se z toho budeme nějakou dobu dostávat. Nicméně jsem tím fanouškem, který bude dál držet pěsti, fandit a doufat. Na Spartu nikdy nezanevřu. Jsou samozřejmě věci, s nimiž jste jako fanoušek nespokojený. Obecně mám rád upřímnost a asi zastávám jiné hodnoty, než se zdá, že zastává realizační tým Sparty.“
Například?
„Vystřídali jsme spoustu trenérů. Myslím si ale, že to není o trenérech. Na druhou stranu to není ani tolik o hráčích. Je více věcí, které se sešly. Trenéři si poslední roky chodí do Sparty akorát lámat vaz. Je to strašně složité, o situaci ve Spartě bychom se mohli bavit hodinu. Což pochopitelně klidně můžeme. (směje se) Je to opravdu těžké. Nedávno jsem četl článek na téma pravomocí. Moc se vlastně neví, kdo tam co může. Stejně to vypadá, že hlavní slovo má pan majitel Křetínský. A s jeho filozofií se úplně neztotožňuji… Tomáš Rosický chtěl Ivana Haška a myslím si, že by to v tuto chvíli mohla být volba, která by asi dokázala motor nějak nakopnout. Ale pan Hašek nemůže projít, protože tu jsou osobní důvody. My jsme na tom fakt relativně špatně a je zapotřebí to dát nějak dohromady. Viz hledání trenérů v minulosti. Naše etapa s Italem v kuchyni… Neuvařili jsme vesměs nic dobrého. A času bylo dost a odteklo dost peněz. Když to shrnu, myslím, že úspěch si člověk za peníze nekoupí. Není to prostě o penězích.“
A o čem?
„Sparta by fungovala, i kdyby tam byli tři zkušenější hráči a zbytek byli mladí z juniorky. Pokud to má nějakou logiku a je tam vidět koncepce, která dle mého názoru v tuhle chvíli vidět není. O. K., odvolali jsme Zdeňka Ščasného, na jednu stranu jsem rád, protože si myslím, že to není rovný člověk. A tam bych začal, u charakteru těch lidí. To je nejpodstatnější. Podívejte se v tuto chvíli na Slavii, je smutný, že to říkám (pousměje se), ale podívejte se, jak funguje. Podívejte se na Trpišovského. Znám ho z našeho fotbalu Real Top Praha a nějakým způsobem jsem nahlédl do toho zákulisí.“
Co máte na mysli?
„Nebudu konkrétní, ale je to ohromně férový člověk, který tým dokázal dát dohromady. A myslím si, že papírově na tom ti kluci nejsou zase o tolik líp než třeba Sparta. Je to ale o tom, že se mu podařilo utvořit celek. Není to o individualitách, kabina funguje. Je to o dobré náladě. V dnešní době je na tom skoro každý fotbalista technicky stejně. Jde jen o nastavení hlavy, o nic jiného. Nám hlava nefunguje, jak by měla, protože uvnitř Sparty se dějí věci, které nejsou úplně správné. Zatímco u Slavie můžete vidět, že hlava funguje docela dobře a ti kluci si užívají, že jsou na hřišti, my se na hřišti bojíme cokoliv udělat, že by se nedej bože něco stalo. Když to shrnu, chce to prostě celé překopat, začít od nuly. O kolik posil jsme přišli jen tím, že management úplně nefungoval - Coufal, Král a další. Proč? Protože se na to Kotalík s prominutím vys***. Nekompetentnost a zmatenost některých lidí je do očí bijící. Nevím, jestli se tím, že se budeme rozhodovat mezi trenérem Jílkem a Vrbou, něco vyřeší. Spíš se bojím, že ne. Chce to někoho kdo má koule a dá tomu jasný řád!“
Podle toho s jakým zapálením jste svůj oblíbený tým zhodnotil, fotbal je pro vás jako fanouška pořád sportem číslo jedna, je to tak?
