Na vrchol není jediná cesta. Během kariéry to poznal legendární plavec Daniel Machek, pátý z olympiády v Moskvě, jehož národní rekord na 1500 metrů kraul vydržel neuvěřitelných 34 let. Většinu závodní dráhy strávil pod velmi neortodoxním drilem trenérky Mileny Zachové, která si pro své tvrdé metody získala přezdívku Železná Milena. Cestoval ale také po světě, kde poznával know-how expertů z plaveckých velmocí. V rukách ruského kouče viděl bič, v Americe rozkvétal díky metodám Norta Thorntona, trenéra slavného Matta Biondiho.
Z malého bazénku
„Začal jsem plavat v Rudé hvězdě Praha v sedmi osmi letech. Táta mě dal nejdřív na výuku plavání, potom se dostanete z malého bazénku na velký, někdo si mě vyhlídnul. Plaval jsem u pana Klementa, který byl na začátku hlavním trenérem. Od devíti mě trénovala paní Zachová.
Jezdili jsme každé léto na soustředění do Červené nad Vltavou na Orlíku. V létě, bylo vedro jak blázen, jsme tam na fotbalovém stadionu dělali trakaře, lezli po rukou, běhali kopečky, plavali ve Vltavě ve studené vodě. Když mi bylo dvanáct let, všichni byli vyhublí, vyhonění. Hodně tvrdé. Byla tam ještě stará paní Slavíčková, matka paní Passerové (pozdější reprezentační šéftrenérky a současné trenérky kraulera Jana Micky – pozn. red.). Ty si tam sedly a honily nás tam strašně. Za všechno byly tresty. Když jsme tam přijeli, sebrali nám všechny bonbony, bodoval se úklid na chatičkách, černé putníky, všechno mělo řád. Byla to drezura. Pamatuju si, že jsem našel nějaký pohled, co jsem posílal domů: Tady je to jak v koncentráku…“
Železná Milena
„Paní Zachová byla svérázná osoba. Doopravdy paní s železnou vůlí, s disciplínou. Sama k sobě byla strašně tvrdá.
Já si ji pamatuju od svého mládí. Rudá hvězda Praha byl nejlepší klub v celém Československu. Byl postavený na disciplíně, tvrdosti a drezuře. Když se zpětně dívám na to, co jsem v mládí prožil, dalo mi to do života řád, disciplínu. Určitě se mi to hodí při jakýchkoli činnostech. Tohle vás vychová. Za to paní Zachové vděčím.
Na druhou stranu měla svérázné tréninkové metody. Ráno jsme trénovali od 5.45 do sedmi. V 5.30 jsme byli vpuštěni na bazén, byla krátká rozcvička. V 5.45 jsme všichni byli v AXE na povel v dráhách. A pak celou hodinu a čtvrt bez zastavení, jenom krátké intervaly. Takhle probíhaly ranní tréninky několik let. Jakmile by někdo skočil do vody pozdě, byl by ihned vyhozen. Tam se netrpěla nějaká nekázeň, v sedm hodin se přesně končilo a šli jsme do školy. Měli jsme fakt strašně tvrdé tréninky. Když to vyprávím někomu z dnešních plavců, tak tomu nevěří.“
Trenérka od plotny
„Paní Zachová začala trénovat, protože začal dobře plavat její syn. Ji to chytlo, začala dělat v Rudé hvězdě asistentku trenérovi a pak to překlopila na sebe. Byla vedoucí trenérka, potom vedoucí trenérka střediska vrcholového sportu a vypracovala se výsledky, které měla se závodníky. Ale žádná věda v tom nebyla. Ostatní trenéři o ní říkali: Ona tomu nerozumí, přišla od plotny. V té době byla teorie, že čím výš a tím rychleji, tím to bude lepší. S dnešním vědeckým způsobem tréninku se to nedá srovnat. Za nás to bylo: čím víc naplaveš, čím víc to naplaveš rychleji, tím to bude rychlejší. Museli jsme psát deníky, ale ty si vedu dodnes, teď už přes Garmin. Měli jsme to odmalička: psát deníky, kontrola deníků, dělali jsme si poznámky jak ve škole. Drezura to byla velká. V jiných oddílech říkali: do Rudé hvězdy bych nikdy nešel, tam je to šílený. My jsme byli ten oddíl, že ostatní se z našeho pohledu flákali. Byli jsme vycvičení, oni to měli uvolněnější. Ale výsledky trenérka Zachová měla. Rudá hvězda vyhrávala všechny mistrovské tituly. Už ve čtrnácti letech jsem udělal první československý rekord na 1500 metrů volný způsob, potom jsem se zlepšoval každý rok.“
Přípravy z časopisů
„V časopise Swimming World byly typy tréninků. Vzpomínám, že mi paní Zachová vymyslela trénink, který si tam přečetla, a dala mi v Podolí plavat 3x1650 metrů.
