Kdo někdy viděl profesionálního cyklistu, toho praští do očí okamžitě jedna věc, na těle nemá skoro žádný tuk. Ono popravdě taky tahat do všech těch kopců kila navíc je tak limitující, že vaše šance na úspěch v závodě jsou rovny nule. Proto také cyklistova honba za každým gramem váhy je až posedlostí a nutností zároveň. Jak to vlastně dělají? Jak nejefektivněji dát ty kila dolů? O tom se pro nás rozepsal profesionální cyklista z týmu Deceuninck Quick Step, Petr Vakoč.
Pro závodní cyklistiku je modlou jedno číslo – watty na kilo. Výkon, který je cyklista schopný podávat po dobu jedné hodiny vydělený jeho tělesnou hmotností je skvělým ukazatelem závodníkovy formy. Prakticky každý závod má nějaké převýšení a při jízdě do kopce funguje jednoduchá rovnice. Čím více člověk váží, tím vyšší výkon musím podat. Asi v žádném sportu nejsou závodníci tak posedlí hlídáním si váhy. Vážíme se prakticky denně a každou chvilku se diskuze točí okolo hodnot podkožního tuku.
Platí to zejména pro vrchaře a závodníky usilující o vítězství na třítýdenních etapových závodech. U nich hraje roli každý gram. U sprinterů a klasikářů – jezdců, kteří se zaměřují na jednorázové závody je váha až druhotná. Důležitý je maximální výkon. Jezdcova hmotnost pořád hraje velkou roli, ale hubnutí nesmí přijít na úkor výkonnosti.
Nastavit trénink a jídelníček tak, aby byl jezdec co nejlehčí, ale zároveň neztratil výkon je velkou alchymií. Během náročných závodů sice spálíme obrovské množství kalorií, ale tělo zároveň potřebuje ohromné množství energie, aby správně regenerovalo. Zátěž je velice intenzivní a náš organismus tak používá jako palivo zejména sacharidy. Mnohem lépe se s redukcí hmotnosti pracuje během tréninkového období.
Během dlouhých tréninků nízkou intenzitou tělo spaluje především tuky. Zároveň zvyšuje svoji metabolickou flexibilitu – dokáže lépe využít tuky jako zdroj paliva. Během přípravného období je tedy ideální možnost, zbavit se přebytečných kil.
V posledních letech se stává čím dál více populární periodizace výživy. Podle typu tréninku se upravuje jídelníček. Nejefektivnějším způsobem, jak pálit tuk, je odepřít našemu organismu sacharidy úplně. Oblíbený je trénink na lačno, kdy člověk vyrazí na třiceti až devadesáti minutový trénink před snídaní. Během noci naše tělo použije většinu glykogenu – naší zásoby sacharidů. Tělo pak nemá jinou možnost než použít tuk jako zdroj energie.
Ještě efektivnější je dvoufázový trénink, kdy během dopolední, intenzivní fáze využijeme všechen glykogen. Dáme si lehký oběd bez sacharidů – například maso se salátem a pokračujeme odpoledním tréninkem. To již však musíme jet velmi nízkou intenzitou. Tento typ tréninku je ohromnou zátěží pro tělo a musí se do programu zařazovat velice opatrně. Trénink „low“ – bez sacharidů, není vhodné zařazovat více než dvakrát za týden.
Další možností je snídat pouze tuky a bílkoviny, například vajíčka s ořechy a avokádem a poté vyrazit na vytrvalostní trénink. Jsem takto schopný objet i čtyři hodiny, bez toho abych si dal další jídlo. Člověk si však opět musí velice pečlivě hlídat intenzitu. Pokud to přeženete, dostanete „hlaďáka“ – tělo vypotřebuje všechny sacharidy a přepne se do nouzového režimu. Párkrát se mi to povedlo a věřte mi, není to nic příjemného.
Pro mě osobně skvěle fungují také vysokohorská soustředění. Již samotný pobyt ve výšce okolo 2000 metrů nad mořem je pro naše tělo velice náročný a spalujeme tak více energie. Je to skvělý způsob, jak před důležitými závody nejen doladit formu, ale zároveň i optimalizovat tělesné složení. Opět však platí, že na to člověk musí jít velmi opatrně, aby to s hubnutím nepřehnal nebo netrpěla jeho regenerace.
Nejjednodušším způsobem, jak zhubnout jsou dlouhé vytrvalostní tréninky. S nižšími hodnotami tělesného tuku je stále složitější pokračovat v hubnutí. Jsou potřeba sofistikovanější metody, jako je trénink bez sacharidů. Je však nutné k nim přistupovat velice opatrně a zařazovat je maximálně jednou nebo dvakrát za týden. A hlavně, nezapomenout na to, že hubnutí nikdy nesmí přijít na úkor výkonnosti.