„Mám rád fotbal. Mám rád obecně mnoho sportů, ale fotbal už proto, že jsem ho aktivně hrával a více méně pořád hraju.“
A je tedy i tím nejzajímavějším sportem?
„Jsem ještě víc hokejový. Asi. Co se týká koukání, tak jsem hokejový, co se týká hraní, fotbalový.“
V hokeji jste taky sparťan.
„A taky jsme tam docela v pr*eli. (směje se) Taky je něco špatně, taky odešel kapitán Petr Vrána do Třince, aby s ním udělal titul. Protože pro Spartu byl v uvozovkách málo platný. Uvidíme, já si třeba taky myslím, že volba Uwe Kruppa je super, ale ten problém bude někde jinde, není to vyloženě o trenérech. Uvidíme, s čím teď přijde nové vedení v čele s Pražákem, Tonem a tou paní, která byla pravou rukou Davida Ratha.“
Mimochodem velkou pozornost vyvolal váš výrok o Jaromíru Jágrovi. Řekl jste, že dokázal moc, ale je dost prodejný.
„To bylo v návaznosti na to, že mandát k tomu, vyjadřovat se nějak politicky a dávat společnost dohromady, mají sportovci, kteří něco dokázali. Kterým fandí různorodí voliči. Jarda byl mezi nimi. Ale když si pak zpětně vezmete reklamu na Vodňanské kuře, pak reklamu na čínského výrobce telefonů, kterého na více místech ve světě zakazují kvůli špionáži... Přišlo mi to prostě nešťastné. Je mi jasné, že mě za tento výrok bude lid pranýřovat. Já proti Jágrovi jako sportovci nemám vůbec nic. Naopak, je to génius a vždy jsem mu fandil. To co se mu teď povedlo s Kladnem, je jako z pohádky. Díky němu se těším na další ročník extraligy. O to víc mi vadí, jak občas veřejně vystupuje. Jel do Číny podporovat hokej, O. K. Ale nemůže se přeci fotit s Mynářem a podobnou bandou gaunerů. On je přeci persona, která tam může přijet a říct: ‚Jsem tu proto, abych propagoval český sport, ale nemůžete se divit, že se s vámi nebudu fotit.‘ To je něco, co mě prostě mrzí.“
Od ledu a politiky k ringu, máte za sebou první boxerský zápas. Jak vás vlastně napadlo to zkusit?
„Bojové sporty jsem měl vždycky rád, ale nikdy jsem na ně neměl asi úplně koule. Vždy mě fascinovaly, nicméně neměl jsem na ně asi dost odvahy. Došlo k tomu úplně náhodou. Bylo to po období Lavického a tak dále. Měl jsem toho víceméně plné zuby, ženské mě tehdy štvaly. A prostě jsem si řekl, že to potřebuji nějak vybít.“
Štvaly vás ženy, tak jste šel na box?
„Přesně tak. (směje se) A jak se rád učím nové věci, tak mě to dost chytlo. Myslím, že mi to nějak i relativně šlo. A pak to začínalo nabírat na obrátkách, až jsem se hecnul a dal si v Lucerně svůj první profi zápas.“
Jak dlouho jste trénoval?
„Opravdu naplno jsem se tomu věnoval asi čtyři měsíce, ale jinak jsem chodil asi rok na box, když jsem měl čas.“
Při prvních trénincích asi člověka nejvíc překvapí to, že zjistí, o čem box opravdu je. Byl jste z toho také překvapený?
„Strašně! Poznával jsem především sám sebe, ani ne tak to, co je box. Hlavně jsem neměl vůbec žádnou fyzičku a od toho se to odvíjí.“
Jakým zážitkem pro vás byl samotný zápas?
„Jsem vlastně spokojený. Že jsem vyhrál, je moc hezký, ale byla to pro mě jen taková třešinka na dortu. Jednalo se pro mě o splnění vnitřního cíle, který jsem si dal. A zároveň poznání svých hranic.“
Pokud byste si měl ale znovu připomenout zápasový večer, co naskočí jako nejsilnější moment?