Mně bylo hned jasné, že to je 1650 yardů. Řekla mi, abych plaval šestnáct minut třicet. To je průměr na stovku jedna minuta, to nebyl v té době ani světový rekord. Tak jsem jí říkal: Paní Zachová, to jste si asi přečetla ve Swimming Worldu, fakt to není možné. A ona? Nekecej a plav! V podstatě tomu nerozuměla, ale tím, že nás trénovala takhle tvrdě, měla výsledky. Byla to schizofrenní situace. Před mistrovstvím světa 1978 v Západním Berlíně jsme tři týdny plavali s Rusy a trénoval jsem se Salnikovem, který byl nejlepší na světě. Ne, že bych ho porážel v tréninku, ale všechno jsem s ním zvládnul a doplavával jsem pár vteřin za ním. Před závodem mi řekla: Já vůbec nechápu, proč bys nemohl vyhrát, když máš dvě ruce a dvě nohy, stejně jako ostatní. Já jsem říkal: Hm, dobře… Přenos kyslíku krví má každý natrénovaný jinak.“¨
Lekce matematika Koškina
„Potom se paní Zachová spojila s paní Vlastou Vávrovou, trenérkou Miloslava Rolka, a začala pro nás vyjednávat tréninkové pobyty. Jezdili jsme do Jugoslávie za trenérem Petričem, čtrnáct dní jsme trénovali u něj, čtrnáct dní byli v Praze.
Hodně jsme jezdili do kempů do Arménie, kde jsme trénovali s Rusy. Tři týdny jsme byli tam, čtrnáct dní v Praze a jeli jsme znova. Tréninky vedl Igor Koškin, ruský trenér Vladimira Salnikova, který udělal světový rekord a vyhrál olympiádu v Moskvě, získal několik titulů mistrů světa a byl první patnáctistovkař, který plaval pod patnáct minut. Koškin byl matematik, který to měl všechno podložené na vědecké bázi. Když jsem na FTVS dělal trenérský směr, psal jsem o tom i diplomku. Měl na to velký systém. Brali nám krev na vyhodnocení laktátu, dávali to do křivek s rychlostí plavání. A z toho prognózovali, jak rychle poplavu. Řekli mi: Ty poplaveš 15:20 až 15:30. Hotovo. Sedělo to. Fyzicky to Koškin přesně věděl. Jen, co se vám stane před závodem v hlavě, to nezjistíte.“¨
Trenér chodil s bičem
„V Rusku to bylo dané. Státní politika, výsledky museli mít, prostě to museli dokázat. Před olympiádou v Moskvě si dali za úkol, že v závodě na 200 metrů prsa žen budou tři Sovětky první. A nakonec opravdu byly první tři. My jsme s nimi trénovali tři měsíce před olympiádou.
Jejich trenér chodil normálně s bičem. Ony musely skákat na takové stupně vítězů, protože musely mít silné nohy na prsařský záběr. A když to nahoru neskočila, tak ji normálně šlehnul… Fakt, to bylo strašný. Nedávali jim ani najíst. Té jedné prsařce se zkroutil žaludek. Ony tajně jedly bonbony.
Dneska to člověk vůbec nechápe. Na kempu v arménském Cachkadzoru jsme měli každý třetí den volnější odpoledne.
Neměli jsme trénink v bazénu, ale museli jsme vyběhnout z dvou tisíc metrů na horu, která měla 3600 metrů. A Arménie, to jsou všechno kopce. Rusáci tam přiběhli a začali ještě zvedat šutry, aby si posílili ruce…“
U kouče Matta Biondiho
„V Československu jsem nebyl v jiném plaveckém klubu než v Rudé hvězdě Praha, ale moc mi pomáhaly tréninkové pobyty v zahraničí. S Rolkem jsme třeba byli na pět týdnů v Americe a pak ještě na šest týdnů v Mexiku. Ta změna mi pomáhala.
Vůbec si nedovedu představit, kdybychom to takhle nekombinovali, jak by to vůbec dopadlo. V Americe je člověk v jiném týmu, v jiném prostředí, tam vás to chytne, začne vás to bavit. Byl tam na plavání úplně jiný náhled. Když nám trenérka Zachová řekla ´Uplav 1500 metrů´, já jsem se snažil to uplavat. Ale kluci to někde šmikli, nedoplavali na konec bazénu, a pak mi řekli: Jseš blbej? Co děláš? Já jsem samozřejmě chtěl být nejlepší, takže jsem nepodváděl. Když jsem byl v Americe, porážel jsem Američany, kteří po tréninku řekli: Good job! Ty jsi fakt dobrej! Úplně jiný přístup. A to byla univerzita Kalifornie, kde potom trénoval Matt Biondi, šestinásobný olympijský vítěz, který jako první plaval stovku pod 49 sekund. Trénoval ho právě trenér, který trénoval nás (Nort Thornton). V Americe všichni plavci opravdu sami chtěli být dobří, trénovali ještě po tréninku, navzájem se hecovali, jeden druhého ocenil. U nás to bylo takové: Tady máte trénink a musíš jít trénovat.“
No pain! No gain!
„Tvrdá disciplína a kázeň, to byla vždycky naše hesla. Před tréninkem nám psali na tabuli, co frčí teď po x letech. Už tehdy jsme na Rudé hvězdě měli napsané v angličtině ´No pain! No gain´ nebo ´Kde je vůle, tam je cesta.´ Paní Zachová mě trénovala od mých devíti let. Když mi bylo kolem dvaceti, už nastala averze, už byl problém mezi trenérem a závodníkem. To nebylo jenom u mě. Plaval jsem s Miloslavem Rolkem, který měl obdobné potíže.
Plavali jsme 3000 metrů delfín a paní Zachová řekla: Budete dýchat na každé páté tempo. Říkám: Paní Zachová, to prostě nejde… Odpověď? Nekecej a plav! Potom už byla taková averze, že jsem přišel ráno na trénink, a když jsem ji viděl, dělalo se mi úplně špatně. To nešlo. Po olympiádě jsem trénoval s Jardou Strnadem, legendou československého plavání. Ten mě vedl rok a půl. V roce 1982 jsem toho nechal, měl jsem úraz s okem.“
Otázky bez odpovědí
„Dneska si pokládám otázku, jak by to dopadlo, kdybych měl jiného trenéra. To nemůžete nikdy vědět. Člověk si říká, že to bylo pro život dobré, má v sobě nějakou sebekázeň a vytrvalost. Ale taky ho napadne: Co kdybych byl u trenéra, který by nebyl takhle tvrdý? Pokud je závodník talentovaný, chce trénovat, je závodní typ, potom se to dá udělat jakoukoli cestou.
Co mě u té dřiny drželo? Žili jsme v tvrdém komunismu a tehdy bylo pro normální lidi cestování nemožné. My jsme jezdili po Kanadě, Americe, celé Evropě. Na závody se člověk těšil, měl jste srovnání, jak je to tam a tady. Můj rekord na 1500 metrů vydržel 34 let, než mi ho vzal Honza Micka. Říkal jsem si, že někdy padnout musí. Viděl jsem, že Honza je talentovaný kluk. Ještě před olympiádou 2012 jsem jeho trenérce Jáře Passerové říkal: Zkus s ním plavat víc s packami. Protože vytrvalost má na takové úrovni, že to potřebuje zlepšit silou. Nedělám si žádné zásluhy, ale říkal jsem si: Třeba pomůžu a někdo ten rekord už překoná. Nakonec se to Mícovi povedlo a dneska plave fantastické časy. Co vím, jak trénuje, myslím, že jsme možná plavali tvrději. Doba pokročila, moderní přístup k tréninku má samozřejmě efekt. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby Micka trénoval tak, jako my s těmi Rusáky, jestli by to bylo lepší, nebo horší. My jsme s Rusáky plavali i 27 kilometrů denně, ve třech trénincích po devíti kilometrech. To dneska, když někomu řeknete, jste za blázna. Bylo to možná až moc. Ale to byla ta doba.“