„Pamatuji si na okamžik, kdy mě protivník Štěpán Vrba tlačil a v prvním kole mi docela slušně nahulil pravým hákem. To mám úplně před očima. Zabalil jsem se a řekl si, tohle musím vydýchat. Protože mu to tam prošlo pěkně. A pak si pamatuji, od konce druhého kola a začátku třetího, že už mě bolela pacinka a moc jsem ho mlátit nechtěl, protože už to bolelo. A jinak si vybavuji atmosféru, ta byla samozřejmě super.“
Z ringu teď přejdete do klece, čeká vás MMA souboj. To vás napadlo jak?
(rozesměje se) „Já nevím. Popravdě řečeno, asi jsem se dostal do období, kdy se nějakým způsobem hledám. A nemyslím to tak, že bych zkoušel, jestli by ze mě mohl být MMA zápasník, boxer nebo fotbalista. To určitě ne. Oslovil mě Ondra Novotný (promotér organizace OKTAGON MMA) už před Lucernou, že chystá Projekt X2, vysvětlil mi, o čem to je. Tak jsem se na to podíval, protože jsem projekt neznal. Řekl jsem mu tehdy, že do Lucerny to nechci řešit a uvidíme potom. Po nějakých úvahách a naplánování si života na dva roky dopředu jsem si řekl, že to tam docela hezky zapadá. Protože bych si pak chtěl dát i jakési herecké volno, nepracovat před kamerou, ale vrátit se za ni. Tak jsem si prostě řekl, že do toho půjdu. A jsme na začátku.“
Jak se říká, MMA je takovým desetibojem bojových sportů.
„Posouvám své hranice zase o něco dál a ohromně mě to baví. Tělo mě tedy bolí o dost víc než předtím. Ale vlastně tu bolest vyhledávám a mám ji rád, což je na tom super… Tohle až si přečte moje máma, tak nepochopí. (usmívá se) Zatím však musím říct, že je to fakt dobrý. Snažím se k tomu přistupovat s pokorou. Myslím, že jsem v hodně dobrých rukách. Ať už je řeč o mém hlavním trenérovi Andrém Reindersovi nebo o Filipu Miňovském, u kterého jsem zůstal, co se týká boxu. Taky chodím k Danu Bartákovi, na postoj k Toljovi, o kondici se mi stará Michal Břetenář, takže mám směsici všeho. Prozatím mě to ohromně baví. Ale nesmím se toho zase přehltit. Když se člověk moc přetrénuje, přestane ho to bavit. A já si to nechci zhnusit, i když vím, že mě to trochu čeká.“
Co říkáte na prostředí bojových sportů? Nebylo by to na další seriál?
„To je jedna z věcí, kterou jsem řešil jako první, Myslel jsem si, že horší než ve fotbalovém prostředí to být nemůže, ale v jistém směru je to ještě o chlup hustší. Nicméně nevím, jak je to jinde. Já se pohybuji mezi klukama, kteří jsou naprosto v pohodě, a vyhovuje mi to. Nemohl bych fungovat s lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí.“
Kdybyste měl ale na téma bojových sportů udělat seriál, na koho byste se zaměřil? Kdo by stál za parodování?
„V tomhle prostředí je to ale ostřejší…“
Třeba vás někdo vyzve.
„No právě. Tady řeknu, koho bych si vybral pro parodii a může mě hned vyzvat. U fotbalu to tak nebezpečné není. Ale jinak si myslím, že každý něco má a je svým způsobem specifický, takže by mohl být parodovaný. Stejně jako já.“
Kdo vás ve světě MMA nejvíc baví, máte oblíbené hvězdy?
„Jistě. Za tu dobu, co se tomu věnuji, mám spoustu oblíbenců. Některé znám osobně, některé ne. Teď jsem v rukou Andrého Reinderse a Miloše Melouna Petráška, který mě hodně baví. To je hrozný terminátor… I když tohle přirovnání bych asi používat neměl. (směje se) Jinak jsou to dál Patrik Kincl, David Dvořák, Jirka Procházka, David Kozma nebo Filip Macek… Je jich celá řada.“
Máte zkušenosti ještě s jedním dost adrenalinovým sportem, a to se skákáním padákem. Jaké to je?
„Super! Jednu dobu jsem přemýšlel i o tom, že bych si chtěl udělat kurz a chtěl bych skákat sám, ale on je to docela drahý koníček a získání licence zabere hodně času, což by při mém časovém harmonogramu moc nešlo.“
A co byste chtěl ještě zkusit?
„Párkrát jsem si zatrénoval ragby s klukama z pražské Sparty. Kamarád Ondřej, který je trénuje, říkal, že když dobře dopadne zápas, mohl bych dát ještě sezónu ragby za Spartu, abych to měl tak nějak komplet. Je toho dost, co bych chtěl zkusit. Nebráním se vlastně ničemu, jen to musí dávat logiku.“
Jste hodně akční. Už jste si vytvořil návyk na adrenalin, nebo proč vlastně?
„Asi jo... Asi mám prostě potřebu něco dělat. Ke sportu jsem byl vedený odmalička. Chvíli jsem se ale ze sportu vytratil a po nějaké době zjistil, že mi hrozně chybí. Navíc se to nedá slučovat s nějakým párty-životem, což je pro mě i v tomto směru dobré. Démon je zavřený a spí.“
V pohybu jste i před kamerou. Točíte například seriál Specialisté, který se zdá být také poměrně akční. Je tomu tak i při natáčení?
„Jo, někdy jsou scénáře napsané tak, že se člověk i docela proběhne, zaskáče si a zastřílí si. Což jsou samozřejmě věci, které my herci máme rádi, a proto takové nabídky přijímáme.“
Měl jste s ohledem na natáčení seriálu z policejního prostředí i nějaké kurzy, kde jste se učili působit profesionálně?
„Jo jo, prošli jsme základním školením a výcvikem. Ale nebylo to nic extra, byly to například základy sebeobrany, takže jsme docházeli pravidelně do tělocvičny a učili se jak vykopávat a vyhazovat nože z rukou pachatele, správně držet zbraň i střelnice proběhla. A pak ještě nějaké taktické věci. Nicméně nebylo to jako z nějaké hollywoodské produkce natáčení filmu o mariňácích. To rozhodně ne. Ale něco takového bych si přál. Podstoupit třeba půlroční výcvik s ohledem na nějakou roli, kterou bych měl točit. Na to ale není ten náš rybníček ještě připravený.“
Změnilo vám natáčení Specialistů třeba nějak pohled na práci policistů? Dalo vám to nějaký vhled?
„Jsme kriminální seriál pro komerční televizi. Víte, jak to je? My rozhodně neukazujeme, jak se to opravdu dělá. Realita policistů je úplně jiná. Já měl vždy velmi dobré vztahy s policisty, dokonce jsme jednoho měli v rodině. Naši jsou rozvedení, takže jsem byl jistou dobu pod drobnohledem nevlastního otce, který byl šéfem kriminálky. Navíc můj dědeček napsal knihu Kriminalistika. Je to bichle o dvanácti stech stranách a o tom, jak správně řešit kriminalistické případy. Náš seriál s tímto nemá nic společného.“
Co vás nejvíc baví točit?
„Určitě komedie. Protože si myslím, že humor léčí. Kdybych měl říci, které natáčení jsem si nejvíc užil, byl by to právě Vyšehrad. Protože i to natáčení byla ohromná sranda. Na place byla skutečně mega pr*el. Nicméně nebráním se ani tomu, přepnout na vážnou linku, když to dává hlavu a patu a člověk je dobře vedený. Ne každý umí dělat drama.“
U herectví platí, že si vás lidé často zaškatulkují. Pro mnoho diváků tak možná budete vždy ten kluk z Ulice.
„No jasně.“
Jak tohle berete?
„Jsem normální člověk. Někdy mi to pochopitelně vadí, na druhou stranu jsem smířený s tím, co dělám. Pokud je to v únosné míře, jsem v pohodě. Spíše nemám rád, když si vás lidé nějak přivlastňují, protože vás znají z televize. Nemám třeba rád, když se automaticky počítá s tím, že se s lidmi budete fotit, aniž by o to požádali. Myslím si, že na některé lidi budu působit poměrně arogantně.“
Proč?
„Kvůli tomu, že jsem obalený nějakou krustou, do které nechci každého hned tak pustit. Nejsem proto hned kamarád. A další důvod, když za mnou někdo přijde a řekne: ‚Pojď, dáme si fotku!‘ tak řeknu, já si nemusím dávat nic. Jak se říká? On na to: ‚Neblbni, uděláme fotku,‘ tak opět reaguji: Jak se říká? A když řekne konečně: ‚Prosím,‘ tak se pak vyfotíme. Poté mnohdy za zády slyším: ‚Ježiš, ten je namyšlenej a arogantní.‘ Jde ale jen o to, aby dotyčný slušně poprosil. Nejvíc mě mrzí, že se to děje strašně moc u dětí. Často u toho dokonce byli i jejich rodiče a děti nepoprosily a nepoděkovaly. Nemám problém se s někým vyfotit, když mi o to slušně řekne. Je to, jako když přijdu do krámu, taky slušně poprosím a poděkuji, no ne? Jo a ještě zaplatím (zasměje se), což oni nemusí.“
Jak už jsme řekli, jste hodně akční, ale umíte i zcela pasivně relaxovat?
„Jasně.“
A jak?
„No doma. Rád si zahraju na Playstationu, nebo si odpočinu u dobrého filmu. Po tréninku je to ideální. Umím taky číst, psát…“ (usmívá se)
Co píšete?
„Tak různě. Máme třeba v šuplíku jeden obrazový román. Mám rád komiksy, takže jsme to chtěli vydat jako komiks, ale není na to čas.“
Prozradíte téma?
„Postapokalyptický příběh.“
Něco jako Cesta…
„Od Cormaca McCarthy! Přesně tak. Ale Pulitzerovu cenu za to asi nedostanu.“
A závěrem taková personalistická otázka: Kde byste se chtěl vidět za pět let?
„Popravdě řečeno, nevím. Jsem snílek, takže mám takový sen. Když se poštěstí, zápas dobře dopadne a nebudu připoután na invalidním vozíku, chceme s kamarádem vylézt na Kilimandžáro. A úplně nejlepší by bylo ve třiatřiceti vylézt na Everest. Ale to mám v hlavě teď, uvidíme, co tam budu mít za rok.“
Takže, co bude za pět deset let, neřešíte?
„Asi ne. Chci mít rodinu a žít dál na Vinohradech. To jsou takové dvě věci, které chci. Vím, že je mi na Vinohradech dobře a s rodinou mi bude taky dobře.“
JAKUB ŠTÁFEK
Narozen 22. května 1990 v Praze
Profese: herec, scenárista, režisér
V dětství spolupracoval s divadlem Radar. Poté přišla jeho první velká role v seriálu Ulice. Ztvárnil hlavní postavu Julia Lavického v seriálu Vyšehrad, který sám režíroval a do vedlejších rolí obsazoval kolegy z Ulice.
Vystudoval Odbornou střední soukromou školu umění a managementu v PrazeVokovicích, kde odmaturoval v roce 2008. Jeho koníčky jsou především sport - fotbal (který hrál 7 let závodně), lyžování a stolní tenis a počítačové hry.
V prosinci 2018 vyhrál svůj první boxerský zápas, letos ho čeká duel v MMA.
Je členem fotbalového týmu Real Top Praha, v jehož dresu se zúčastňuje charitativních zápasů a akcí.
